Přiznání: Strachy herečky Jitky Sedláčkové. Jak s nimi bojuje?
Herečka Jitka Sedláčová se odmalička potýká s paralyzujícími úzkostnými stavy. Přesto, nebo možná právě proto si dokáže naplno užít každou chvíli, kdy je jí dobře. Daří se jí to díky vlastní práci a intenzivní terapii.
* Strach vás provází celý život. Našel by se vůbec den, kdy jste se nebála?
Obavy jsou se mnou prakticky srostlé. Už můj příchod na svět provázel strach. Byl těžký a mimo jiné hrozilo, že maminka, která měla jen jedno oko, oslepne. Otec odešel, ještě než jsem se narodila, takže maminka na všechno zůstala sama. Jistě se bála, jak všechno zvládne. Na mě se to přeneslo a já jsem se s tím strachem narodila.
* Kdy se ve vás tak nevítaný pocit poprvé projevil?
Už v útlém dětství. O maminku, s níž jsem byla sama, jsem měla strašný strach. Bála jsem se, že mi umře. Ona taky zemřela poměrně brzy. Jednou, když mi bylo asi pět let, jsem měla sen, že maminka umřela a já jsem zůstala bez ní v bytě. Všude jen tma a já sama. Už jako dítěti se mi zdálo o porodu jako o hrůzostrašné události. Představovala jsem si, že mě rozsekají mačetou, všude jen samá krev. Neopustilo mě to ani v dospělosti. Strach z porodu a ze smrti je pro mě totéž. Doteď nejsem srovnaná se smrtí. Nepochopila jsem ji, vůbec nechápu, proč jsme tady. Na tom teď pracuji, abych pochopila, proč jsem vůbec byla na světě.
* Když jste měla takový strach z porodu a ještě k tomu obavy o své blízké, nezvažovala jste, že zůstanete bezdětná?
Vůbec. Tohle jsem neřešila. Prostě jsem dítě chtěla a hotovo. Nebála jsem se toho, co bude potom, ale porodu samotného. Ani porod mého syna nebyl zrovna standardní. Prožívala jsem tak strašný strach, že jsem mu ho taky, myslím, předala. Ty modely se v rodinách opakují. Lidé mi říkali, že s dítětem bude všechno lepší. Ale nebylo. Měla jsem strach o syna, syn má strach o mě. Jeden dobrý člověk mi řekl: „Přestaň, protože ho svými obavami omezuješ, energeticky mu ubíráš ze schopností, aby dokázal vyřešit problémy.“
* Dokážete se od toho nějak oprostit?
Těžko podobné věci ovládám. S tím, s čím můžu něco udělat, si poradím. Problém u mě je strach ze ztráty blízkých milých lidí, z bolesti, strach ze ztráty mého hezkého, milého života a strach z onemocnění. To nemůžu ovlivnit.
* To mě zajímá, jak se ty ataky projevují fyzicky?
Mám takovou tíseň kolem žaludku. Ta mě vzbudí i v noci. Je to pocit, jako když se dostanete do smyčky, do spirály, která se točí. Jdete v ní dolů, dolů, dolů a není z ní cesty ven. Jeden léčitel mi dokonce kdysi dávno řekl, že u mě strach bydlí ve slezině a mám na slezině vrásky. Že u mě hodně věcí probouzí strach. Vzpomínám si, jak mi řekl, že tady v podbřišku vidí takovou tečku. A já jsem opravdu měla rakovinu děložního čípku.
* Jak jste zvládala takovou situaci?
Měla jsem jít jen na drobnější zákrok, ale já jsem se rozhodla pro větší zásah, protože jsem se bála, že to nestačí. Hlavně jsem všechno potřebovala vyřešit hned. Na nic nečekat. Jakmile jsem nastoupila do nemocnice, už jsem cítila „spirálu“. Po operaci mě pan doktor uklidňoval, že všechno dobře dopadlo a jen budeme čekat na histologii. Ale že vše podchytili včas, takže se není čeho obávat. Nevěřila jsem. Čekání bylo pro mě tou spirálou. Měla jsem strašné bolesti, vysoké horečky, cítila jsem zoufalství. Když mi po pěti dnech řekli, že histologie dopadla dobře, bolesti okamžitě ustoupily a horečky opadly. Já jsem vstala, osprchovala se a šla domů. Měla jsem pocit, že se vděčností vznáším.
* Tohle všechno vám musí ubírat spoustu energie. Přitom z vás vyzařuje obrovská síla a optimismus.
Co ze mě vyzařuje a co lidi obdivují, je moje životaschopnost. Jít přes překážky, nehroutit se, takové „buldozérství“, jdu, razím si tu cestu a nenechám se zlomit. Někdo někde řekl, že jsou krávy a princezny. Krávy jsou ty tažné, fajn, táhnou tu káru, a princezny se vezou. Já jsem spíš ta kráva.
* Co vám nejvíc pomáhá?
Chodím na kraniosakrální terapii, kterou moc doporučuji. Našla jsem si jednu z nejlepších terapeutek Marii Kolinovou. Je to metoda, která prostřednictvím doteků harmonizuje tělo, obnovuje léčebné procesy. Když jsem na ni šla poprvé, měla jsem obličej samý bolák, byla jsem uplakaná, děly se mi hrozné věci. Dnes už si tam lehnu, jemně vstřebávám, co přichází, a je mi hezky. Druhá věc, která mi pomáhá, je, že na sebe nekašlu. Vnímám svoje tělo, chodím na preventivní prohlídky, zdravě jím, nekouřím, sportuji. Starám se o své srdce, mám svého kardiologa, imunuloga, co se týče mého „milovaného“ refluxu jícnu, ten léčím mastichou. Největší ostudu umím udělat u zubaře.
* Jak jste na tom s atakami teď?
Už nejsou na denním pořádku. Důležité je racionálně si uvědomit, že mě opanuje strach. Moc mi pomohla psychoterapie u paní doktorky Cajthamlové, která mi mnoho věcí vysvětlila. Třeba loni se mi na dlani udělala modřina. Už jsem viděla onkologii, přitom jsem předtím tahala těžké pytle s hlínou. Zrovna jsem ale byla v Polsku a neměla u sebe „moje lékaře“. Konzultovala jsem to s nimi po telefonu. Doktorka ze žilního mi říkala, ať si koupím mastičku, že to za deset dnů zmizí. Já to měla druhý den dobré, přesto jsem nevěřila. Hledala jsem informace u „doktora Googla“, což je to nejhorší, co může být. V tu chvíli v tom jedu. Teprve když je jasné, že to nic není, tak je to ode mě pryč lusknutím prstů. Musím s tím ale pracovat.
* Koukám, že máte mezi lékaři dobré kamarády.
Musím mít. Každý jiný by mě zabil. Ti moji mě ale mají rádi. Vědí, že mi mají říct, že to bude dobré, a já se uklidním.
* Jak se s takovým omezením dá prožít naplněný život?
Trochu si to sice protiřečí, ale hezké je, že po strachu přijde pocit úlevy. Lidé, kteří jsou stále v jakémsi středu, si ho neuvědomí. Je to sice vybočující, ďábelské, ale ty odměny jsou tak sladké.
* Dokud nepřijde další strach.
Já už je ale nemám tak často. Nejvíc mi pomáhá sport a fyzická práce. Shrabat listí, umýt okna, pracovat.
* Nepřekáží vám tohle všechno ve vaší profesi?
Naopak. Všechny prožité pocity a emoce jsou pro hereckou branži přínosem. Máte kam sáhnout. V herectví mi to hrozně pomáhá. Rozhodně mě to neničí tak, jak by mohlo. Já ho dělám ráda, dobrovolně, nikdo mě na kolenou neprosí.
* Co vás teď pracovně nejvíc zaměstnává?
Jednoznačně je to seriál Zoo, teď vstupuji do nového seriálu TV Nova, který je o obchodním domě Bílá labuť, a snad mě v květnu čeká natáčení poslední série seriálu Polda. Od ledna mám zkoušet muzikál Slaměný klobouk. Taky dáváme dohromady partičku žen, které chtějí zkusit improvizaci. A co mě nejvíc zaměstnává, je syn, vnučka a přítel.
