Muži a bolesti kloubů: Co je příčinou, jak bolesti předcházet a kdy je nutné vyhledat lékaře?
Stav nosných kloubů mnohdy prozradí o životním stylu muže více než ústa jejich majitele…
Klouby někdy bolí jen v důsledku pohmoždění měkkých tkání v jejich okolí. Akutní bolest po přetížení sportem nebo fyzickou námahou při práci (někdy ve spojení s dehydratací) většinou mizí po odpočinku. „Kolena i kyčle se mohou rozbolet i poté, co dlouhodobě zaujímáme strnulou polohu bez možnosti ji změnit, projít se, a tedy například i po několikahodinové cestě autem nebo letadlem,“ upozorňuje MUDr. Miroslav Sinkule z ortopedického oddělení Nemocnice Na Františku v Praze.
Podle něj není ve zmíněných případech chybou podpořit regeneraci kloubu užitím tabletky nesteroidního antirevmatika (např. léku s účinnou látkou ibuprofen) a klasickým Priessnitzovým zábalem, který napomůže prokrvení a výživě kloubu: látkovou plenu, šátek apod. namočte do studené vody, obalte postižené koleno, překryjte igelitem a suchým ručníkem nebo šálou.
Pakliže však bolest po několika dnech neustoupí, nebo se dokonce zhoršuje, a přidají-li se příznaky jako otok či zarudnutí kloubu nebo celkové obtíže (horečka, nechutenství, únava a nevůle), zanechejte samoléčby a spěchejte ke svému praktickému (obvodnímu) lékaři, který nejlépe zná váš celkový zdravotní stav, historii vašich onemocnění a ví, jaké užíváte léky a které nemoci se vyskytly ve vaší rodině. Praktický lékař posoudí vaše potíže a pak vás popřípadě nasměruje k nejvhodnějšímu specialistovi. Bolesti kloubů totiž neřeší jen ortoped, ale – podle jejich původu – také revmatolog, internista, hematolog, imunolog nebo odborník na infekční onemocnění.
Chřipka
Bolí-li klouby v důsledku infekčního onemocnění (např. chřipky, žloutenky, lymeské borreliózy), má pacient i celkové příznaky poukazující na to, že postižení kloubů je jen druhotným projevem – nemoc podle závažnosti léčí buď praktický lékař, nebo specialista infektolog. Bolestmi kloubů jako sekundárními příznaky jsou provázeny i leukemie a jiná nádorová onemocnění krve, spadající do odbornosti hematologů či hematoonkologů, nebo lupus erythematodes, systémové zánětlivé autoimunitní onemocnění, jež však postihuje hlavně ženy v plodném věku. Do kompetence internisty-gastroenterologa patří léčba dalších nemocí provázených bolestmi kloubů – nespecifických střevních zánětů (Crohnova nemoc, ulcerózní kolitida) a dny. Zejména dna, metabolické onemocnění lidově nazývané pakostnice, podagra či nemoc králů (to proto, že souvisí s hojností masitých pokrmů a alkoholu, nedostatkem pohybu a otylostí), se mužů hodně týká – postihuje je totiž až desetkrát více než ženy, a to hlavně po padesátce.
DNA
Podstatou dny je tvorba a usazování krystalů kyseliny močové v kloubech, zánětlivá reakce je pak příčinou krutých bolestí se zpravidla kolísavým průběhem, kdy se období vzplanutí střídají s obdobími klidu. Kyselina močová vzniká z purinů, což jsou složky nukleových kyselin přijímaných s potravou, zejména masem, masnými výrobky a luštěninami. Při vysoké koncentraci v těle kyselina močová krystalizuje a vyvolává zmíněné problémy. U všech živočichů s výjimkou člověka a vyšších primátů není kyselina močová konečným produktem odbourávání purinů, metabolizuje se dál a její koncentrace v organismu tak zůstává hluboko pod prahem krystalizace.
U člověka a vyšších primátů je však kyselina močová v důsledku vývojové genetické odchylky konečným produktem degradace purinů a její koncentrace je i za normálních okolností ve zdravém těle těsně pod hranicí krystalizace. Stačí pak málo, třeba dlouhodobě nevhodný jídelníček, a vzniká dna.
V prevenci je třeba se vyvarovat přemíry masa, alkoholu (hlavně piva a destilátů) a také slazených limonád. Negativní roli hraje i nadváha, nedostatek pohybu a tekutin či užívání léků s močopudným účinkem, třeba pilulek na vysoký krevní tlak.
Dna je do značné míry dědičná záležitost, spouštěčem může být stres, únava, akutní infekce typu „banální“ chřipky či nachlazení, úraz nebo operace. Jde o chronické onemocnění, tj. nedá se úplně vyléčit. Léčba se kromě diety zaměřuje na zmírnění zánětu. Nemocný užívá protizánětlivé léky či preparáty snižující tvorbu kyseliny močové; protizánětlivé léky lze podávat také injekčně přímo do postiženého kloubu.
Revmatoidní artritida
Ačkoli revmatoidní artritida postihuje ženy 4–5x častěji než muže, její celkový výskyt v populaci je poměrně vysoký a činí 1–2 %. Onemocnění vzniká nejčastěji ve čtvrté a páté dekádě života, velmi často (ve 40–60 % případů) na dědičném základě. Základním patologickým projevem je růst zánětlivé tkáně uvnitř kloubu, která svým destruktivním působením vyvolává poškození kloubní chrupavky a aktivaci osteoklastů – buněk odbourávajících kostní tkáň.
To vede k odvápnění skeletu a tvorbě kostních erozí, v pozdějších stadiích až k deformacím kloubů a jejich znehybnění, tzv. ankylóze. I v časných stadiích však nemoc pacienta velmi obtěžuje bolestmi a otoky kloubů a jejich ranní ztuhlostí, někdy se přidružují i celkové obtíže jako nechutenství, deprese a postižení dalších orgánů. Průběh nemoci lze zpomalit podáváním protizánětlivých léků, jako jsou nesteroidní antiflogistika, glukokortikoidy a tzv. chorobu modifikující preparáty, ať již syntetické (methotrexát, leflunomid, cyklosporin A…), nebo – nejnověji – biologické (infliximab, etanercept, adalimumab, golimumab…).
Velice důležitá je fyzikální a pohybová léčba, jejímž cílem je potlačovat bolest, mírnit kloubní ztuhlost, zachovat či zlepšit pohyblivost a funkci kloubu a zvýšit sílu okolních svalů stabilizujících kloub. Jednoznačně prospěšná je lázeňská léčba. Terapii revmatoidní artritidy vede revmatolog, v různých fázích onemocnění je však důležitá jeho spolupráce s fyzioterapeutem, protetikem (odborník na podpůrné a kompenzační pomůcky) a ortopedem.
Z chirurgických výkonů jsou indikovány artroskopie (vyšetřovací i léčebná invazivní metoda, viz dále), synovektomie (chirurgické odstranění zánětem postižené kloubní výstelky), artrodézy (chirurgické znehybnění těžce postiženého kloubu s cílem zmírnit bolest), operace šlachového aparátu i endoprotézy (celková náhrada postiženého kloubu).
Do „rodiny“ zánětlivých revmatických onemocnění kloubů patří i ankylozující spondylitida, známá spíše jako Bechtěrevova nemoc. Ta má „spadeno“ zejména na mladé muže ve věku od 15 do 35 let. Postihuje především páteř, ale také ramenní klouby a kyčle.
Psoriatická artritida
Druhotné postižení a bolest kloubů vyvolává i psoriáza čili lupénka, autoimunitní zánětlivé onemocnění s primárně dermatologickými projevy v podobě ložisek šupinaté, odlupující se kůže. Lupénka postihuje 2–3 % evropské populace a u 5–7 % nemocných zasáhne kromě kůže a eventuálně nehtů zpravidla po 10 letech od prvních příznaků také klouby.
Nemoc může vzniknout v jakémkoli věku, většinou se však poprvé objeví mezi 30. a 50. narozeninami, u mužů stejně často jako u žen. Velkou roli v jejím vzniku hraje dědičnost spolu s vlivy vnějšího prostředí, spouštěčem může být například viróza, streptokoková infekce nebo stresová zátěž. Zasažené klouby bolí, otékají, jsou teplé na dotek. Ani psoriatickou artritidu zatím nelze vyléčit, je však možné mírnit její příznaky.
Artróza
Nezánětlivým degenerativním postižením kloubů (artrózou) trpí v Česku pětina obyvatelstva, ve věkové kategorii nad sedmdesát let až 90 %. Pro tuto nemoc je typická postupná, s věkem se rozvíjející destrukce až zánik kloubní chrupavky, která pokrývá dotykovou plochu mezi kostmi kloubu. Příčina destrukce není známa, ale vliv na ni mají přetěžování kloubů, prodělaná kloubní onemocnění, vrozené vady (markantní je to zejména u kyčlí) aj.
Zničení chrupavky omezuje funkci kloubu. Objevují se bolesti, které se ještě vystupňují, dojde-li k druhotnému postižení okolních tkání, například zánětem. Kloub může být zarudlý, teplejší, může se v něm zmnožit tekutina, je omezena jeho hybnost. Člověk má pocit nestability kloubu a z toho plyne nejistota při chůzi. Kyčelní kloub bývá postižen nejčastěji (koxartróza), nemoc však často zasahuje také kolena (gonartróza), ale i klouby páteře (spondylartróza) nebo drobné klouby rukou.
Bolesti se tlumí antirevmatiky, důležitá je i přiměřená rehabilitace. Ta zahrnuje pasivní pohyby (provádí je fyzioterapeut) i aktivní cvičení (výborné je cvičení proti odporu) s cílem udržet co nejdéle co největší rozsah pohybu v postižených kloubech. Vhodným doplňkem pohybové léčby jsou metody fyzikální terapie – hydroterapie (ve vířivkách i aktivní cvičení ve vodě s odlehčením kloubů), léčba ultrazvukem, magnetem či elektrickým proudem (elektroterapie). Někdy je však jediným řešením náhrada kloubu endoprotézou. Nejčastěji se takto nahrazují právě kyčelní a kolenní klouby.
Dita Váchová, odborná spolupráce: MUDr. Miroslav Sinkule, ortopedické oddělení Nemocnice Na Františku v Praze
+ 1 Muži klouby nešetří
