Rehabilitace po cévní mozkové příhodě: Jak probíhá v jednotlivých stádiích léčby?
Cévní mozková příhoda, lidově řečeno mrtvice, je nemoc, která je sama o sobě velmi závažná. Když se navíc následná péče neodehrává tak, jak by bylo třeba, obtíže se ještě prohlubují. Důležitou roli hraje rehabilitační péče. Jak by měla probíhat a co můžeme udělat, aby následky mrtvice byly co nejmenší? Možné postupy vysvětluje Bc. Natálie Keilová.
Cévní mozková příhoda (CMP) je způsobena přerušením přívodu krve do mozku, obvykle proto, že céva v mozku praskne (15 procent případů) nebo je blokována sraženinou (80 procent případů). Pokles kyslíku a živin způsobí postižení mozku. Klinický obraz vždy koresponduje s lokalitou a rozsahem poškození mozkové tkáně, při velmi těžkém stavu může pacient zemřít. Jak mrtvici poznáte?
Nejčastější příznaky CMP
• náhlá slabost
• stejnostranná necitlivost tváře či končetin
• zmatenost
• potíže s mluvou nebo s porozuměním řeči
• zhoršený zrak a chůze, závratě, ztráta rovnováhy a koordinace
• silná bolest hlavy, mdloby a stav bezvědomí
Snížení motorického deficitu u pacientů je možné díky fyzioterapii a dalším rehabilitačním metodám. I tak je však návrat pacientů do každodenního života poměrně obtížný.
Akutní i chronické stadium
V akutní fázi je nutné dostat pacienta co nejrychleji do péče adekvátní iktové jednotky, kde se tým snaží zmírnit následky mrtvice. Lékaři zpravidla indikují takzvanou trombolýzu, při níž dojde k rozkladu trombu (sraženiny), který ucpal danou cévu. Je-li třeba, je proveden invazivnější zásah.
Co dokáže rehabilitace
Následná rehabilitace zahrnuje fyzioterapii, logopedii, ergoterapii, psychoterapii a další. Na opětovném začlenění pacienta po CMP do života se tedy podílejí lékaři, kteří by měli rehabilitaci svého pacienta sledovat a indikovat správné kroky ke zlepšení jeho stavu, ale především rehabilitační terapeuti, kteří s pacientem tráví nejvíce času.
Mozek v novém režimu
Během rehabilitace při neurologických onemocněních centrálního původu, tedy při onemocnění mozku a míchy, využíváme zejména plasticity šedé kůry mozkové (schopnost učit se) a schopnosti spontánního návratu motorických funkcí. K dosažení tohoto cíle slouží mnoho rehabilitačních metod.
Fyzioterapie v akutní fázi
V akutní fázi po iktu (mrtvici) je nezbytné klást důraz na řádné polohování pacienta, neboť nekorektní polohování v tomto stadiu může vést ke zhoršení jeho mobility v dalších fázích onemocnění. Je nezbytné pacienta každé dvě hodiny uvádět do jiné polohy, aby nedošlo k zafixování pozice končetin a ke vzniku kontraktury (svalového chorobného stažení svalu). K tomu se používají polohovatelné ortézy či jiné polohovací pomůcky.
Dále je třeba aplikovat pasivní a aktivní cvičení a mobilizaci kloubů. Ideální je používat zpočátku pneumatické (nafukovací) dlahy (v případě otoku) či dlahy dynamické. K tomu se přidružují metody, které aktivují plasticitu mozku a posilují spontánní regeneraci motorických stereotypů ve správném provedení.
V čase mezi fází akutní a chronickou
Interval mezi akutní a chronickou fází se označuje jako subakutní fáze. Běžné koncepty využívají nácvik hybnosti, vertikalizaci, PNF (tzv. Kabatova metoda, kdy terapeut učí pacienta cvičení s končetinami v diagonálách, čímž dochází k aktivaci svalových smyček tak, aby došlo k aktivaci správných pohybových vzorů
Zdroj: https://fyzioklinika.cz/clanky-o-zdravi/proprioceptivni-nervosvalova-facilitace-kabatova-metoda).
Dále je kladen důraz na Vojtovu reflexní lokomoci, Bobath koncept, dále se zaměřujeme na trénink postranní (laterální) stability, pacient se učí zatěžovat postiženou stranu, trénuje rovnováhu, cvičí správné kladení nohy na podložku a chůzi vpřed a vzad. Když se nám po iktu podaří určité svaly aktivovat, je vhodné se nejprve zaměřit na trénink vytrvalosti, následně na zlepšení výkonnosti svalu a nakonec zvětšit jeho sílu.
U pacientů, kteří se v určitém stadiu již nezlepšují, mají zafixované špatné pohybové a posturální stereotypy (stereotyp zaujímání polohy těla vůči okolnímu prostředí čili gravitačnímu poli), nastává podle publikace profesora Pavla Koláře chronické stadium.
Fyzioterapie v chronické fázi
Rehabilitace se v chronickém stadiu zaměřuje na potlačení patologických pohybových vzorů a na zlepšení jemných a izolovaných pohybů podle aktuálního stavu pacienta. Nacvičují se izolované pohyby ruky či nohy, tedy úchopy, vykonává se trénink jemné motoriky anebo dorzální a plantární flexe (pohyb v nártu směrem k tělu či od těla, lidově nazývaný jako fajfka a špička).
