Nástup do první třídy: Zlomové období pro celou rodinu
Pokud se jako rodiče nastávajícího prvňáčka cítíte poněkud nervózní, vězte, že je to zcela běžné. I v odborné literatuře se nástup dítěte do školy označuje jako zlomové období pro celou rodinu. Mění se denní režim, očekávání, povinnosti i formy stresu pro všechny zúčastněné.
Psycholožka a pedagožka Marta Franclová ve své nedávné publikaci na toto téma se mimo jiné odkazuje na výzkum, v němž řada rodičů připustila, že i onen slavnostní rituál prvního školního dne svého potomka prožívali s jistou dávkou úzkosti.
Není divu. Opakovaně se totiž potvrzuje, že úspěšnost dítěte, v níž rodiče doufají, je ve velké míře závislá na nich a jejich pomoci. Ale jak správně pomáhat, jak se s prvňáčkem správně učit, jak ho správně motivovat? A kde je hranice mezi povinnostmi „paní učitelky“ a úkoly pro rodiče?
Jaký by měl být učitel? To je téma, které stojí za zamyšlení zejména v současné době, kdy se jednak vynořují nové metody, na něž rodiče nebyli zvyklí, jednak učitelé nejsou automaticky uctívanou autoritou, ale kladou se na ně hlavně ze strany rodičů vyšší požadavky. Někdy až téměř nesplnitelné.
Mnozí rodiče by si pro dítko představovali kantora nebo kantorku, který nebo která by byli dostatečně liberální a zároveň měli dostatečnou autoritu, byli spravedliví, patřičně motivovali ty nadanější i ty pomalejší žáčky, byli trpěliví, důslední, ale uměli i odpouštět….
Ideální učitel by takový skutečně hlavně v první třídě být měl. Ovšem takoví bychom měli být i my, rodiče. A zvládáme to vždy a za všech okolností? Z některých výzkumů vyplývá, že kritika rodičů vůči učiteli nemusí být vždy zcela oprávněná. Někdy na tom totiž má podíl i jistá žárlivost vycházející z pocitu, že učitelská autorita nám jaksi konkuruje, že má na dítě až příliš velký vliv, který bychom si chtěli uchovat pro sebe.
Kdy změnit školu?
Každopádně bychom pocity své i dítěte měli s kantory bez váhání konzultovat. A nemít pocit, že zbytečně obtěžujeme, i když samozřejmě chodit konzultovat několikrát týdně každý detail a každou událost, natož to pojímat jako stížnosti, už by zbytečné obtěžování bylo a nikomu, hlavně našemu potomkovi, by nebylo ku prospěchu.
Co by rodiče v každém případě měli konzultovat, je způsob domácí přípravy dítěte na výuku, hlavně mají-li pocit, že ji potřebuje ve zvýšené míře, a nejsou si jistí, zda volí správné postupy, nebo se ukáže, že jsou jiné, než preferuje učitelka. Tím by mohli opět nadělat dítku víc škody než užitku – bude zmatené odlišnými metodami, trpět nejasným nastavením toho, podle koho se má vlastně řídit. Ve výsledku může ztrácet motivaci, učitelka i rodiče budou z jeho výsledků rozladění…
Učitel by měl bedlivě naslouchat jak dotazům rodičů, tak jejich informacím o specifikách toho kterého žáka. Jestliže tím není zavalen, a stejně o takovou komunikaci, byť se týká relevantních problémů, zjevně nestojí, není to člověk na svém místě a není od věci zvažovat i změnu školy.
Nejprve se ale zamyslete i nad tím, zda chyba v komunikaci není tak trochu na vaší straně, zda vaše iniciativa opravdu není občas zbytečná a zda do ní nevkládáte zbytečnou útočnost.
Ještě těžší je situace, pokud vaše dítě trpí některou z forem poruch učení nebo se narodilo s diagnózou ADHD, ADD nebo autismu. Pak byste rozhodně měli pravidelně docházet k lékaři nebo psychologovi.
Jak zvládnout dítě s ADHD, se dočtete v článku na maminka.cz.
Známka jako důvod ke stresu?
Pro leckoho podle empirických zjištění ano. V mnohých rodinách je skutečně jiná známka než jednička dramatickou událostí. Ale ona dramatičnost by se neměla přehánět. Je jasné, že jedničky dělají radost rodičům i dětem a jsou povzbuzující, na druhé straně by si začínající školák měl zvykat na objektivní kritéria a dílčí neúspěchy. A rodiče by mu to neměli ztěžovat přemrštěnými projevy zklamání.
Každopádně i podle toho, jak učitelé se známkováním nebo jakýmkoli hodnocením, pokud se na dané škole uplatňuje od první třídy, zacházejí, lze usuzovat na jejich profesionalitu. Měli by s ním zacházet především tak, aby děti motivovali, nikoli demotivovali. A umět žákům vysvětlit, co bylo dobře nebo špatně a proč, jak se příště – a snadno – chyby vyvarovat.
Motivace a chuť k učení
Motivovat děti tak, aby ke škole a vzdělávání vůbec nezískali hned zpočátku nevraživost, je ten nejdůležitější úkol pro učitele i rodiče. Tím spíš, že okolnosti začátku školní docházky můžou každého ovlivnit na celý život. Počáteční pochybení na všech stranách lze leckdy samozřejmě napravit, ale často je to náročnější než se jim vyhnout.
