Letní tábor: Jak dítěti můžete pomoci, aby ho lépe zvládlo?
Záměrem tohoto článku rozhodně není vás zbytečně děsit, určitě jste si vybrali správně a dítko bude nadšené. Přesto mohou nastat situace, které některé děti obtížně zvládají. Jak byste v nich měli reagovat?
Někdy se stane, že dítě do táborového života nezapadne. Kupodivu jsou to i takové děti, od kterých bychom to ani v nejmenším neočekávali – i „suveréni“, „raubíři“, „sígři“. Najednou do kolektivu nezapadnou, cítí se osamělí, propadnou stesku a úzkosti, což se může stát zárodkem dlouhodobějších potíží. Jak se toho vyvarovat a jak to řešit?
Pro vaše uklidnění – nestává se to často, a to i protože na rozdíl od dob relativně dávných se na táborech nepěstuje, jak to někde bývalo, „tvrdá škola“. Jejich organizátoři a vedoucí bývají erudovaní lidé, kteří navíc za nemalé peníze, jaké nás tábory stojí, vesměs nabízejí i empatii a vstřícnost.
Spíše se ale stává, že problémy vyvolají ostatní děti, které daného jedince nepřijmou, buďto ho ignorují, případně jejich chování a schválnosti dokonce hraničí se šikanou.
Nejlepší je vše řešit na místě
Většinou lze situaci vyřešit už v rámci tábora, někdy ve spolupráci s rodiči, ve složitějších případech se problém zklidní až doma. Občas se ale důsledky zdánlivě „banální prázdninové nepříjemnosti“ řeší v psychologické poradně.
Uveďme třeba případ desetileté Kláry, veselé, temperamentní, sportovně nadané dívenky. Rodiče jí splnili sen – jet na tábor s jezdeckým tréninkem. Klára vyrazila s nadšením, společně se starší sestřenicí. Ukázalo se, že je na táboře nejmladší a starší dívky ji s jistou dávkou opovržení ignorovaly. Ze sestřenky se vyklubala nepříliš spolehlivá přítelkyně a přiklonila se k většině. Vedoucí v tomto případě nijak pozitivně nezafungovali.
Klára několikrát denně telefonovala domů a prosila rodiče, aby pro ni přijeli. Ti se nejprve uchýlili k nekompromisnímu postoji – „nechť se děvče otrká“. Nakonec se k prosbám Kláry přiklonili i vedoucí. Ono není příjemné mít na starosti osamělé dítko, neustále s pláčem na krajíčku.
Klára pak téměř rok navštěvovala psychologickou poradnu, protože nikam nechtěla chodit sama, stranila se dětských kolektivů, úzkosti se projevovaly strachem, že se rodičům něco stane, neustále jim volala i ze školy, jestli jsou v pořádku.
Obdobně dopadl dvanáctiletý Ondřej – uličník a třídní šašek, jehož šprýmy ovšem byly akceptovány takřka s obdivem. Na táboře ale vznikla úplně jiná konstelace – děti na něj a jeho „rádobyvtipnosti“ pohlížely s notným despektem, zkrátka byl za „trapáka“. I s ním pak po prázdninách museli rodiče navštívit psychologickou poradnu, protože z dřívějšího pověstného komedianta se stal chlapec zasmušilý, uzavřený, máloco ho dokázalo aspoň trochu rozradostnit.
Obě zmiňované děti jsou samozřejmě dávno naprosto v pořádku. Nicméně stojí za to si shrnout některá rizika, jak jim v maximální míře předcházet nebo je posléze řešit.
Na tábor posílejte do známého prostředí
Jistě není třeba zdůrazňovat, že nejtěžší rozhodování o tom, zda a na jaký tábor potomka vyslat, mají rodiče dětí, které projevují byť minimální známky úzkostlivosti, jsou spíše uzavřené, introvertní, ne úplně snadno se zapojují do kolektivu a navazují vztahy s ostatními.
Rodiče takových dětí někdy zvolí zcela chybný přístup, který spočívá ve víře, že: Tam se „otrká“, „pochlapí“, „konečně se naučí alespoň trošce samostatnosti…“ Může to vyjít, ale je na místě značná obezřetnost.
Hlavním principem by nejen u takovýchto dětí mělo být, aby se nevydaly na tábor do zcela neznámého prostředí, ale měly s sebou alespoň jednoho kamaráda, kamarádku, zkrátka někoho známého, aby vstup do nového prostředí nebyl tak náročný.
Uvědomme si, že i mnozí z nás, i když si myslíme, že nám neschází zdravá míra sebevědomí, se necítíme zrovna příjemně, když se ocitneme mezi jinými lidmi, jejichž postoje vůči nám nemusí být jednoznačně pozitivní, třeba protože mezi ně jaksi nějak „nezapadáme“.
Problémy nebagatelizujte, ale řešte i s vedoucími
Má-li vaše dítě jakékoli problémy nebo svéráznosti, které by ho mohly odlišovat od ostatních, konzultujte to předem s vedoucími, aby mohli případně včas zasáhnout.
Trpělivě pak vyslechněte, pokud vám potomek v průběhu tábora líčí nějaké nepříjemné zážitky – posuďte je, poraďte mu, povzbuzujte ho.
Pokud se dožaduje předčasného ukončení pobytu, je správné rozhodnutí nelehký úkol. Může být chybou mu automaticky vyhovět – může to od něj totiž být projev „mazánkovství“, které by se vaším okamžitým ústupkem mohlo prohloubit. Na druhé straně tvrdý přístup typu „jsi ve vodě, tak plav, jak umíš“ může být psychicky traumatizující, jak jsme již popsali v případě Kláry a Ondřeje.
Na závěr nezbývá než vám popřát, aby si to dítko užilo co nejlépe, vy si trochu odpočinuli a v závěru se na sebe všichni těšili.
