Záchvatovité přejídání: Když člověk nemůže přestat a nastupují výčitky
Většině z nás se občas stalo, že ho přemohly chutě a snědl kus snad od všeho, co bylo po ruce. Zbytek od oběda, kus čokolády, zmrzlinu, slané buráky, bez ohledu na to, jestli k sobě chutě pasují, nebo ne. Mohlo to být po prohýřené noci, na oslavě nebo ve chvíli, kdy si řekl, že kašle na dietu. To je normální. Problém ale je ve chvíli, kdy se toto chování vyskytuje často a je doprovázeno obřími pocity viny. Pak by se mohlo jednat o záchvatovité přejídání. O co přesně jde a jak ho poznat?
Záchvatovité přejídání patří mezi poruchy příjmu potravy. „Nemocní se často přejí velkým množstvím jídla, je to i několik chodů za sebou, a poté mají výčitky, co všechno snědli a že přiberou. Na rozdíl od bulimie si ale nevyvolávají zvracení. Po výčitkách obvykle nastoupí etapa, kdy začnou držet přísnou dietu, pak mají např. stres v práci či ve škole a první, co udělají, je, že sáhnou po potravinách, které si zakazují a přejí se jimi. Pak mají opět výčitky a takhle je to neustále dokola,“ popsala pro Blesk poruchu sociální pracovnice Marie Novotná z centra Annabel, kde se na poruchy příjmu potravy specializují.
Ve chvíli, kdy se u člověka objeví záchvat, zkrátka přestává přemýšlet o tom, kolik jídla a jaké snědl. Zda bylo kalorické, sladké, slané, zdravé, nezdravé, to je jedno. Ani peníze, ani případné povinnosti nehrají roli. Člověk jí, i když je sytý, v podstatě až do té doby, dokud může. A pak nastoupí výčitky. U člověka trpícího touto poruchou se může vyskytovat od jednoho do tří záchvatů přejídání týdně, velmi těžká forma přejídání znamená i třeba dva záchvaty přejídání denně. Mohou se vyskytovat pravidelně nebo i ve vlnách.
Příčiny onemocnění jsou u každého různé, většinou jde o kombinaci více faktorů. K rozvoji onemocnění může přispět genetika, dále stres, trauma, nízké sebevědomí nebo emoční labilita. Spouštěčem záchvatu může být například i smutek, frustrace, vztek nebo osamělost.
„Roli hrají genetické i psychologické faktory. Může to ale být i nevhodná poznámka spolužáka o vzhledu nebo i poznámka od rodiče, který to samozřejmě nemyslí zle, ale dcera v období dospívání to může pochopit jinak a začne hubnout,“ říká Novotná. Nemoc může provázet i zhoršování psychického stavu. Nemocný často trpí pocitem viny a trestá se za to, že „selhal“, mohou se prohlubovat deprese a úzkosti.
Rozhodně neplatí, že by to byla onemocnění, která postihují jen dospívající dívky. „Do poradny dochází více žen a dívek, ale poruchy příjmu potravy se nevyhýbají ani mužům. Literatura uvádí, že poruchy příjmu potravy má zhruba jeden muž na deset žen, ale myslím, že už tento fakt nyní neodpovídá, mužů stále přibývá,“ vysvětluje Novotná.
Záchvatovité přejídání není tak známé, jako další poruchy příjmu potravy – mentální anorexie a bulimie. A tak lidé často velmi pozdě identifikují, že se jedná o problém, a pozdě hledají lékařskou pomoc. Přitom je to nemoc a její léčba patří do rukou odborníka.
Léčba poruch příjmu potravy může probíhat ambulantně, u některých případů je ale nutná i hospitalizace. Při ambulantním léčení jde především o pomoc psychologickou – ta je zaměřená na změnu vztahu k vlastnímu tělu, vztahu k jídlu, změnu priorit a návyků. Součástí léčby je také podrobnější zjištění, co dotyčného k onemocnění vedlo. Zde se uplatňují zejména psychoterapie, rodinná i skupinová terapie, kognitivně-behaviorální terapie, případně psychofarmaka. Vhodné se jeví také využití dalších terapeutických metod, například akupunktury, relaxačních technik a meditace, muzikoterapie a podobně.