Psychika dětí v dětských domovech: Potřebují najít sebeúctu a pocit, že někam patří
Každé dítě, které nevyrůstá se svými rodiči, má velmi nejistou identitu. Právě v tomto ohledu mají oproti svým vrstevníkům z klasických rodin jistou nevýhodu. Z výzkumů vyplývá, že pozitivní dopad na pocit vlastní sebehodnoty a hledání vlastní identity má kontakt s biologickou rodinou, i když není ideální. Psychice dětí to ale pomůže.
Děti a mladí lidé vyrůstající v dětských domovech potřebují ke spokojenému a úspěšnému dospělému životu mnohem silnější motivaci a uspokojení všech svých potřeb, zejména sebeuvědomění a sebeúcty. To se děje skrze kontakt s biologickou rodinou, který ale není běžný. Odhady z praxe sociálních pracovnic hovoří o tom, že kontakt s biologickou rodinou má zhruba pouze 10 % dětí, které vyrůstají v dětských domovech. A to pro jejich psychiku a budoucí život přináší komplikace.
Program Rozjedu to!
Nadace Terezy Maxové dětem se v rámci programu Rozjedu to!, který realizuje v partnerské spolupráci se ŠKODA AUTO, a. s., snaží o změnu: „Ať jsou vztahy v biologické rodině jakékoli, dítě by mělo vědět, kam patří, a v rámci systematické práce třeba také pochopit rodinné vzorce a složitosti či některá rozhodnutí rodičů. To vše hraje klíčovou roli v ukotvení dítěte a v budování jeho zdravé sebehodnoty a náhledu na život,“ vysvětluje Terezie Sverdlinová, ředitelka Nadace Terezy Maxové dětem.
Jak moc velký vliv na zdravý vývoj dítěte má kontakt s biologickou rodinou, nám vysvětlila v několika odpovědích Mgr. Danka Pukancová, sociální pracovnice na přípravu, provázení, pomoc a podporu náhradních rodin a ředitelka několika dětských domovů na Slovensku.
Proč je důležité, aby měly děti kontakt se svou biologickou rodinou?
Každé dítě, které nevyrůstá se svými rodiči, má velmi nejistou identitu. Pro nás je přirozené, že jsme pokračovatelé rodičů, cítíme jejich lásku a podporu. Pokud není rodinné zázemí ideální, tak i tak máme stále nějaké povědomí o tom, kam patříme. Vím, že toto je moje komunita, moje obec, moje postel, tady bydlím… Dítě v ústavní péči tento pocit ztrácí. Zajímavé je, že se to děje nejen v dětských domovech, ale také v pěstounské péči, i když se pěstouni dětem věnují maximálně, tak identitu dětem nedají. Není možné se identifikovat jinde než ve své vlastní rodině, tedy tam, kde se narodím. To potvrzují i rozsáhlé americké výzkumy.
Adoptované děti mají problém s identitou, i když jsou osvojené už jako miminka. V dospívání často říkají: já nevím, co mi je, ale něco mi chybí. V tom působí podvědomí. Lidské bytosti jsme už u matky v břiše, dítě vnímá, jestli je milované nebo očekávané, ještě, když je nenarozené. S matkou se dítě identifikuje nejsnáze, pozná její vůni, tak je to ostatně i v živočišné říši. S nikým jiným není identifikace kompletní.
Problémem dětí v ústavech je sebehodnota. Proč?
Když mám pocit, že mám špatné rodiče, pak trpím tím, že ani já nemám hodnotu. Pokud se o rodičích nemluví, nic o nich nevím, tak je to problém. O jakých lidech se nemluví? No o těch, kteří ani nestojí za zmínku. Když si myslím, že nemám dobré rodiče, pak nejsem dobrý ani já a ani mé okolí. Takto děti přemýšlejí. Často pak mají tendence unikat do drog nebo alkoholu. V podstatě nechtějí žít, jsou nehodní. Mnohé děti to takto i popisují, nechtějí žít, vstát z postele, nechtějí podávat výkon, mají ze sebe špatný pocit, neumějí vyhrávat, soutěžit, stačí jim průměr. Nevěří systému, lidem, kamarádům.
Pro posílení jejich sebehodnoty je dle Vás i řady výzkumů právě kontakt s biologickou rodinou.
Aby děti zjistily, že jejich rodiče mají i nějaké dobré vlastnosti, ne jenom špatné stránky. Mnozí rodiče dětem ublížili, týrali je, nestarali se o ně… a my se ptáme, proč se to dělo? Proč je zanedbávají? Někdy jsou rodiče na výchovu a starost sami, nemají podporu partnerů nebo rodiny. Nebo sami prožili velmi těžké dětství a nemají příklad, jak se o dítě starat. To je velký problém, děti, které vyrostly v ústavní péči, často nemají vzory a nenaučí se být rodiči. Pokud dítě pochází například z rodiny alkoholiků, tak je to hrozné, ale je to jediná rodina, kterou člověk má. A my se musíme naučit s touto historií pracovat, samozřejmě tak, aby to bylo pro dítě bezpečné, ale zároveň taky tak, aby to bylo pravdivé. Děti potřebují znát pravdu, vidět rodiče a konfrontovat se s nimi. Vždy je potřeba usilovat o kontakt s biologickou rodinou, i cesta může být cíl. Důležité je porozumět, co se v rodině stalo a proč je dítě v ústavní péči. Dítě potřebuje mámu vidět, přijmout svoji historii. Pravda ho léčí. Musí to ale být za doprovodu moudrých a laskavých lidí a odborníků.
Co když se setkání s biologickou rodinou nepovede?
V životě je vždy nejlepší prevence. Když připravujeme návštěvu, děláme vše pro to, aby se návštěva povedla. Někdy to ale nevyjde, pak se musíme o dítě starat, být s ním, porozumět jeho emocím… Když dítě přijde z návštěvy u biologických rodičů, očekáváme, že bude šťastné. Děti ale prožívají ten čas návratu jako chaos a zmatek, jsou zlostné, malé děti se začnou počurávat. To je taková past, můžeme si říct, teď mu není dobře a bude lepší, když ty návštěvy nebudou. Když se nad tím zamyslíme, je to přesně o tom, že je dítě v bodě nula, kdy si začíná zpracovávat trauma, tady je moje máma a tady žiju, v ústavu nebo v pěstounské péči. To je špatná situace, mámu miluju, ale musím být tady. Ale pokud se s těmito traumaty vyrovnají, mohou se posunout dál a smířit se s tím, kdo jsou. Nalézt svoji sebehodnotu.
