Vše o plicních chlamydiích: Nejčastější způsob nákazy, příznaky onemocnění, testy a léčba
Existují čtyři druhy chlamydií: Chlamydia trachomatis (sexuálně přenosná bakterie), psittaci či pecorum (zvířecí patogeny s raritním přenosem na člověka) a pneumoniae, na kterou se nyní zaměříme. Její přenos je totiž velmi jednoduchý. Chlamydia pneumoniae NENÍ sexuálně přenosná choroba, přenáší se kapénkovou cestou. Lidé si ji pletou s Chlamydia trachomatis, která JE sexuálně přenosnou.
Pokud už se ve vás tato nepatrná bakterie zabydlí, ještě to neznamená, že onemocníte, tedy že budete trpět závažnými příznaky, které vám radikálně omezí životní rytmus. Tak tomu není. Jako vždy a u všeho jde o mnoho rozmanitých faktorů a podmínek vedoucích ke zhoršení stavu. Ve většině případů se tělo s touto návštěvou umí vypořádat samo, aniž jste to nějakým způsobem zaregistrovali. V ostatních případech buď propukne akutní stav (viz dále), který vás donutí danou situaci řešit, nebo mikrob přejde do „spící“ fáze, kdy posléze může, ale nemusí působit zdravotní potíže.
Plicní chlamydie: příznaky
Chlamydia pneumoniae je naprosto běžná bakterie (patogen), kterou můžete potkat kdekoli: v tramvaji, restauraci, kině, kanceláři, či dokonce doma (kam ji někdo z rodiny „přinesl“). Šíří se zpravidla kapénkovou cestou, nákaza tedy není zas až tak nesnadná, obzvláště v zimním období. Z pohledu prevence je dobré snažit se zdaleka „vyhnout“ všem, u koho se projevují akutní znaky nachlazení či respirační choroby. Nicméně člověk s akutními projevy infekce vás nemusí přímo „poprskat“, prostě si jen může odkašlat, rukou automaticky přikrýt pusu a poté sáhnout po klice, kde za okamžik ulpí zase pro změnu vaše ruka. Poté si nevědomky sáhnete na tvář či rty a o přenos je postaráno (toto je skutečně nejčastější možnost nákazy). Proto je vcelku vhodné, že se ve veřejných budovách čím dál tím více používají vstupní dveře a vodovodní kohoutky na toaletách na fotobuňku, bez nutnosti dotyku rukou. Alespoň trochu se tak eliminuje riziko přenosu bakterií a virů (tedy nejen chlamydií).
„Z hlediska rizika nákazy je důležitá pravděpodobnost přenosu, která je však u chlamydií kupodivu relativně nízká, v řádu několika procent. Pro porovnání - infekce jako chřipka nebo některé dětské infekční nemoci mohou postihnout 50-70 procent vnímavých osob a například pravé neštovice byly přenosné na téměř 100 procent osob v kontaktu s nemocným. Dokonce i v rámci rodiny, kde je jeden člověk nemocný, nemusí nikdo další chlamydiovou infekcí onemocnět (pokud se dodržují určitá hygienická doporučení). Nejrizikovější z hlediska přenosu je člověk s akutním horečnatým onemocněním, který se stává šiřitelem. Záleží však na mnoha faktorech (podmínkách přenosu) -jak moc je tento dotyčný ,nemocný‘, v jak úzkém kontaktu jste, v jakém prostředí (ve slunečném dni se bakterie přenášejí daleko méně než v sychravých dnech, v místnosti lépe než venku) a jak citliví jste jako příjemci. Vnímavost k infekci není dána pouze tím, zda je člověk imunní vůči právě této nákaze, ale i jak funguje jeho nespecifická imunita, zda není nějakým způsobem oslabený (například astmatik),“ říká vedoucí laboratoře virologie Nemocnice České Budějovice, a. s., MUDr. Eva Žampachová.
Co odhalí test
Není snadné určit, zda potíže, které vás urputně trápí již nějaký čas (nejde tedy o akutní stav, ale chronický), lze přičíst na vrub chlamydiím. Řadu lidí trápí množství různých nespecifických příznaků (u kterých není jasná příčina), a přitom mají pozitivní protilátky na chlamydie. „Stejný nález však má i jisté procento lidí, kteří žádnými příznaky nemoci netrpí. Statistika je ošidná, protože zdraví lidé se většinou nevyšetřují, tudíž tvrdit, že nalezené protilátky znamenají příčinu potíží, je vědecky nekorektní. Dosud není stoprocentně prokázáno, co vše Chlamydia pneumoniae může či nemůže ovlivňovat,“ zdůrazňuje viroložka.
Nicméně nutno říci, že pozitivita na chlamydie zjištěná z krve bývá jakýmsi odrazovým můstkem (pro pacienty i mnohé lékaře) a vnáší nové světlo do vysvětlení řady zdravotních potíží u pacientů, se kterými si lékaři (či celý lékařský tým) neví rady. Lidé zpravidla opakovaně navštěvují různé lékaře (nebo také léčitele), absolvují bezpočet vyšetření, aniž by se dobrali nějakého výsledku, skutečné příčiny svých obtíží, a měli jasný signál jak tuto záležitost vyřešit, léčit a vyléčit. Pokud v těle mají pozitivní protilátky vůči chlamydiím, existuje tak trochu všeobecná tendence označit je za viníky. Jak ovšem říká doktorka Žampachová, „není možné vše svádět na chlamydie“. Mnohdy je zapotřebí dát do souvislostí životní „příběh“ daného člověka, prožité stresy či traumata a jít spíše po stopách psychosomatických.
„Pokud mám jasné klinické příznaky (například zápal plic) a jasné výsledky z laboratoře, jež svědčí pro chlamydie, stačí jedno vyšetření a pak následuje antibiotická léčba. Pokud je však klinika velmi nejasná, je třeba laboratoř několikrát s odstupem potvrzovat a zkoumat, co se v organismu opravdu děje. U chlamydií existuje jeden velký problém, a to, že se nedokonalá metoda průkazu přítomnosti protilátek považuje za důkaz přítomnosti chlamydií - ,prokázal jsem protilátky, takže ten člověk je nemocný‘. To není pravda. Protilátky nejsou nemoc, pouze signál, že organismus se s mikrobem již setkal! Obávám se, že spoustu nemocí přisuzujeme chlamydiím skutečně neprávem,“ podotýká odbornice.
Přenos z matky na dítě?
Celá věc má navíc háček. Nejen že diagnostika protilátek není věc jednoduchá, ale především neexistuje standardizovaný postup pro všechny laboratoře. Proto se může stát, že výsledky jednotlivých laboratoří se mohou zásadně lišit, což může zkreslit výslednou diagnózu. Ve hře je samozřejmě i fakt odlišné interpretace výsledků, která od praktického lékaře (či jiného odborníka) vyžaduje jisté (dlouhodobé) zkušenosti na tomto poli. Vyšetřit je třeba specifické protilátky v různých třídách (IgA, IgG, IgM…). Faktem však zůstává, že protilátky mohou (bez klinického obrazu) přetrvávat v organismu i více než půl roku či rok, aniž by nám něco bylo! Je také třeba podotknout, že závažnost daných potíží není úměrná hladině specifických protilátek v krevním séru. Testy na „chlamydie“ jsou poměrně finančně náročné, a proto se automaticky neprovádí u každého pacienta s infekcí dolních cest dýchacích. K testům se přikročí teprve poté, co základní léčba nezabírá a existuje-li podezření na chlamydiové onemocnění.
„Přenos mikrobu z matky na dítě je teoreticky možný několika způsoby. Jednou z možností je, že matka v těhotenství onemocnění nějakou infekcí a tu přenese na své dítě. Pro tento druh přenosu by však bylo třeba, aby příslušný mikrob prošel placentární bariérou, což naprostá většina bakterií neumí! Přenos z matky na dítě touto cestou je tedy u chlamydiové infekce velmi nepravděpodobný. Co je však možné a poměrně snadné - přenos z matky na dítě v době porodu infikovanými porodními cestami (což se ale týká především Chlamydia trachomatis). Chlamydia pneumoniae je u malých dětí k vidění velmi vzácně, a pokud se objeví, jde o infekci získanou po narození od nemocného člena rodiny,“ upřesňuje MUDr. Žampachová.
V souvislosti s Chlamydia pneumoniae je často zmiňovaná dlouhodobá léčba (v řádech týdnů, měsíců či let) pomocí antibiotik (zejména tetracyklinové řady nebo makrolidy). „Dlouhodobou léčbu pomocí antibiotik vidím jako poměrně problematickou záležitost. Veškeré bakterie v našem těle (jsme plní mikrobů, které k životu nezbytně potřebujeme) spolu nějakým způsobem komunikují.
Léčbu antibiotiky podpořte změnou jídelníčku
Pokud léčíme pomocí ATB, tak sice jednak eliminujeme bakterie, které potřebujeme zničit, ale zároveň ty ostatní cvičíme v odolnosti, rezistenci. Pokud se ATB dlouhodobě používají na klinicky nejasnou situaci u lidí, kteří jsou imunokompetentní (Z jinak zdraví), existuje vysoké riziko, že si jejich vlastní mikrobi vypěstují vůči antibiotikům rezistenci, která se může projevit až o mnoho let později a způsobit značné problémy. V nadužívání antibiotik tedy vidím větší problém než v samotných chlamydiích,“ dodává k tomu Eva Žampachová.
Navíc ATB zpravidla zabíjí pouze jednu ze dvou životních fází chlamydií, zbylé se udrží pro obnovu infekce v těle. Chlamydie totiž žije uvnitř buněk, kam antibiotika pronikají jen obtížně. Léčba akutní infekce je jednodušší, protože chlamydie jsou v těle v aktivní formě, která je k působení antibiotik citlivá. „Vzhledem k delšímu životnímu cyklu chlamydií je léčba chlamydiových pneumonií o něco delší než klasických bakteriálních infekcí. Doporučuje se 2-3 týdny, podle závažnosti klinických příznaků,“ uzavírá lékařka.
V každém případě (zejména u nejasných chronických stavů) není od věci změnit svůj životní styl, jídelníček i ostatní aktivity. Nemocí tělo dává signál, že něco je špatně nejen v něm samotném, ale především v tom, jak žijeme, co preferujeme, jak myslíme a konáme. Zkusme se namísto pobíhání od jednoho lékaře k druhému trochu zklidnit, ponořit sami do sebe a možná tak objevíme odpověď na naši otázku: Co je s námi, proč jsme onemocněli a co s tím můžeme udělat? Současná medicína má též své limity, proto je třeba hledat v širším slova smyslu a ve finále nalézt to správné řešení.
Některé zdravotní obtíže (chronického rázu) teoreticky spojované s nákazou chlamydiemi (nejsou však jednoznačně potvrzeny studiemi): intenzivní únava, bolesti a otoky kloubů, křeče a tiky svalů, malátnost, bolesti na různých místech těla… Vědci spekulují o možnosti podílu této bakterie na vzniku či rozvoji dalších onemocnění, jako jsou roztroušená skleróza, Alzheimerova choroba, alergie či astma. Prozatím však dosud provedené studie nedávají jednoznačné výsledky a důkazy o tom, že chlamydie jsou příčinou všech těchto problémů.
Odborná spolupráce: MUDr. Eva Žampachová vedoucí laboratoře virologie Nemocnice České Budějovice, a. s.