Krize středního věku může přijít už po třicítce. Jak ji využít pro osobní rozvoj? | Moje zdraví

Krize středního věku může přijít už po třicítce. Jak ji využít pro osobní rozvoj?

Krize středního věku může přijít už po třicítce. Jak ji využít pro osobní rozvoj?
Využijte krizi středního věku k tomu, abyste s partnerem zase našli společnou řeč • Autor: iStock.com
13. února 2017 • 06:00

Je vám třicet pět, čtyřicet nebo o něco více a tak trochu se zdá, že život ustrnul na mrtvém bodě. Práce se stala rutinou, manželství již není, co bývalo, navíc se děti pomalu, ale jistě osamostatňují a vylétají z hnízda. Sedíte před zrcadlem vlastních myšlenek a najednou nevíte JAK dál. KAM patříte. PROČ zůstat na místě, nebo proč odejít? Otázky víří hlavou. Pro nalezení odpovědí je však třeba vyjít z bezpečné zóny starých omezení a všeho, co nefunguje, rozhlédnout se kolem, ale také (a to především) pohlédnout hluboce do svého nitra. 

KDO vlastně jste a kam kráčíte? CO je smyslem vašeho života? Na to musíte přijít sami, druzí vám v tom ale mohou pomoci - nastavením pomyslného zrcadla, které umožní objevit vaše pravdivé já a vydat se odvážně vlastní cestou. „Krizi středního života“, její úskalí a potenciál se pokusí nastínit naši odborníci: psycholog, kouč a sexuolog.

Střední věk expanduje

„Pojem,krize středního věku‘ jsem mívala spojený s obdobím, kdy děti dospívají a péče o ně již rodiče nestojí tolik času. Vzniká tak prostor, který je třeba nějak naplnit. Je čas zvážit jak žít dál. Jedna životní etapa se chýlí ke konci a to znamená, že další začíná. Člověk hledá novou cestu ke spokojenosti… Vypadá to celkem logicky, až na to, že v poslední době mi připadá, že se ,střední věk‘ rozšířil a začíná lehce po dvacítce a končí těsně před odchodem do důchodu," říká úvodem koučka a lektorka osobního rozvoje RNDr. Helena Kurzweilová, CSc. (www.kurzweilova.cz).

"Takové je totiž věkové rozpětí lidí, kteří za mnou přicházejí s tím, že nejsou v životě spokojeni s prací, kterou dělají, se stavem mezilidských vztahů a s tím, že jim v tom, jak žijí, chybí jasný smysl. Zdá se mi, že si začínáme uvědomovat, že donedávna společensky uznávané hodnoty, jakými jsou rostoucí kariéra a s ní spojená formální moc, společenská prestiž, nadprůměrné výdělky i nadprůměrné možnosti užívat si radostí konzumního života, nejsou tím, co nás činí doopravdy a hlavně dlouhodobě spokojenými,“ dodává.

Kvůli převažujícím výchovným principům jsme se odpoutali od naší vnitřní navigace, a tak často bloudíme ve vlastním životě. Naučili jsme se skrývat před světem (a především sami před sebou!) své prožitky. Dlouho potlačované emoce se ale derou na povrch se stále větší silou a důrazem. Narůstající nespokojenost se životem jako takovým se může projevit mimo jiné v podobě chronických nemocí nebo opakovaných úrazů.

Ve víru změn

„Krize středního života? Jedno z krizových období v životě, které je příležitostí k osobnímu růstu. Může se vázat na určitý věk, ale většinou se vztahuje spíše k tomu, čím si rodina prochází. Děti pomalu odrůstají, finanční, časové a organizační problémy již bývají menší než dříve, a proto se uvolňuje čas a prostor na obrácení se do sebe. Naskytne se možnost zabývat se sám sebou, svým životním směřováním, tím, kdo jsem a co chci. Souvisí s tím také fakt, že muž a žena spolu již žijí mnoho let a tato krize jim umožňuje získat odstup od jejich vztahu a přehodnotit ho. Je to zdravé období, jako každá krize, byť nemusí být příjemné, protože nespokojenost se stávajícím stavem jednoho či obou partnerů způsobí, že mizí stávající jistota a je třeba vzít v úvahu, že se do partnerského a rodinného života vkrádá změna,“ podotýká psycholožka Dipl. Psych. Lucie Kolaříková (www.luciekolarikova.cz), která se mimo jiné podílí na projektu „Ženy ženám“.

Bez dětí to je fuška

Jedním ze zásadních změn či úskalí, které partnery čekají, je tzv. syndrom prázdného hnízda. Děti vyrostou a odstěhují se do jiného bytu, města, nebo dokonce státu a najednou zde nastává jakási prázdnota. Otevírá se pro některé snad až přemíra času „sama na sebe“ a také mnohem širší prostor pro vzájemné, intenzivnější bytí s partnerem. Ale ouha. Namísto očekávaného splynutí duší se velmi často koná naopak sílící nedorozumění a neschopnost komunikovat, natož sladit společné směřování.

Děti (mnohým toto suplují domácí zvířata) dávaly životu jakýsi smysl, řád, zaplňovaly velké množství času, který teď jaksi ční do prostoru. Začíná koloběh hádek, výčitek, práskání dveří či nádobí a hledání si potajmu či otevřeně jiného partnera/milenky/milence. A zde nastupuje právě ten moment „krize“, kdy člověk stojí na křižovatce a vlastně ani neví, jakým směrem by se měl vydat, kde je vlastně jeho místo.

Není od věci si v tuto chvíli nechat poradit někým, kdo do celé záležitosti není „vtažen“ citově (jako např. přátelé nebo členové rodiny), tedy kupříkladu manželským poradcem. V mnohých případech jde totiž „pouze“ o to znovuobjevit s partnerem společnou řeč, takzvaně se spolu znovu naučit být. A jak to udělat? „Ženy i muži jsou v tomto čase již dlouho v zajetých kolejích, a byť krize znamená také nejistotu, umožňuje probudit v sobě to, co rodinnou rutinou již zaspalo a na co jsme zapomněli. Pro ženu, když odrůstají děti, je to skvělá šance vracet svou pozornost více sama k sobě a rozvíjet i jiné role než mateřskou, která s malými dětmi chtě nechtě většinou na dlouhý čas převládne. Umožňuje ženě úžasně rozkvést, posílit si sebevědomí, uvědomit si dlouhou řadu svých úžasných kvalit,“ říká Lucie Kolaříková.

Nenechte se svázat

„Potkávám lidi, kteří jsou nespokojeni s prací, již dělají. Často je neuspokojuje práce jako taková nebo jsou nespokojeni s tím, jak se s nimi na pracovišti zachází. Pokud takový člověk současně uvěří na krizi a nezaměstnanost nebo na to, že v oboru lépe placené místo nenajde, uvěznil sám sebe v kleci ze svých přesvědčení. Má pak velký strach se pohnout, proto si raději vysvětlí, proč nemá smysl hledat jiné místo,“ vykresluje časté úskalí Helena Kurzweilová.

Z nespokojenosti jako takové (jak v partnerství, tak v pracovní rovině) pak bohužel vyplývají rovněž rizika možných závislostí (alkohol, drogy…), kterými si lidé nahrazují to, co jim v životě chybí, co zoufale postrádají, co nemohou nalézt. Není třeba příliš zdůrazňovat, že tento postup nevede ke kýženému zlepšení životní situace (nehledě na to, že nic neřeší) a přináší pouze krátkodobou úlevu zapomnění. Je to však putování po šikmé ploše směrem dolů, větší či menší rychlostí, než jednoho dne zjistíte, že máte skutečně veliký problém, mnohem větší, nežli na počátku dané krize či hlodající nespokojenosti.

Nespokojenost je první signál

Dobrá zpráva je, že můžeme svá omezující přesvědčení změnit a vyjít ven z klece, v níž jsme se sami uvěznili. Stejně tak dokážeme porozumět našemu emocionálnímu já a naučit se ho respektovat. Obojí je možné. Chce to jen odhodlání a trpělivost. Podle Heleny Kurzweilové je nespokojenost jako taková sama o sobě signálem. Říká nám, že v životě dostatečně nevyužíváme dary, s nimiž jsme přišli na tento svět.

„Kvůli řadě přesvědčení jsme se celé dětství učili být jako ti druzí a vyrovnat se jim, abychom mohli být přijati a milováni. Tak se snadno mohlo stát, že jsme zapomněli, kdo jsme doopravdy. Nalézt vlastní jedinečnost je tak důležitým klíčem, který odemyká bránu k životu, jenž je naplněn smyslem a uspokojením. Stojíme před rozhodnutím opustit známé a nevyhovující prostředí, nebo udělat krok a jít tam, kde mi nabízejí více peněz, zajímavější práci, případně lepší vztahy. Logické zvažování pro a proti nepomáhá. Není totiž objektivní. Je podřízeno našim přesvědčením, tedy našemu po dlouhá léta potlačovanému strachu. A tak člověk zvažuje a propadá se do ještě větší frustrace, protože se nedokáže rozhodnout. Má strach odejít i zůstat,“ popisuje odbornice vnitřní boj mnohých z nás.

„Je dobré dívat se na krizi jako na čerstvý vítr, který přináší změnu. To umožní nepanikařit, ale přijmout nutnost růstu, který se přirozeně přihlásil. Je dobré o sebe pečovat, věnovat si pozornost více než kdy předtím, pomáhá to zvládnout strachy, které přirozeně přijdou, a uvědomovat si svou hodnotu,“ radí Lucie Kolaříková. 

Svůj život máme ve svých rukou. Nejpozději v tomto zlomovém období středního věku je zapotřebí si tuto skutečnost jasně uvědomit. Z naší nespokojenosti nelze vinit někoho kolem nás, jsme zodpovědní za vše, co se v našem životě odehrává. Máme možnost svoji cestu měnit a změnit. Tady a teď se o to pokusme. Stačí jen udělat první krok… 

Odborná spolupráce: RNDr. Helena Kurzweilová, CSc., koučka a lektorka osobního rozvoje, Dipl. Psych. Lucie Kolaříková, psycholožka prof. PhDr. Petr Weiss, Ph. D., DSc., sexuolog, klinický psycholog

Autor: Helena Míková
 

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.