Příběh: O smrti bratra se dozvěděla na Štědrý den. Co jí pomohlo ztrátu překonat? | Moje zdraví

Příběh: O smrti bratra se dozvěděla na Štědrý den. Co jí pomohlo ztrátu překonat?

Příběh: O smrti bratra se dozvěděla na Štědrý den. Co jí pomohlo ztrátu překonat?
... • Autor: iStock.com
21. prosince 2017 • 06:00

Smrt je jako arogantně rozkopnutý vršek mraveniště, říká ústy svého hrdiny Adama Dalglieshe britská královna detektivních románů P. D. Jamesová. Rozmetá složitou strukturu života, předivo vztahů i důvěru v okolní svět. Dá vskutku mravenčí práci vybudovat na těchto troskách novou konstrukci, ta navíc nikdy nebude stejná jako původní stavba.

"Truchlení je práce, náročná fyzická i psychická práce," píše psycholožka PhDr. Mgr. Naděžda Špatenková, Ph. D., v knize Poradenství pro pozůstalé (Grada, 2013), "a pozůstalý, chce-li svůj zármutek 'ošetřit', pro to musí něco udělat, a ne pasivně čekat, že se 'z toho uzdraví', že to přejde samo. Nepřejde." My všichni jsme nebo jednou budeme pozůstalí. Navíc ztrácíme-li drahou bytost, vždy umíráme s ní. Přečtěte si proto, jak zármutek nad ztrátou blízkého člověka prožívala a intuitivně zpracovala hrdinka následujícího příběhu a co ke zvládnutí těchto těžkých životních situací doporučují psychologové.

Šok, ohromení, panika

O bratrově sebevraždě jsem se dozvěděla na Štědrý den. Kromě okolností jeho skonu bylo nejhorší vědomí konečnosti, definitivy smrti. A pohled na mámu, která rázem zestárla o dvacet let. První tři dny jsem nespala, skoro nejedla a pořád, pořád brečela. Nedokázala jsem s nikým mluvit, tak jsem začala psát. Plačíc jsem celé hodiny ťukala do notebooku dlouhé dopisy plné vzpomínek a úvah nad příčinami bratrova činu i možným podílem vlastní viny. Přátelům jsem je - notně zkrácené - odeslala až později. Vlastně mi ani příliš nezáleželo na tom, jestli si je přečtou.

Pomohlo mi samotné psaní. Nutí člověka přesně formulovat, srovnat si myšlenky a má hluboce terapeutický, hojivý účinek. Prostřednictvím kontaktů v bratrově mobilu se mi podařilo spojit se dvěma jeho kamarády, jednoho jsem si pamatovala z dětství. Jejich účast a vlídná slova působily jako balzám. Někdo měl "našeho" Milana rád a vážil si ho! To vědomí hladilo a bylo nad všechny psychoterapie.

Pohřeb se konal 27. prosince. Po Ave Maria jsme s tátou obešli ve městě domy, jejichž stavbu bratr jako stavbyvedoucí řídil. Před každým jsme postáli a vzpomínali. Už jsem zase mohla mluvit - a věřte nebo ne, když táta vykutal z paměti zážitek z dávné dovolené u moře, na které byl bratr jmenován nejlepším potápníkem, dokonce jsme se skrz slzy zasmáli. Doma jsem vzala parádní plechovou krabici s obrázkem levandule a uložila do ní bratrův mobil, fotoaparát, vysokoškolský index s jeho rukopisem, nevypraný šátek, který si vázal kolem čela při vyjížďkách na kole, pár "usměvavých" fotek a cédéčko se skladbami oblíbené kapely, jež jsem mu kdysi nelegálně stáhla z internetu.

Stihněte toho co nejvíc

Teprve později jsem si přečetla, že jak psaní, tak rituály a "archiv vzpomínek" patří k doporučovaným strategiím "zdravého" truchlení. A jestli vám můžu něco poradit - starejte se, seč vám síly stačí, abyste jednou, až uslyšíte tu nejkrutější a nejneuvěřitelnější zprávu, měli na co vzpomínat. Nevyhazujte fotky, osobní věci a další památky na zemřelého. Sdílené vzpomínky jsou váš most ze tmy, chladu a prázdnoty smrti zpátky do života, ke slunci a lidem, kteří vás mají rádi.

Některé otázky kolem bratrovy smrti navždy zůstanou bez odpovědí. A pokud jsem si předtím občas říkala, že na světě je tolik bolesti a tak málo radosti, že by snad bylo lepší, kdyby nebylo nic, teď mě to napadá častěji. Směju se ještě méně než dříve, zato se více soustředím na práci a snad v rámci tříbení hodnot důsledněji, až nekompromisně, odděluji podstatné věci od méně důležitých. No time to lose, není času nazbyt, jak říkají Angličané, a smrt je vždycky konečná. Co nestihnete říci a udělat před ní, to už nikdy nenapravíte. Nikdy. Letos o Vánocích máme tříleté výročí. Až dokoukáme bratrovu oblíbenou pohádku S čerty nejsou žerty a zapálíme mu na hrobě svíčku, řeknu tátovi: "Pojď, podíváme se na Milčovy domy." Kvůli rituálu, víte. A taky proto, abychom byli spolu. Aby jednou bylo nač vzpomínat.

Dita Váchová, s využitím knihy Poradenství pro pozůstalé (Grada, 2013)

Autor: Dita Váchová
 

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.