Mýty o truchlení po smrti blízkých: Čím pozůstalé rozhodně nepodpoříte? A co pomáhá?

Mýty o truchlení po smrti blízkých: Čím pozůstalé rozhodně nepodpoříte? A co pomáhá?
Pohřeb je důležitý rituál • Autor: iStock.com
1. února 2017 • 06:00

Ztráta milovaného člověka otřese sebevědomím, stávajícími jistotami i vírou v bezpečnost a stabilitu světa. Změní naše vztahy k lidem i vnímání sebe samých. Je na nás, jestli utrpením vyrosteme, nebo zvadneme, zda se v procesu truchlení 'zacyklíme", nebo vybudujeme novou kvalitu. Bude sice poznamenaná prožitkem smrti, přesto může jít o zkušenost pozitivní a užitečnou.

Ve vynikající knížce Poradenství pro pozůstalé najdete příměr ilustrující proces truchlení: 'Hora hoře je vysoká a strmá, výstup na ni je náročný a vyčerpávající, stejně jako truchlení. Bezprostředně po smrti milovaného člověka se pozůstalí ocitají v slzavém údolí, které je chladné a nehostinné. To je první fáze truchlení. Truchlící z něho nevidí cestu ven, nevěří, že by se odtud mohli někdy dostat - nevědí jak, nevědí kudy, mají dojem, že ani nemají dostatek sil. Pláčou, křičí, zlobí se, obviňují ostatní za to, že musí tak trpět. Setrvávat 'v jámě, do níž spadli' je ale bolestivé, truchlící se tam cítí velmi špatně, a proto se nakonec rozhodnou hledat cestu ven.

Protože jsou však velmi unavení a výstup po ledové hoře je obtížný, mohou kdykoli spadnout zpět do slzavého údolí. Znovu a znovu prožívají zoufalství a pocit bezmoci. Pokud už ale jednou nalezli cestu ven, podruhé (nebo potřetí, počtvrté, popáté) je to jednodušší a rychlejší. Zpočátku se jen snaží utéct před trýzní bolesti a zármutku. Nejvyšší cíl jejich snažení - vrchol hory hoře - je stále ještě v nedohlednu. Zatím netuší, že tam někde nahoře - za hradbou černých mračen - svítí sluníčko, je tam příjemně a hezky a krásný výhled do krajiny. Snad tomu ani nevěří. To je druhá fáze truchlení. 

Když se ale na své cestě dostanou tak vysoko, že nahlédnou za bariéru mračen a spatří nad oblaky slunce, mohou se odhodlat dojít až tam - na vrchol. A to už začíná třetí fáze. Přechod do tohoto stadia není automatický, pozůstalí se musejí k tomuto rozhodnutí odhodlat. Pokud tento vědomý krok nikdy neudělají, nepřekonají druhou fázi - a zůstávají v ní. Jejich pocity vůči zemřelému se stanou základem veškerého jejich dalšího života. Místo aby mysleli na sebe, bude jejich život jakousi svatyní či pomníkem zemřelého. Jestliže ale toto rozhodnutí učiní, jsou na nejlepší cestě své truchlení završit. Stanou-li na vrcholu hory ('nahoře na hoře hoře'), mohou se rozhlédnout po krajině a zjistit, že život je vlastně krásný a stojí za to, aby byl žit."

Pár slov k přátelům pozůstalých

Jsou slova, která - ač dobře míněná - snižují hloubku žalu pozůstalého a hodnotu zemřelého: 'netrap se tím", 'nesmíš na to myslet, život jde dál", 'co se stalo, stalo se", 'máš ještě pro koho žít", 'jsi mladá, budeš mít další děti". Jsou věty, kterými dáváte najevo netrpělivost a kladete na truchlícího přehnané nároky jen proto, že se vedle něj necítíte dobře a příčina jeho zármutku vám až příliš připomíná vlastní smrtelnost: 'teď se nemůžeš zhroutit", 'vzmuž se trochu", 'už o tom nemluv, stejně to nikomu nepomůže" (naopak, právě moci si o svých pocitech s někým promluvit hodně pomáhá!), 'teď musíš být silná". Jako byste i trochu vydírali a vyhrožovali: 'Koukej se vzchopit, být zase veselá a dělat se mnou všechny ty báječné věci jako dřív, jinak - "

A co byste tedy říkat měli? 'Je mi to líto", 'cítím s tebou", 'jak to všechno zvládáš?", 'musí to pro tebe být těžké - co z toho je nejtěžší?", 'ne, není to spravedlivé", 'mrzí mě, že se to stalo zrovna tobě", 'povídej, plač, křič- jsem tu s tebou a poslouchám tě". Slova podpořte činy: nakupte, uvařte, napečte, ukliďte, vyzvedněte, pohlídejte. Když se jedny dveře zavírají, zpravidla se druhé otevírají. Pro truchlení neexistují žádné časové limity, doba na zpracování zármutku je čistě individuální. Byla by však škoda stále hledět na zavřené dveře a přehlédnout ty, které se pro nás otevřely.

Mýty o truchlení

Adaptaci na život po smrti blízké osoby pozůstalým komplikuje řada zakořeněných mýtů. K nejběžnějším patří:

* Zlomené srdce se nikdy nezahojí. Ale ano, podobně jako se zahojí zlomená ruka či noha. Někdy bez následků, jindy se zranění tu a tam připomene a znovu bolí. Proces hojení však mohou doprovázet i velké komplikace s určitými následky.

* Čas scelí všechny rány. Ne, čas sám o sobě nic nespraví. 'Ošetřit" truchlení vyžaduje aktivitu ze strany pozůstalých a předpokladem jeho ukončení je vědomé rozhodnutí: 'Ano, chci ukončit své truchlení."

* Pohřeb je zbytečný. Není! Pohřeb je příliš důležitý rituál, než aby byl ignorován, ať již z důvodů finančních nebo kvůli obavě z připomínky osobní tragédie a další bolesti. Je projevem uznání a úcty k zemřelému, starosti s jeho přípravou do jisté míry chrání před zahlcením zármutkem a zoufalstvím a blízkým zemřelého dává příležitost naposledy se rozloučit, nechat odejít někoho, koho milovali. Neuspořádat pohřeb může signalizovat obtíže při truchlení, nezvládnutí tohoto procesu.

V takovém případě bývá namístě vyhledat odbornou pomoc psychologa, psychoterapeuta, lékaře, sociálního či pastoračního pracovníka, duchovního nebo diplomovaného profesionálního poradce pro pozůstalé, vzdělaného podle standardů Ministerstva pro místní rozvoj ČR (jejich seznam naleznete na: www.mmr.cz/cs/Podpora-regionuacestovni-ruch/Pohrebnictvi/Kvalifi kace-poradcepropozustale).

Co pomáhá

* Psaní. Dopisy zemřelému nebo přátelům, zapisování si pocitů a myšlenek do deníku nebo blogu, či dokonce literární zpracování bolestného prožitku formou básně, prózy, eseje, povídky… Umělecká hodnota není při „očistném“ psaní vůbec důležitá, smyslem je utříbit si zážitky, pocity, sny a přání a lépe poznat sebe i své reakce.

* Album vzpomínek. Autoterapeutická kniha vzpomínek na zemřelého může být „kronikou“ jeho života v rámci celé rodiny, obsahovat fotografie, kresby a jiné památky; mohou do ní přispět všichni členové rodiny a někdy tak vzniknou i hodnotná díla hodná publikování. Určitě není dobré například pálit či mazat fotky, aby zemřelého nepřipomínaly - ti, kteří tak učinili, toho později velmi litují.

* Čtení. Spirituálně založeným pomůže četba Bible a jiné duchovní literatury, jiným příběhy lidí v podobné situaci, dalším pohádky, eposy a mýty o smrti jako nutné součásti života, jako příteli a partnerovi, který je spravedlivý a čestný a nejen bere, ale svým způsobem také dává. „Slepičí polévku pro duši“ lze najít i na webových stránkách, kde lze sdílet příběhy s jinými pozůstalými (například www.dlouhacesta.cz).

* Rodinné rituály. Stmelují a vytvářejí prostor pro společné plánování, řešení problémů, vzpomínky i sdílení zkušeností se zpracováním zármutku, pro vzájemné dodávání odvahy. Mohou mít podobu setkání, na nichž si pozůstalí pustí oblíbenou hudbu zemřelého nebo zhlédnou jeho zamilovaný film, navštíví místo, kde byl šťastný, apod. Nemusejí se vázat ke konkrétnímu datu, například výročí narození či úmrtí nebo ke svátku zemřelých, ale mohou. Není-li rodina z nějakého důvodu funkční nebo jsou-li její příslušníci roztroušeni doslova po celém světě, nic nebrání jednotlivým členům vytvořit si své osobní rituály.

Dita Váchová, s využitím knihy Poradenství pro pozůstalé (Grada, 2013)

Autor: Dita Váchová
 

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.