Příběh: O smrti bratra se dozvěděla na Štědrý den. Co jí pomohlo ztrátu překonat?
Smrt je jako arogantně rozkopnutý vršek mraveniště, říká ústy svého hrdiny Adama Dalglieshe britská královna detektivních románů P. D. Jamesová. Rozmetá složitou strukturu života, předivo vztahů i důvěru v okolní svět. Dá vskutku mravenčí práci vybudovat na těchto troskách novou konstrukci, ta navíc nikdy nebude stejná jako původní stavba.
"Truchlení je práce, náročná fyzická i psychická práce," píše psycholožka PhDr. Mgr. Naděžda Špatenková, Ph. D., v knize Poradenství pro pozůstalé (Grada, 2013), "a pozůstalý, chce-li svůj zármutek 'ošetřit', pro to musí něco udělat, a ne pasivně čekat, že se 'z toho uzdraví', že to přejde samo. Nepřejde." My všichni jsme nebo jednou budeme pozůstalí. Navíc ztrácíme-li drahou bytost, vždy umíráme s ní. Přečtěte si proto, jak zármutek nad ztrátou blízkého člověka prožívala a intuitivně zpracovala hrdinka následujícího příběhu a co ke zvládnutí těchto těžkých životních situací doporučují psychologové.
Šok, ohromení, panika
O bratrově sebevraždě jsem se dozvěděla na Štědrý den. Kromě okolností jeho skonu bylo nejhorší vědomí konečnosti, definitivy smrti. A pohled na mámu, která rázem zestárla o dvacet let. První tři dny jsem nespala, skoro nejedla a pořád, pořád brečela. Nedokázala jsem s nikým mluvit, tak jsem začala psát. Plačíc jsem celé hodiny ťukala do notebooku dlouhé dopisy plné vzpomínek a úvah nad příčinami bratrova činu i možným podílem vlastní viny. Přátelům jsem je - notně zkrácené - odeslala až později. Vlastně mi ani příliš nezáleželo na tom, jestli si je přečtou.
Pomohlo mi samotné psaní. Nutí člověka přesně formulovat, srovnat si myšlenky a má hluboce terapeutický, hojivý účinek. Prostřednictvím kontaktů v bratrově mobilu se mi podařilo spojit se dvěma jeho kamarády, jednoho jsem si pamatovala z dětství. Jejich účast a vlídná slova působily jako balzám. Někdo měl "našeho" Milana rád a vážil si ho! To vědomí hladilo a bylo nad všechny psychoterapie.
Pohřeb se konal 27. prosince. Po Ave Maria jsme s tátou obešli ve městě domy, jejichž stavbu bratr jako stavbyvedoucí řídil. Před každým jsme postáli a vzpomínali. Už jsem zase mohla mluvit - a věřte nebo ne, když táta vykutal z paměti zážitek z dávné dovolené u moře, na které byl bratr jmenován nejlepším potápníkem, dokonce jsme se skrz slzy zasmáli. Doma jsem vzala parádní plechovou krabici s obrázkem levandule a uložila do ní bratrův mobil, fotoaparát, vysokoškolský index s jeho rukopisem, nevypraný šátek, který si vázal kolem čela při vyjížďkách na kole, pár "usměvavých" fotek a cédéčko se skladbami oblíbené kapely, jež jsem mu kdysi nelegálně stáhla z internetu.
Stihněte toho co nejvíc
Teprve později jsem si přečetla, že jak psaní, tak rituály a "archiv vzpomínek" patří k doporučovaným strategiím "zdravého" truchlení. A jestli vám můžu něco poradit - starejte se, seč vám síly stačí, abyste jednou, až uslyšíte tu nejkrutější a nejneuvěřitelnější zprávu, měli na co vzpomínat. Nevyhazujte fotky, osobní věci a další památky na zemřelého. Sdílené vzpomínky jsou váš most ze tmy, chladu a prázdnoty smrti zpátky do života, ke slunci a lidem, kteří vás mají rádi.
Některé otázky kolem bratrovy smrti navždy zůstanou bez odpovědí. A pokud jsem si předtím občas říkala, že na světě je tolik bolesti a tak málo radosti, že by snad bylo lepší, kdyby nebylo nic, teď mě to napadá častěji. Směju se ještě méně než dříve, zato se více soustředím na práci a snad v rámci tříbení hodnot důsledněji, až nekompromisně, odděluji podstatné věci od méně důležitých. No time to lose, není času nazbyt, jak říkají Angličané, a smrt je vždycky konečná. Co nestihnete říci a udělat před ní, to už nikdy nenapravíte. Nikdy. Letos o Vánocích máme tříleté výročí. Až dokoukáme bratrovu oblíbenou pohádku S čerty nejsou žerty a zapálíme mu na hrobě svíčku, řeknu tátovi: "Pojď, podíváme se na Milčovy domy." Kvůli rituálu, víte. A taky proto, abychom byli spolu. Aby jednou bylo nač vzpomínat.
Dita Váchová, s využitím knihy Poradenství pro pozůstalé (Grada, 2013)
