Rozhovor: Stres z pandemie může způsobit i rakovinu, říká lékařka
Strach z koronavirové epidemie pomalu odeznívá, ale jak se říká, až po boji se začnou sčítat ztráty. S doktorkou Miroslavou Skovajsovou, odbornicí na diagnostiku rakoviny prsu, jsme rozebraly to, co nás logicky napadá: Jak se nebývalý stres za uplynulé období odrazí na našem zdraví?
Onkologická onemocnění a nádory prsu nevyjímaje prý více souvisejí s psychickou kondicí člověka než s tou fyzickou. Můžete tento mechanismus trochu poodhalit?
Velmi zjednodušeně řečeno: mechanismus vzniku nádoru se dá popsat jako špatná změna chování buňky. Pokud funguje vše, tak jak má, nastane smrt – apoptóza – této závadně se chovající buňky. Jestliže není chybný vzorec chování rozpoznán, buňka se začne nekontrolovaně množit a žije na úkor nositele. Zdravému prostředí v tekutině mezi buňkami a jeho schopnosti ovlivnit likvidaci chybné buňky se věnuje epigenetika. Je to věda, která zkoumá a potvrzuje, že vliv prostředí přebíjí genetický potenciál dvoušroubovice DNA, kterou má každý člověk ve své buňce. Ono prostředí nadřazené genetickým informacím a chování buněk je ovlivňováno stravou, zevním prostředím okolo člověka, ale hlavně myšlením. Kdo by si rád rozšířil tuto zjednodušeně pojatou informaci, musí se poohlédnout po knihách o epigenetice, kde se lze dozvědět o výzkumech v buněčné biologii a kvantové fyzice. Jednu z nich napsal respektovaný vědec Bruce H. Lipton, PhD. Ze života ale přece víme, že lidé, kteří žijí v pozitivním naladění a „jedou“ na vlně radosti a pohody, kypí zdravím. Lidé, kteří se živí negativními myšlenkami, jsou často postihováni různými nehodami a mají také větší pravděpodobnost, že onemocní některou z civilizačních nemocí, kam zhoubné nádory patří.
Neptám se na to náhodou, protože máme za sebou více než rok enormní psychické zátěže spojené se vším, co nám přinesla pandemie koronaviru. Myslíte, že se zpětně vyhodnotí jako období, které zvýšilo výskyt rakoviny a jiných závažných nemocí?
Stres, kterým procházejí lidé od loňského jara prakticky po celé Evropě, byl a je nebývalý. Média chrlila a chrlí od rána do večera hrůzyplné zprávy o množstvích nakažených, pravidelně se objevují záběry z oddělení intenzivní medicíny, což na každého člověka, který v tomto prostředí nepracuje každodenně, musí působit depresivně. Tento stav byl a je zcela podobný válečnému stresu, kterým vždy trpělo civilní obyvatelstvo možná víc než ti, kteří byli přímo v bojové frontě. Z vyprávění žen v ordinaci vím o stresu, který jim způsobil strach o staré rodiče, kdy nevěděly, zda je lepší je navštěvovat, či ne. Naopak několik seniorek mi řeklo, že by raději chtěly zemřít na koronavirus, ale být při tom v normálním styku se svými dětmi. Život se opuštěným seniorům změnil v čekání na jídlo a kdykoli otevřeli televizi, dozvídali se o hrůzách epidemie. V rodinách, které byly zavřené doma, narůstala tenze. Nejvíce to odnesly ženy, které se musely postarat o děti, vařily, učily se s nimi, pracovaly na dálku. Mohla bych jmenovat jednu sociální skupinu po druhé a specifické útrapy, které je s opatřeními proti nákaze postihly. Společným jmenovatelem je však strach o život a existenciální strach. Pokud tyto negativní emoce působí příliš dlouho, zvyšuje se pravděpodobnost onemocnění jakoukoli chorobou, tedy i rakovinou.
Co když se ženy cítily tak moc pod tlakem všech starostí v období covidu, že si říkaly: Kdyby mi něco našli, neměla bych teď na to sílu. Špatná úvaha, že?
Vyjádřila jste to přesně. Byla to nejčastější reakce, když jsme ženám oznamovali, že jejich bulka v prsu je rakovina. Ta vyjádření obvykle zněla: „Nezvládám situaci s koronavirem a teď mám ještě k tomu rakovinu. Nevím, jak to zvládnu.“
Lékaři upozorňovali, že kvůli covidu dochází k velkému zanedbání zdraví obyvatelstva. Oddalovaly se různé neakutní zákroky a také prevence se dost utlumila. Jak jste to vnímali ve vašem oboru?
Některé ženy si našly bulku v prsu, které se obávaly, ale přesto k nám nepřišly. Měly pro sebe vysvětlení, že teď nemohou na vyšetření, protože by se cestou nebo pak v čekárně mohly nakazit koronavirem. Později samozřejmě litovaly. Jiné ženy si myslely, že neordinujeme. Mnohé se zkoušely dovolat na svá původní pracoviště, a ta byla skutečně zavřená. Přitom nepadl příkaz, že se mají paušálně zavírat zdravotnická zařízení, která se nevěnují koronaviru. Bylo řečeno, že se mají zavírat pracoviště neakutní medicíny. Klinické známky rakoviny jsou akutními známkami. Zejména u mladších žen. Nezavřeli jsme, a tak se k nám mohly uchýlit ženy, které pomoc potřebovaly a hledaly.
Pozorovali jste, že ženy více nedodržely termíny preventivních vyšetření? Myslíte, že je hodně takových případů oproti minulým rokům?
Ano, část žen, které přicházejí na preventivní mamografii, se dostavuje ne po dvou letech, jak je potřebné, ale po třech letech. Jako by jim ten rok vypadl ze života. Když u takové ženy diagnostikujeme nádor, říkám si, škoda, před rokem mohla být léčba mnohem jednodušší. Na přesná čísla teprve čekáme. Audit mamografického screeningu se děje už 17 let vždy koncem roku, ale hodnotí samozřejmě data z předešlého roku.
Letos v listopadu tedy budeme mít data za rok 2020. Na co se tedy jako lékaři připravujete? Čeká vás více práce?
V mé odbornosti je nezbytné udržet preventivní mamografický program, který máme v ČR od ledna 2003. Dosavadní výsledky jsou skvělé. Úmrtnost na karcinom prsu klesla bezmála o 30 %. Oproti ostatním zemím u nás mohou ženy chodit již od 45 let do konce života. Program je auditovaný, pravidelně se hodnotí kvalita center, lékaři i radiologické asistentky jsou neustále proškolováni. Toto všechno je třeba opečovávat. Kvalitní věci vznikají obtížně, za screeningovým programem je nepočitatelně hodin práce, ale jako všechno, zbořit se to může snadno a rychle. Pokud nás čeká více práce v tom smyslu, že se více žen bude chtít mamograficky vyšetřit, pak to naše odborná veřejnost ráda zvládne. Jestliže to přinese více práce v tom smyslu, že budeme diagnostikovat a léčit velké nádory, jistě to zvládneme, ale bude to neradostné a psychicky vyčerpávající.
Jak jsou na tom různé věkové skupiny žen ve výskytu zhoubného nádoru prsu?
Základní pravda je, že riziko výskytu zhoubných nádorů prsu roste celý život. Počty případů narůstají více méně stejnoměrně v závislosti na věku, určité zrychlení je patrno u žen před a okolo menopauzy. Proto jsme stanovili dolní věkovou hranici pro návštěvnost ve screeningu na 45 let. Český screeningový program je otevřen pro seniorky do konce života z toho důvodu, aby se i u těchto žen nacházela časná stadia rakoviny, která jsou snadno léčitelná. Ke stáří se přidružují i další choroby a odolnost pro náročnou léčbu klesá. Proto je třeba diagnostikovat včas, kdy je léčba poměrně jednoduchá, tedy bez zátěže, kterou starší organismus nemusí unést.
Jak moc klesá úspěšnost léčby s pozdním nálezem, tedy když žena není diagnostikována v počátečním stadiu nemoci?
Z pozdně nalezené nemoci se žena jen obtížně uzdraví, vlastně jsou to takové různě dlouhé a různě úspěšné remízy s nemocí. Data sbíraná ve screeningu ukazují, že z minimálních nádorů, které byly nalezeny dokonce v nehmatné velikosti, se ženy uzdravují ze 100 %. Bohužel, veřejnost se o těchto šťastných koncích většinou nedozví. Ženy, které byly diagnostikovány včas a nemusely procházet chemoterapií, se většinou o tuto zkušenost příliš nedělí. Do povědomí se spíše dostávají případy pozdně diagnostikovaných nádorů, případy se špatným koncem.
Co myslíte, sázejí hodně ženy na fakt, že když se v rodině nevyskytla rakovina prsu, nemůže se to stát ani jim? Můžete je vyvést z omylu nějakými argumenty?
Ano, množství žen si myslí, že když se v jejich rodině nevyskytla rakovina prsu, jsou tedy tímto faktem jaksi chráněny. Realita je, že u většiny žen, které jsou nově diagnostikovány, se nádor v bližší, ale ani širší rodině nevyskytl. Naopak není pravidlem, že žena musí nutně onemocnět, protože v její blízké rodině se nádor nebo dokonce nádory vyskytují. Vidíme to každodenně. V našich dvou centrech diagnostikujeme průměrně deset případů týdně, proto si dovoluji o těchto faktech hovořit. Ani dlouhodobé kojení nebo vyšší počet porodů nechrání jednoznačně před rakovinou prsu, jak se traduje. Kolem rakoviny prsů prostě existují mýty, které se nezakládají na pravdě.
Stane se, že si žena nahmatá něco podezřelého v prsu, ale na mamografu či při sonu se nic nenajde. Později se ale ukáže, že rakovina udeřila. Jak se to dá vysvětlit?
Stejně jako v životě, tak ani v diagnostice prsní žlázy nic nemůžeme garantovat na sto procent. Za svoji více než třicetiletou praxi pamatuji asi dva podobné případy, a to mohu dokladovat, že se v mých týmech diagnostikovaly tisíce nádorů. Někdy je diagnostická cesta složitější, ale nakonec se vždy nádor podaří odhalit. Vím, že se dává velký mediální prostor herečce snad s podobnou zkušeností, její vyprávění působí senzaci. Ať je to myšleno třeba i dobře, musím říci, že tato mediální nálož působí kontraproduktivně. Pro téměř sto procent žen je mamografie zcela základní a nezastupitelnou vyšetřovací metodou. Spolu s doplňujícím ultrazvukem a eventuálně i magnetickou rezonancí, která se provede vždy, kdy je to potřebné, je rakovina prsu jednou z nemocí, která se odhaluje s vysokou efektivitou. Konečně, o tom právě vypovídá snížení úmrtnosti v ČR, za kterou sklízíme na evropské půdě ocenění.
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Moje zdraví, který koupíte na stáncích. Předplatné pořídíte z pohodlí vašeho domova na www.ikiosek.cz/mojezdravi nebo přes predplatne.cnc@cpost.cz.
