Psycholog: Syndromem vyhoření jsou nejvíce ohroženi mladí lidé
Mysleli jste si, že syndrom vyhoření je fenoménem dnešní doby? Není to pravda. A možná vás překvapí, že postiženi jsou jím hlavně mladí lidé. Jak je to možné a jak se mu nejlépe bránit? Na to jsme se zeptali psychologa Otakara Fleischmanna z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Kdy se poprvé setkáváme s termínem „syndrom vyhoření“?
Syndrom vyhoření poprvé popsal ve svém článku „Staff burnout“ Herbert Freudenberger již v roce 1975. Tento text vzbudil velkou pozornost psychologů o tento fenomén a hlavní vlna zájmu o tuto problematiku se začala zvedat na přelomu 70. a 80. let minulého století.
Tento syndrom se neobjevuje jen u „padesátiletých manažerů“, ale i u mladých lidí. Jak je možné?
Paradoxně je syndromem vyhoření ohrožen spíše mladý člověk. Zdá se, že lidé střední a starší generace jsou na životní situace více adaptováni. Často mají větší náhled na problémy, se kterými se potýkají. Nezanedbatelná je jejich životní zkušenost. Syndrom vyhoření bývá dokonce někdy označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“. Mladý člověk nastupuje do zaměstnání často plný očekávání, entuziasmu. Ne všechna očekávání jsou však naplněna. Může pak následovat zklamání, frustrace, pocit bezmoci, tendence k rezignaci.
Co jej u tak mladých lidí může způsobit?
Na vzniku a rozvoji syndromu vyhoření se mohou do určité míry podílet osobností dispozice, například depresivní ladění, úzkostné až fobické rysy osobnosti, dále pak kupříkladu nedostatečně fungující systém sociálních vazeb, nedostatečná podpora, enormní tlak na osobní výkon a úspěch, nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení, přesvědčení o neodpovídajícím společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané práce, nutnost čelit chronickému stresu a neschopnost relaxace. Významným rizikovým faktorem je příslušnost k profesi, která zahrnuje kontakt s lidmi.
Příběh pacientky s chronickou apatií čtěte zde.
Jak se „vyhoření“ bránit?
Vyjdeme-li z toho, že syndrom vyhoření chápeme jako důsledek dlouhodobě působícího stresu a neadekvátního vypořádání se s psychickou i tělesnou zátěží, pak je v první řadě důležité rozpoznat situace či faktory, které zátěž vyvolávají. Dalším krokem je zvládnout práci se zátěží, vhodně řešit vzniklé problémy, což pro mnohé jedince není jednoduché. Pomoci zde může individuální poradenství.
Dále je například vhodné zaměřit svůj pohled nejen na problémy, ale vnímat a prožívat i drobné radosti života, vytvořit prostor pro radost ze života a kreativní sílu, vnímat své myšlenky, prožitky i tělo, zaměřit pozornost na své silné stránky a tyto rozvíjet. V této souvislost je důležité pracovat se svými očekáváními. Nereálná očekávání jsou zpravidla nenaplněna, což vede ke zklamání, pocitu neúspěchu, marnosti, zbytečnosti, nenaplněnosti…
Jestliže mluvíme o propojenosti stránky tělesné a psychické, neměli bychom zapomenout na vhodná tělesná cvičení a psychickou relaxaci. Volba forem je individuální. Důležité však je, že těmito cvičeními posilujeme fyzickou i psychickou odolnost.
Setkáváte se s ním ve své praxi?
Se syndromem vyhoření se v praxi setkávám, a to zejména u klientů, kteří ještě „nevyhořeli“, ale jsou v určitém bodě na cestě k vyhoření. Na této cestě jedinec prochází jednotlivými fázemi, a to od fáze nadšení přes fáze stagnace, frustrace a apatie po samotné vyhoření. Většina klientů je ve fázi frustrace či apatie. Naštěstí většina lidí se do finální fáze vyhoření nedostane. Začíná totiž na sobě pracovat včas.
Profil
PhDr. et. Mgr. Otakar Fleischmann, Ph.D. vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni a Filosofickou fakultu UK v Praze, obor psychologie se specializací na klinickou psychologii. V roce 2008 získal doktorát v oboru psychologie. Jako odborný asistent působí na katedře psychologie Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem už od roku 1989. Kromě nejrůznějších projektů se věnuje i rozsáhlé publikační činnosti.
