Rozhovor s psycholožkou: Obezitu si nevyčítejte. Zapojte raději vůli, motivaci a odborníky
Za obezitu Čechů údajně nemohou až tak velké porce jídla, ale špatná skladba stravy. Také se málo hýbají a při snaze hubnout jsou ochotni zkoušet i nezdravé metody. Neúspěch je pak demotivuje.
Udělat správný krok na trase, kde vás v cíli čeká méně kilogramů, nižší čísla velikosti na cedulkách s oblečením a hlavně ozdravení těla, je jako výhra v loterii. Jenže jak pak pokračovat dál, abyste vydrželi udržet nový režim a netrápili se zbytečně? Psycholožka Jitka Herlesová, která působí na OB KLINICE, zná odpověď.
Říká se, že obezita vypovídá něco o naší povaze, našich vlastnostech, o přístupu k sobě samému. Jak moc je to pravda?
Souhlasím s tím, že se to někdy říká, ale není to pravda. Přisuzovat druhým určité osobnostní vlastnosti na základě jejich dlouhodobé nemoci je předsudek. Je to ustálený, navyklý způsob myšlení o druhých, díky němuž připisujeme lidem vlastnosti (většinou negativní), aniž bychom je znali. Nebezpečím předsudků je jejich neměnnost a zjednodušenost bez ohledu na realitu či zkušenost. Nikdy bychom neřekli o člověku se zlomenou nohou nebo s opakujícími se angínami, že jeho nemoci vypovídají o tom, jakým je člověkem. Žádné nemoci bychom neměli přisuzovat morální přesah (například nemocný je „špatný… líný… nepečuje o sebe“ nebo je naopak „hodný... veselý… bezstarostný...“). Každý člověk, ať s obezitou, s normální váhou či podváhou, je jedinečný.
Obezita zkracuje život až o sedm let. Více čtěte zde.
Obézní lidi více ohrožuje cukrovka, vysoký krevní tlak, infarkt. Myslíte, že by jim pomohlo připomínat, aby se vlastně nepovažovali za zdravé už jen proto, že jsou obézní?
Obezita je nemoc. Alespoň tak ji definuje Světová zdravotnická organizace a řídí se jí zdravotnictví po celém světě. Vámi jmenovaná cukrovka 2. typu nebo vysoký krevní tlak jsou další nemoci, které s obezitou souvisejí. Obezitu by proto, stejně jako jakoukoli jinou nemoc, měl diagnostikovat a vysvětlit lékař. Jako první seznámení a zjištění, co obezita a její léčba obnášejí, mohou pomoci například webové stránky www.tloustneme.cz. Zdůrazňuji je proto, že se na jejich obsahu podílela řada odborníků – obezitologů. Ráda bych se ale vyhnula tomu lidem něco „připomínat“ a říkat, co by z mého pohledu „měli“ dělat. Naopak je namístě odborné, pečlivé, srozumitelné a zcela neutrální vysvětlení, co obezita znamená, jaká jsou její rizika a možnosti léčby.
Jak si co nejdéle udržet motivaci, když se rozhodneme hubnout? Většinou dospějeme k nějakému bodu a pak jde křivka vůle a snahy najednou dolů. Proč selháváme?
Chtěla bych oddělit motivaci a vůli. Motivace nám dodává energii, díky které jsme taženi nebo postrkáváni ke svému cíli. Vůle je rozhodnutí a chování vedoucí k tomuto cíli. Vůle musí spolupracovat s motivací, protože bez motivace nemá dost sil v cestě pokračovat. A právě tento soulad motivace a vůle se může v průběhu času narušit. Buď se objeví jiný důležitý životní cíl (například uživit rodinu nebo se postarat o nemocného člena rodiny) a tento nový cíl není v souladu s hubnutím, které potřebuje čas, sílu a chuť pečovat o sebe, nebo jsme si stanovili cíl nereálný (například „budu vypadat a cítit se jako před 20 lety“) a nesplnitelný (třeba „budu cvičit 7x týdně dvě hodiny a stihnu i dvě práce a tři děti“). V obou situacích jsme neselhali, ani nám nedošla vůle, ale byla motivací přesměrována k jinému cíli, který je pro nás v tu chvíli významnější nebo splnitelnější.
Má opravdu jídlo uklidňující účinky?
Jídlo může mít uklidňující účinky, ale záleží na konkrétním člověku a také na typu jídla. Na příjemný pocit po určitých typech jídel má vliv evoluční mechanismus, který se projevuje v preferenci chutí. Hořká chuť připomíná chuť jedovatých látek nebezpečných pro organismus, kyselé zase nezralé plody. Naopak sladké a slané reprezentuje životně důležité látky. Sladké dříve znamenalo totéž co „zralé“, a tedy vhodné k jídlu. Sůl působí v mozku jako opiátový agonista (prodlužuje otevření kanálu) a vytváří tak hédonickou odměnu, ta je vnímána jako „chutné“, „lahodné“.
Víme, že existuje závislost na sladkém, ale existuje závislost na jídle jako takovém? Myslíme tím nezdravý přístup, který nemá nic společného s potřebou organismu dostávat živiny a energii.
Biologicky závislí na jídle, stejně jako na spánku, vodě a vzduchu, jsme všichni. Nejde o patologickou závislost, kterou vidíme u drog, ale zkrátka bez jídla nemůžeme žít. Jídlo nám přináší potěšení díky přirozeným fyziologickým procesům. Člověk totiž opakuje věci, které ho těší – bude tedy jíst a díky tomu přežije. Závislost na sladkém, ani na jiných potravinách, nebyla nikdy definována. Bylo ale zjištěno, že někteří lidé vykazují silnější (příjemnou) emoční reakci na sladké, slané nebo tučné potraviny. Rysy závislosti na jídle souvisejí s již popsaným evolučním mechanismem a opiáty v našem mozku. Nezdravý přístup k jídlu, nebo spíše vztah k jídlu, který nám škodí, může vypadat tak, že přestáváme být citliví k signálům našeho těla (hlad, únava, smutek, radost), nebo některé psychické potřeby začneme jídlem nahrazovat. Do určité míry je to zcela přirozené a je otázkou každého jednotlivce, kdy mu tento přístup začíná škodit.
Člověk potřebuje sílu na boj s přebytečnými kilogramy a té se mu vlivem různých životních situací nemusí dostávat. Jak si s tím poradit?
Lidé, kteří se odhodlají léčit obezitu, se pouštějí do dlouhodobého, celoživotního a zcela jedinečného projektu. Nejprve se potřebují sami za sebe rozhodnout, že „do toho jdou“. Pak bych doporučovala obrátit se na odborníka se vzděláním a zkušenostmi s obezitologií (tedy nejen s hubnutím). Nejlépe je začít u lékaře obezitologa a s ním projít možnosti léčby. Teprve poté si pro sebe zhodnotit, jestli potřebuji začít drobným krůčkem, nebo se rovnou vydat na pomyslný Mount Everest léčby. Jedním z těchto prvních (nebo jakýchkoli dalších) kroků může být i návštěva psychologa. Začít cestu své léčby lze právě tím, že zkusíme svoji životní situaci nejprve vyjasnit a zklidnit.
Jak ovlivňují drastické diety psychiku?
Za zmínku stojí i negativní zdravotní dopady, a to včetně zhoršení obezity kvůli takzvaným jo-jo efektům (návrat váhy po dietě na stejnou a často i vyšší hodnotu). Ohledně psychiky se zjistilo, že lidé, opakovaně držící diety (cílené, ale dlouhodobě neudržitelné změny vedoucí k redukci váhy), se cítí psychicky hůře než ti, co váhu neřeší. Pacienti většinou uvádějí, že jsou z diet unavení, nedůvěřují si, že dokážou znovu zhubnout a váhu udržet. Také mívají horší vztah k vlastnímu tělu a mají dojem, že jim jejich tělo dělá v hubnutí „naschvály“. Je dobré si připomenout pravidlo, že pro naše zdraví je výhodnější být „fit and fat“ než „unfit and unfat“. Tedy mít vyšší váhu a dobrou fyzickou kondici je prospěšnější, než mít normální váhu a nemít dobrou fyzickou kondici. Jako psycholožka bych ráda dodala, že všeho moc škodí (tedy jak tuku, tak cvičení). Proto jezme a hýbejme se s rozumem, s mírou, s citlivostí vůči svým potřebám a laskavostí k sobě.
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Moje zdraví, který koupíte na stáncích. Předplatné pořídíte z pohodlí vašeho domova na www.ikiosek.cz/mojezdravi nebo přes predplatne.cnc@cpost.cz.
