Mirek Topolánek má cukrovku pod kontrolou. Co ještě o jeho zdraví nevíme?
Jak je na tom kandidát na prezidenta Mirek Topolánek se zdravím? Snaží se zdravě jíst a pravidelně hraje hokej. I díky tomu se mu jeho cukrovku daří krotit. O jeho zdravotní kondici, nemocech, ale i kandidatuře na prezidenta jsme si povídali krátce před prvním kolem prezidentských voleb.
Jste v dobré kondici?
Dnes ráno jsem běžel kilometr a dělal u toho rozhovor. A běžel jsem dost rychle. Takže ano, jsem v kondici.
Zrovna jste byl předsedou vlády, když vám lékařka cukrovku druhého typu diagnostikovala. Jak jste na to reagoval?
Byl jsem na tu diagnózu připravený. Stejně jako všichni, kdo pracují pod takovým stresem, jsem měl problémy s vyšším cukrem v krvi, s cholesterolem, měl jsem vysoký krevní tlak. To, co jsem na svém organismu páchal nezdravou životosprávou, minimem pohybu a absolutním stresem, mi samozřejmě vracel v podobě zdravotních potíží.
Cukrovka je hodně závažná nemoc...
Diabetoložka mi tehdy řekla, že mám tak vysoké hladiny cukru, tedy vysokou glykémii, že to bez prášků nezvládnu. A já jí odpověděl, že to mě špatně zná.
Co následovalo?
Dostal jsem jasné instrukce, co, kolik a kdy můžu jíst. To jsem začal striktně dodržovat. Během tří měsíců jsem shodil dvacet kilo. Krevní cukr i další hodnoty se hned upravily. Od té doby jsem trochu přibral, ale už nikdy jsem se nedostal na 117 kilogramů, které jsem při své výšce 193 centimetrů tehdy měl.
Jak jste takové rychlé zhubnutí zvládl?
Když jsme měli poradu, tak ostatní sáhli a našli tam chlebíček. Já jsem sáhl a byla tam mrkev. Oni sáhli pro další chlebíček a já jsem si otloukl klouby o prázdný talířek. Byl jsem protivný, nikdo se mnou nebyl schopný vydržet, ale po dvou měsících se potvrdilo, že to byla správná cesta. A od té doby si jídelníček hlídám.
Jak to vypadá teď?
Už deset let jsme nepekli cukroví a moje žena se naučila počítat chlebové jednotky. Je manažerkou mého jídelníčku, v němž například úplně chybí bílé pečivo. Prvních několik let s cukrovkou byl můj jídelníček striktně plátek masa a nějaká zelenina. Nejedl jsem ani ovoce a dodnes nepiju žádné ovocné šťávy. Nesladím, nejím sladké, nepoužívám ani náhradní sladidla. Piju vodu, někdy si dám plzeňské pivo a víno pouze suché s minimem cukru. Když přijdu do restaurace, hledám mezi třemi čtyřmi jídly, která si mohu dát.
Čím jste sladké nahradil?
Čaj zásadně „doslazuju“ pouze citronem. Bohužel mi čím dál víc chutná slaná chuť, ale snažím se i solení dost omezovat.
Je hodně těžké takovou dietu dodržovat?
Pro mě ne. Mám moc rád zeleninu, nevadí mi ani špenát. Dodržet dietu je otázkou zvyku, rituálů a disciplíny. Člověk taky musí věřit, že to dobře dopadne. Mám pevnou vůli, a když vím, proč to dělám, přijímám výzvy a dokážu být vytrvalý. To neznamená, že nelumpačím. Dám si občas nějaký chlebíček nebo jednou za týden kalíšek kvalitní whisky. Ale hodnoty cukru mám stále v normě.
Je něco, co vám na talíř zásadně nesmí?
Musím dávat pozor, abych neměl v jídle řapíkatý celer.
Nechutná vám?
To je taková moje další specialita: Alergie na řapíkatý celer, kterou jsem získal až po čtyřicítce spolu s alergií na podzimní pyly. Ale to už je opravdu všechno, jinak mě žádné potíže netrápí.
Ani při hokeji?
Hokej jsem začal hrát ve čtyřiapadesáti. Hraju v týmu Martina Dejdara v HC Olymp.
Každý srpen máme týdenní soustředění v Liberci, je to devět tréninků za čtyři a půl dne. To je hodně i pro profíky. Posledně jsem myslel, že už to fyzicky ve svém věku nedám, ale normálně jsem to zvládl. Chlapi si občas potřebují dokázat, že jsou ještě junáci. A pro mě je testem právě tohle soustředění.
Sportujete spolu se svými dětmi?
S oběma syny hraju golf. Jednomu synovi je 25, druhému 10. Hraju špatně, ale já si při tom vždycky dokonale vyčistím hlavu, zapomenu na všechno a uklidním se.
Skvělou relaxací jsou i koníčky. Máte nějaký?
V posledních letech sbírám skandinávskou krimi. A už jsem přešel i na moderní krimi, hlavně na psychologické thrillery. Vždycky jsem toužil po velké knihovně a tu teď konečně mám a postupně ji zaplňuju. Už mám těch knih tři sta, možná dokonce čtyři sta. Sháním i ty, které vyšly hodně dávno.
Kdy stíháte číst?
Čtu všude. V letadle, ve vlaku, v autě, když neřídím, a hodně čtu v noci. A vedu si evidenci nepřečtených knih. Mám jich doma teď právě asi dvě hromady a jsem z toho trochu nervózní.
Trochu jiný pohled na Mirka Topolánka a více o jeho kandidatuře čtěte ZDE.
Vaše žena v jednom rozhovoru řekla, že si cení vaší pozitivní energie. Kde ji berete?
Je málo věcí, které mě rozpláčou, i když taky se to stane. A je hodně věcí, které mě rozesmějí. A taky s sebou nenosím staré křivdy.
Nikdy se vám nestane, že řeknete „mám depresi“?
Moje nejstarší dcera vždycky, když jsem prohlásil, že mám depresi, říkávala: „Tati, když ty jsi v depresi, tak si ostatní lidé myslí, že jsi v mánii!“ Nemám v povaze užírat se smutkem. Když nejsem aktivní, tak se trochu nudím. Takže i na depresi reaguju tím, že ji chci řešit. Je to pro mne výzva, a ty já rád přijímám. I moje kandidatura na prezidenta je reakcí na depresi z toho, co se v naší společnosti děje.
Vždycky zdůrazňujete, že rodina je pro vás to nejhodnotnější...
Jsem sice rozvedený, ale mám velké štěstí: obě mé ženy, bývalá i současná, jsou výjimečné. Rozchod s první ženou Pavlou nebyl lehký, spíš bolestný, ale nemám s ní negativní vztahy. A mám čtyři úžasné děti, kterým jsem nikdy nemluvil do toho, co mají dělat. A také mám už čtyři vlastní a dva vyženěné vnuky.
Kdybyste byl prezidentem, byla by vaše současná žena Lucie ráda?
Nějakou dobu byla v politice, dokonce byla místopředsedkyní Poslanecké sněmovny, takže se v téhle sféře umí pohybovat. Myslím si, že roli manželky prezidenta by zvládla skvěle, že by ji lidé měli rádi. Ale máme spolu nyní desetiletého syna a Lucie mi řekla, že mne v kandidatuře podpoří, ale že dokud ji náš Nicolas bude potřebovat, bude především první mámou, teprve pak první dámou.
