Jste jedináček? Je to pro život výhoda nebo naopak? Tohle říkají studie!
Možná jste jím vy nebo znáte někoho v okolí. Říká se o něm, že je rozmazlený a sobecký. Možná jste slyšeli i to, že jedináček je osamělý. Co je na tom pravdy? A jaký má na váš život vliv, že nemáte sourozence?
Mít jedno dítě není v dnešní společnosti neobvyklý jev a v některých zemích i žádoucí. Pokud zůstaneme u nás, často se ve svém okolí setkáváme s tvrzením, že je špatné mít jen jedno dítě a že mu tím nesmírně škodíte. Řada rodičů je tak pod tlakem. Někteří ho ustojí, jiní podlehnou a sourozence pořizují. Co je k tomu vede? Velmi často názor, že existuje „syndrom jedináčka“, což rozhodně není nic příjemného.
Syndrom jedináčka. Mýtus, nebo pravda?
O syndromu jedináčka slyšel asi skoro každý. Za zpopularizování tohoto názvu vděčíme tomu, že v minulosti byl obraz jedináčka velice negativní – jedináček byl sobecký, egoistický, rozmazlený, sebestředný, tvrdohlavý a arogantní. Dnes, kdy rodiče mají více možností, jak se vzdělávat ve výchově dětí, tento obraz již není tak běžný, ačkoliv stereotyp jedináčka stále zůstává v povědomí zažitý. Jak se k němu stavějí vědci a psychologové? Opravdu je jedináček tak strašný člověk?
Co je syndrom jedináčka?
Teorie „syndromu jediného dítěte“ tu nebyla vždy. Vznikla až koncem 19. století a stojí za ní dětští psychologové G. Stanley Hall a E. W. Bohannon, kteří použili dotazník ke studiu a kategorizaci dětí s řadou různých rysů. Výsledky byly publikované na počátku 20. století a v zásadě se dospělo k závěru, že děti bez sourozenců mají dlouhý seznam negativních rysů chování. Děti dle nich mají „výrazný sklon ke zvláštnostem“, které jsou pro život „nevýhodné“. Hall popsal jedináčky jako rozmazlené, sobecké, nepřizpůsobivé, panovačné, asociální a osamělé. Oba prosadili myšlenku, že dětem by bylo lépe se sourozenci. Dnes s nimi některé studie a výzkumy do určité míry souhlasí, přesto mezi odborníky panuje shoda v tom, že jejich zjištění byla nevědecká a chybná – což v podstatě dělá ze syndromu jedináčka mýtus. Novější výzkumy v čele s respektovanou psycholožkou Toni Falbo ukázaly, že to, že jste jedináček, vás nutně neliší od vrstevníků se sourozenci. A nedostatek sourozence vás neodsuzuje k tomu, abyste se stali sebestřednými nebo asociálními.
Ani jedináček dnes není sám
Mgr. Wiktoria Fiurášek, psycholožka online poradny MOJRA.cz, se ve své praxi setkává s jedináčky, ale vlastnosti výše popsané, které jim byly kategoricky přisuzovány, nejsou pravidlem.
Na utváření charakteru se podílí řada faktorů: „Děti, které nemají sourozence, mohou čelit pocitu samoty. Mají omezenou možnost se učit prosociálnímu chování, zvládání těžkých situaci a emocí. Hůře snášejí rivalitu. Mohou mít potřebu plnit veškerá očekávání dospělých, protože jednoduše nemají s kým se o to podělit. Důležitou roli však hraje ve vztazích zejména emoční inteligence. Díky ní se učíme, jak reagovat v různých situacích. Pokud dítě nemá sourozence, učí se vyrovnávat s různými situacemi mimo domov. V tomto případě je potřeba, aby rodiče vytvořili vhodné podmínky pro správný emoční vývoj dítěte.
V oblasti mezilidských vztahů může jedináček bojovat s neschopností navazovat takovéto vztahy a mít problém se zvládáním těžkých situací.“ Jestliže dítě vyrůstá zcela izolovaně a s minimem sociálních kontaktů, je k těmto vlastnostem a pocitům náchylnější. Ale dítě v současné společnosti má většinou kolem sebe mnoho vrstevníků, kteří ho formují. Děti v dnešní městské a příměstské kultuře mají spoustu příležitostí k socializaci s ostatními dětmi, prakticky od narození: ve školce, škole, na hřištích, při mimoškolních aktivitách a sportu, a dokonce i online.
Pozitiva života jedináčka
Dává se důraz na negativa, ale život bez sourozenců má i řadu benefitů. „Rozhodně jednoznačným přínosem jedináčkovství je pozornost rodičů, kterou má celou jen pro sebe. Dítě nemusí prožívat žárlivost na své sourozence a jeho potřeby jak materiální, tak fyzické jsou naplněny. Často má pocit výjimečnosti a rodiče (možná i nevědomě) podporují rozvoj tohoto pozitivního sebevědomí,“ říká psycholožka Mgr. Wiktoria Fiurášek.
V jedné ze svých citací pro Journal of Individual Psychology psycholožka Toni Falbo uvádí, že zjistila, že zvýšená pozornost, kterou dítě jedináček dostává, může být pozitivní. Došla k závěru, že jedináčci toho dosáhli v životě více než děti, které mají sourozence. Také měli menší potřebu silné připoutanosti k rodičům, možná proto, že nebyli zbaveni náklonnosti, o kterou by je připravil další narozený.
Konečný verdikt?
Jak dokládají tvrzení na Healthline.com, psychologové se shodují, že charakter dítěte formuje mnoho různých faktorů. Některé děti jsou přirozeně plaché, bázlivé, introvertní a raději se drží v ústraní, ale byli by takové bez ohledu na to, zda měli sourozence, nebo ne. Ve společnosti však často panuje představa, že kdykoli jedináček vykazuje jakýkoliv typ negativního chování, ostatní to rychle připisují syndromu jedináčka. Přesto se toto negativní chování může objevit i u dětí ve velkých rodinách. Psychologové zároveň nepopírají, že jedináčci mohou být ohroženi některými sociálními deficity, ale tyto rysy se plošně nevyskytují.
Pokud jste jedináček nebo se rozhodnete mít pouze jedno dítě, nemusíte se syndromu jedináčka obávat. Mnoho jedináčků jsou laskaví, soucitní a obětaví lidé, kteří mají také silné pouto se svými rodiči. Pokud máte obavy z možnosti, že se u vašeho dítěte vyvinou nějaké negativní rysy, vězte, že je můžete nasměrovat správným směrem. Podporujte interakci s ostatními dětmi již v raném věku, stanovte jim limity a nepřehánějte je.
