Záškrt: S nižší proočkovaností nově stoupá riziko nemoci. Chybí i speciální lék
Záškrt patří mezi nemoci, kterých se bály ještě naše babičky. Dnes je ve vyspělých zemích téměř vymýcen. Bez očkování by k tomu nikdy nedošlo. Proto lékaři varují před odmítáním vakcinace, navíc v případě této nemoci mají lékaři omezené možnosti léčby.
Záškrt je infekční nemoc, která se přenáší kapénkovou infekcí. Napadá hlavně horní dýchací cesty. Problémy začínají nejdříve mírnou bolestí v krku, obtížemi při polykání a zvýšenou teplotou. Po několika dnech však může přejít v těžkou angínu. Postupně může dojít k rapidnímu zhoršení stavu s mohutným otokem krku, dýchacími obtížemi a horečkou přesahující 40 °C. Nemocný se dusí, spolknutá tekutina spolu s krví odtéká nosem. Takové případy často končí smrtí.
Jak se záškrt léčí a jak se bránit komplikacím? Čtěte zde ↓
Úmrtnost na záškt je vysoká
Záškrt trápil lidstvo po celá staletí. První zmínky o něm napsal už Hippokrates v 5. stol. př. n. l. K pravděpodobně největšímu řádění choroby došlo v 2. polovině 19. století, kdy na záškrt v dobách epidemií umíral v některých oblastech světa každý druhý člověk.
Není divu, že lékaři a vědci usilovně hledají možnosti účinné léčby. Prvními průkopníky se stali německý lékař a bakteriolog Emil von Behring a jeho japonský kolega Shibasaburo Kitasato, kteří v roce 1890 představili světu objev séra k léčbě záškrtu. Vakcína, jak ji známe dnes, začala být ovšem široce dostupná až v průběhu 30. let 20. století v kombinované trojvakcíně (záškrt – tetanus – černý kašel). K rutinnímu celoplošnému očkování proti záškrtu se v Evropě a Severní Americe přistoupilo až ve 40. letech 20. století, v tehdejším Československu konkrétně v roce 1946. O dvanáct let později byla nemoc na našem území v podstatě vymýcena.
Pokles proočkovanosti: nové riziko
Jak ale upozorňují lékaři, ani dnes však nemáme vyhráno. „V dnešní době už se v Evropě a v Severní Americe se záškrtem setkáme pouze výjimečně, je ovšem třeba zdůraznit, že je to právě díky systematickému dlouhodobému povinnému očkování. V zemích s endemickým výskytem záškrtu, kde je proočkovanost nedostatečná, jsou ročně nahlášeny tisíce případů záškrtu a úmrtnost se stále pohybuje mezi pěti až deseti procenty, u dětí mladších tří let a u osob nad 40 let dosahuje dokonce až 20 procent,“ upozorňuje MUDr. Kateřina Fabiánová, Ph.D. ze Státního zdravotního ústavu v Praze.
Poslední velké epidemie záškrtu v rámci Evropy a Asie propukly v 90. letech 20. století ve státech bývalého Sovětského svazu – tedy zejména v Rusku, Bělorusku na Ukrajině, v Tadžikistánu a také v Mongolsku, dlouhých 50 let po zahájení povinného očkování. Důvodem epidemií byl zejména pokles proočkovanosti populace. Celkový počet nemocných se tehdy vyšplhal až na neuvěřitelných 150 000 případů, nemoci podlehlo 5 000 lidí.
Nedostupné sérum na léčbu záškrtu
Dva ojedinělé případy onemocnění záškrtem se ale objevily v roce 2015 ve Španělsku a v Belgii. V obou případech šlo o malé neočkované děti (6 a 3 roky); mladší z dětí se bohužel lékařům nepodařilo zachránit. Poté, co se začalo plošně očkovat, se totiž přestalo vyrábět takzvané antidifterické sérum (z latinského difterie neboli záškrt). Odborníci prostě předpokládali, že sérum již nebude potřeba. Proto v době nákazy španělského chlapce nebylo nejen ve Španělsku, ale ani v mnoha dalších evropských státech k dispozici. Sérum je nutné podávat u závažných případů, neboť působí rychleji než antibiotika.
Světová zdravotnická organizace (WHO) stanovila odmítání očkování za jednu z deseti největších hrozeb lidstva. Nejúčinnější formou ochrany proti záškrtu je povinné očkování v dětském věku. Odborníci však doporučují přeočkování i v dospělosti, zvláště pak nemáte-li dostatečnou hladinu protilátek. Také při cestách do zemí mimo Evropu a Severní Ameriku se doporučuje nechat se přeočkovat – zejména u starších cestovatelů, cest delších než jeden měsíc a při plánovaném užším kontaktu s místním obyvatelstvem, například v rámci humanitárních aktivit.
