Příliš se obětujete a všem pomáháte? Stojí za tím touha po přijetí a lásce!
Touží po obdivu, pozornosti a lásce, a tak všem lichotí, pomáhá a všechny zachraňuje. Netuší, že tím čím dál víc ztrácí sám sebe. Člověku, kterého ovládá taková touha, se říká „potěšitel“ a svým zachraňujícím chováním sleduje jediné, aby ho lidé měli rádi. Jak takovým člověkem přestat být? Co způsobuje, že se tak člověk chová?
Člověk se během vývoje od dětských let až do dospělosti učí překonávat fyzické i emocionální překážky, nelibé situace a kvůli tomu si vytváří vzorce chování a jednání, které mu zaručují přežití. A i když už není potřeba, toto chování ho neustále ovlivňuje. Je totiž hluboce zakořeněno v jeho mysli a vystrkuje růžky, aniž si ho člověk uvědomuje. Světoznámý kouč Shirzad Chamine, který se druhům sabotujícího chování věnuje, a dokonce pro jejich odhalení vytvořil test, a který podrobně rozebírá jednotlivá chování ve své knize Pozitivní inteligence, poukazuje na jedno dost život komplikující chování a tím je člověk „potěšitel – někdy nazývaný utěšitel“. Člověk, který pomáhá všem, ale něco za to chce.
Pomůžu, ale…
Jedná se o chování, které si člověk vytvořil již v dětství. Shirzad Chamine původ „utěšitele“ spojuje s nutkáním upřednostňovat potřeby ostatních před vlastními už v raném věku nebo s přesvědčením dítěte, že lásku získá pouze, pokud si ji zaslouží. A tak se snaží dosáhnout přijetí díky své nápomocnosti, lichocení nebo zachraňování ostatních.
Blíže původ jeho chování a s ním spojené problémy popisuje lektorka emoční inteligence Jitka Ševčíková: „Utěšitel v nás se snaží být přijímán druhými přes naplňování jejich potřeb a upozaďováním potřeb svých. Mnohdy si ani svých potřeb není vědom! Ano, může za tím být výchova, kde slýchal: ,Lásku si musíš zasloužit, všem vyhov, nejdřív vyjdi vstříc ostatním, až pak mysli na sebe…‘ Mnohdy kopírujeme to, co jsme žili doma, to, co naši rodiče přebírali od svých rodičů.“
Člověk s tímto dominantním sabotujícím chováním pak podle Shirzada zapomíná na své potřeby a cítí se dotčen. Nedokáže říct otevřeně, co potřebuje, takže se snaží u ostatních vytvořit pocit, že mu jsou zavázáni. Takový člověk má silnou potřebu se lidem zalíbit a vyžaduje časté ujištění ostatních o jejich přijetí a náklonnosti. Lži, které si říká, zní jako: „Nedělám to pro sebe. Pomáhám nezištně druhým a neočekávám nic na oplátku. Svět by byl lepší, kdyby se tak chovali všichni.“ Pomocí těchto lží se obelhává a považuje své chování za dobré. Největším problémem však je, že si myslí, že když vyjádří své vlastní potřeby, bude považován za sobce a ostatní od sebe odežene a nebudou ho mít rádi.
Jaká je pravda?
Nepomáhá a nelichotí nezištně, chce lásku. Tím jak moc pomáhá, všem se snaží vyhovět a nikoho nezklamat, si velmi rychle vyšlapává cestičku k syndromu vyhoření, neboť je velmi vyčerpávající se neustále starat o druhé a na sebe zapomínat. Člověk se cítí nedoceněný, bývá naštvaný na ostatní, že je považován za samozřejmost a nikdo mu neděkuje za to, co pro ně všechno udělal. Manipuluje a podporuje v ostatních, aby se na něm stali příliš závislými. Ohrožuje své vlastní potřeby emocionálně, fyzicky či finančně. Málokdy odpoví NE, nemůžu, nemám, nepomůžu. Kvůli tomu má pocit, že nemá čas, a vnímá život hekticky. Jak by také ne, když se většinu času věnuje druhým a pak mu čas na sebe nezbývá. Důsledkem toho člověk začíná vůči svému okolí pociťovat vztek.
Jak se takového chování zbavit?
Jitka Ševčíková na svých kurzech a sezeních postupuje cestou uvědomění si svých hranic. „Nevedu lidi k extrému, aby se z člověka ,všem musím vyhovět‘ stal egoistický sobec, ale aby znal svou míru, hranice, ty nepřekračoval a nenechával je ani překračovat ostatní. Pokud si těch svých hranic nebude vědom (a tím myslím hranice fyzické, finanční, časové, energetické, etické, tedy opravdu nějak měřitelné), bude to bez hranic a ztrácíme se v tom, nevíme, kdo jsme, kde jsme – v přeneseném slova smyslu. Nežijeme život svůj, ale život, kterým naplňujeme sny, touhy a vize někoho jiného. Ano, nejsme sebe-vědomí,“ říká Jitka Ševčíková. Cestou je práce na získávání zdravého sebevědomí, umění říci „ne“ a zaměření se na své vlastní potřeby, bez pocitu provinění a studu. Poskytování pomoci jen v určitých mezích bez dalšího očekávání. Mít rád sám sebe, být na sebe hrdý, vnímat své potřeby a nelpět na potvrzení vlastní hodnoty skrze reakce druhých.
