Mariana Prachařová: Jídlo bylo středobodem života, to už nechci | Moje zdraví

Mariana Prachařová: Jídlo bylo středobodem života, to už nechci

27. července 2021 • 14:00

Divoké mejdanové období vyměnila influencerka, herečka a zpěvačka loni na začátku karantény za krabičky, cvičení a hubnutí. Jenže co mělo být návratem do kondice a odměna pro tělo, které jí dobře slouží, stalo se posedlostí a středobodem života. Mariana Prachařová má za sebou rok a půl života se specifickou formou anorexie. Mluví o tom otevřeně na svých sociálních sítích i v tomto rozhovoru, aby pomohla lidem, kteří se potýkají s podobnými problémy.

Vybavíte si, kdy se vaším hlavním finančním příjmem staly sociální sítě?

Přesně ne. Instagram jsem si založila hned, jak se objevil v Česku, z čistého úmyslu házet tam hezké fotky. Dneska už si lidé často zakládají profily na sítích kvůli vydělávání peněz. U mě to přicházelo postupně.

Video se připravuje ...
Exkluzivní zpověď Prachařové bojující s anorexií: Jde to pomalu...VIDEO 

Čím to, že jste tam tak populární?

Jsem svá. To dělá hodně. Ale upřímně, k mé popularitě hodně přispěl taky seriál Horákovi, kde jsem hrála jako malá. V televizi ho opakují každé prázdniny, to mi vždycky přibude dost fanoušků. Zdá se, že na tom seriálu vyrůstají celé generace.

Když má člověk tolik sledujících, žije všednodenní život ještě vůbec podle sebe a toho, co mu dělá radost, nebo už se cíleně směruje žít tak, aby to bylo zajímavé i pro sítě?

To bych neřekla. Já žiju víceméně pořád stejně jako bez followerů. Když jsem se nedávno ptala svých sledujících, proč je bavím, psali mi, že jsem přirozená, že mi věří, co dělám a co říkám. Pravda je, že na Instagramu si trochu hlídám, co sdílím, přece jen, už mě tam sleduje dost i velmi mladých lidí. Na druhou stranu, co chci říct, to řeknu. S YouTube to mám podobně. Vždyť tam házím třeba celé video nenamalovaná! Až mě někdy napadne: „Hele, vždyť je to vlastně výborný filtr, protože tohle až si pustí nějaký můj budoucí manžel, hned uvidí realitu.“ Nebudu muset ráno vstávat o půl hodiny dřív, abych si stihla dát make-up, než se probudí. (smích)

Bylo těžké otevřít na sítích téma poruchy příjmu potravy?

Ano i ne. Věděla jsem, že bude lepší, když to řeknu sama, než když do mě lidi nebo noviny začnou šťourat. Navíc to souznělo s tím, co dělám. Dávalo mi to smysl. Což je přesně to, o co se snažím. Nechci mít profil plný hezkých fotek, které lidem nic nedají. Uvědomuju si, že mě sledují holky i kluci, co řeší podobné problémy. Což potvrdily i reakce. Dostala jsem neskutečně moc ohlasů. Od holek i od kluků. Psali mi, jak jsou rádi, že v tom nejsou sami. Dojalo mě to. A vlastně rozhodilo, když jsem si uvědomila, kolik strašlivých lidských příběhů se točí kolem něčeho tak přirozeného, jako je jídlo.

V čem bylo nejtěžší zveřejnit svůj příběh?

Než jsem zveřejnila, že se potýkám s poruchou příjmu potravy, dost lidí mi pod hubené fotky psalo, jak jsem prokoukla nebo jak mám super břišáky. Myslím, že jim vůbec nedocházelo, že za tím může být problém. Jenže vnímejte ho tak a dělejte s ním něco, když vás tolik lidí poplácává po zádech: „Tobě to teď táááák sekne!“ Hlava pak chce i nechce zároveň. Kdo by se dobrovolně vzdával tolika pochval?

Co pro vás bylo varováním, že něco není v pořádku?

V jedné chvíli jsem ztratila menstruaci. To mě vyděsilo. Byla to facka, protože jednou bych chtěla mít děti. V tu chvíli jsem si uvědomila, že když tělo vynechává něco tak zásadního pro ženské zdraví, asi vážně strádá.

Váha vás nevarovala?

Ne. Já jsem malá, mám sto padesát osm centimetrů, takže tolik jsem zase nezhubla. Běžně vážím kolem padesáti jednapadesáti kilo. A v tomhle období jsem měla nejmíň čtyřicet tři.

Kdy jste se naposledy vážila?

Paradoxně nedávno. Chodím na psychoterapii a k nutriční terapeutce, takže musím. Doma se ale cíleně nevážím, je to jedna z cest, jak se vypořádat s problémem.

Jak jste se dopracovala k těm třiačtyřiceti kilům?

Začalo to až banálně. Vypukla koronakrize, všechno se zavřelo a já jsem byla doma. Říkala jsem si, že je to ideální příležitost na sobě zapracovat. Dát si detox od alkoholu, začít si vařit, zdravě jíst a cvičit.

To jste dřív nedělala?

Ne. Hlavně před karanténou jsem měla divoké párty období. Často jsem seděla někde v baru, pili jsme, chodila jsem domů ráno. Životospráva šílená. Jídlo jsem neřešila. Jedla jsem všechno. Často jsem si objednávala typicky fastfoodové vyprošťováky z kocoviny. No a cvičení, to byla vyložená nárazovka. Vydrželo mi většinou pár týdnů. Karanténa ale najednou všechno převrátila. A mně se v hlavě zrodila myšlenka, že teď bych mohla trochu napravit křivdy vůči tělu a vytvarovat si ho – poprvé za život.

Čím jste začala?

Krabičkami. Dva a půl měsíce jsem byla na krabičkové dietě, začala jsem cvičit a zajímat se o věci jako bazální metabolismus. Do loňského března jsem netušila, co to je. Když jsem si udělala jakž takž představu, čeho se držet, řekla jsem si, že to zvládnu sama. Hrozně mě chytlo vaření a začala mi chutnat jídla z čerstvých surovin.

To ale nezní jako anorexie, jak si ji představuje většina lidí...

Tak to ani nebyla. Já jedla. Problém byl v tom, že jsem si všechno posedle vážila, abych se vešla do svého denního příjmu. Nechtěla jsem být v minusu, protože jsem věděla, že když se pak najím, tělo si začne energii ukládat. Ale taky jsem nesměla sníst nic navíc, abych nepřibrala. Já, která jídlo nikdy neřešila, jsem se dostala do fáze, kdy se můj život motal jenom kolem něj: co budu jíst, kolik toho můžu sníst, kolik to má kalorií, abych nepřesáhla denní příjem. Stal se ze mě otrok počítání kalorií.

Co se dělo pak?

Cvičila jsem. Váha šla dolů. Viděla jsem v zrcadle břišáky. Lidi na sítích mi posílali potlesk, jak skvěle vypadám.

Líbila jste se sama sobě?

Napřed jo. Hlavně když jsem se koukla na fotky z předkaranténního období. Tehdy jsem se často nevážila, ale když náhodou jo, měla jsem osmapadesát kilo. Já jsem fakt malá, takže takové číslo už je na mně vidět. Velkou roli hrál i alkohol. Byla jsem oteklá, zavodněná. Když jsem se viděla, říkala jsem si: Panebože, a to mi nikdo neřekl, že vypadám takhle? Takže jo – na začátku se mi to líbilo. Byla jsem hubená, měla jsem svaly.

Vynechávala jste nějaká jídla nebo suroviny?

Striktně vlastně nic. Jedla jsem dost zeleniny, ale taky maso, brambory, sacharidy. Omezila jsem tuky, to jo. Dort bych si tehdy taky nedala. Ale pokud jsem se daný den vešla do kalorického deficitu, vyloženě jsem si nic nezakazovala.

Rodina si ničeho nevšimla?

Když začala karanténa a měla jsem krabičky, přestěhovala jsem se k mamce. Tehdy jsem taky začala cvičit a ona logicky reagovala pozitivně. Brala to jako dobrý restart, že konečně chodím včas spát, cvičím, normálně jím. Pak krabičky skončily, a jakmile se Česko zase trochu otevřelo, šla jsem zpátky do svého bytu v centru Prahy. Tam jsem si vařila a tam mě tak často neviděla. To až kolem Vánoc začala mít podezření, že se děje něco divného.

"Problém nebyl v tom, že bych nejedla, ale že jsem si vše posedle vážila."

Vyděsilo ji, jak vypadáte?

To možná taky. Spíš to bylo ale tím, že z veselé holky byla najednou náladová a protivná. Myslím, že trochu jsem našim kazila Vánoce, ačkoli dneska nedokážu moc říct, jestli to bylo tím, že jsem míň jedla, nebo to způsobila korona a další uzávěrky všeho. Když jsem se bavila s kamarády, shodli jsme se, že psychicky jsme na tom byli všichni podobně mizerně. Naši se mi snažili pomoct, domluvili mi odborníka, rodinného známého, kam jsem po svátcích taky hned zašla, abych si pojmenovala, co se to se mnou děje. Udělali všechno, co bych v situaci rodiče udělala já. Jsem vděčná, jak si s tím poradili a pomohli mi. Z příběhů, co jsem dostala jako reakce na svoje přiznání na Instagramu, vím, že to není běžná rodičovská reakce.

Co vám řekl odborník?

Že nemusím být hospitalizovaná a že to zvládneme ambulantně. To mi spadl kámen ze srdce, protože toho jsem se doopravdy bála. Taky mi pomohl pojmenovat, že můj problém je forma mentální anorexie. Naštěstí jsem přišla včas, takže to nebyla otázka přežití, kdy by proces hubnutí nešlo ničím zastavit.

Čím jste začala léčbu?

Smazala jsem si v telefonu aplikaci Kalorické tabulky.

Může člověk překonat takovou nemoc úplně?

No právě! Ledaže by vymazal mozek.

Vážně, co myslíte, dá se to?

Podle mě se to u poruch příjmu potravy nikdy nedá říct jednoznačně. Právě v tom jsou tak zákeřné, protože člověk už se nedokáže nastavit na přirozený provoz a režim, který měl před nemocí. Když pak nastane nějaké těžší období, nemoc se vždycky může vrátit. Co jsem se bavila s holkama, které zareagovaly na mé posty na sítích, poruchy příjmu potravy jsou s nimi nejspíš navždy.

Co vám pomáhá právě teď?

Že jsou otevřené restaurace. Chodit s kamarády na jídlo ven je skvělý způsob, jak ho nedávat na váhu a jak nepřemýšlet nad tím, kolik má asi kalorií.

Když jste přísně vážila každé sousto, začala jste se vyhýbat taky společenským akcím?

Pár odřeknutých bylo, protože mě stresovalo, co bych si tam dala k jídlu a že stejně nemůžu pít. To je pro poruchy příjmu potravy dost typické. Člověk se stane osamělým. Postupně odříkává jednu akci za druhou, nikdo ho nevidí, s nikým se neseznamuje, odpoutává se od kamarádů. Tohle ale nebyl úplně můj případ, protože jsem společenský tvor.

Bylo těžké odhodlat se jít na psychoterapii a k nutriční terapeutce?

Na začátku bylo těžké přiznat si, že to nemám v hlavě v pořádku. Na terapii už jsem chodila dřív, takže to mě tolik nevykolejilo. Spíš bylo zajímavé nahlédnout za oponu, nahlas to celé vyslovit a zjistit, co k tomu mohlo vést.

Byla to jen ta koronakrize?

U mě to byl zřejmě hlavní spouštěč. Ale ona to nikdy není jenom jedna věc. Nikdo mi nedává nůž na krk, abych byla hubená, to už se dneska nedělá, ale jednoduše víte, že když nebudete nějak vypadat, nedostanete třeba tu odezvu na sociálních sítích. Přitom je to šílenství. Proč nám záleží víc na tom, jak vypadáme před cizími lidmi než na tom, jestli se líbíme sami sobě?

Kdy jste začala být sama se sebou nespokojená i vy sama?

Loni před Vánocemi. Hodně mi pomohlo, že jak mám ráda módu, najednou jsem měla pocit, že na mě všechno visí, že se mi vlastně nic nelíbí, je to takové nijaké. Jenže, člověk si řekne, že to není O. K., že by s tím měl něco dělat a měl by se pořádně najíst, ale hlava mu to zkrátka nedovolí.

Jak to teď máte s pohybem?

Cvičím, ale už ne hystericky každý den. Loni v karanténě jsem měla pocit, že den, kdy se nehýbu, stojí za prd.

Co jste cvičila?

Jak nebyla otevřená fitka a vlastně se nic moc nesmělo, cvičila jsem podle videí z YouTube. Mám dvě oblíbené fitness trenérky – MadFit a Péťu Elblovou, díky kterým jsem našla ve cvičení radost. Když už to zacházelo do extrému, tady jsem měla štěstí v neštěstí, protože jsem dostala covid. Přestala jsem mít energii, nebyla jsem schopná se hýbat. Takže od října do ledna jsem si s pohybem dala pauzu a chodila jsem maximálně na procházky. Znovu cvičím až od února. Ale už to nedělám denně. A není v tom ta šílená urputnost.

Dala vám tato zkušenost něco pozitivního?

Vlastně hromadu věcí. Karanténa mě naučila péct. Mnohem častěji doma vařím. Objevila jsem úplně jiný pohled na potraviny a životní styl. Vím, že když to nebudu přehánět, můžu pro své tělo dělat to nejlepší, protože vím, jak na to.

V jaké fázi uzdravování jste teď?

Ve fázi „vařím si k obědu hrnec brambor“. (smích) A nebojím se jít s holkama na skleničku nebo do restaurace. Ráda bych zůstala u zdravého stravování, ale taky si občas dala pizzu, burger a vůbec to neřešila. A tam ještě nejsem. Hlava mě pořád omezuje.

Kdy si řeknete, že to nejhorší máte za sebou?

Určitě pro mě bude vítězství, až se mi vrátí menstruace. Nechci si ji nechat vyvolávat injekcemi, protože to by můj problém stejně nevyřešilo. Pracuju na tom, aby se tělo vrátilo do normálu. 

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Dieta, který koupíte na stáncích. Předplatné pořídíte z pohodlí vašeho domova na www.ikiosek.cz/dieta nebo přes predplatne.cnc@cpost.cz.

Titulní strana časopisu Dieta s Marianou Prachařovou • Autor: CNC

Autor: Jana LeBlanc
 

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.