Otužování vám změní život: Začátečníci dělají spoustu chyb
Pokud jste léto využili k pravidelnému plavání, máte z půlky vyhráno! S příchodem chladnějších měsíců se pak do otužování pouští kdekdo, včetně celebrit. Co tomu říkáte? Taková otázka na začátku rozhovoru se dvěma zkušenými otužilci vyloudila na jejich tváři shovívavý úsměv. Oba se otužování věnují již několik dekád.
Vrhnout se na otužování bez jakýchkoli zkušeností a odborného vedení není rozumný nápad. Josef Krejsa, kterému je 82 let, začal s otužováním před více než padesáti lety. Tehdy bylo ještě v plenkách. Stylem pokus omyl a sbíráním velmi omezených informací dotáhl tento způsob péče o své zdraví k dokonalosti. Letos je to půl století, co se mu podařilo založit ve Strakonicích otužilecký oddíl. Funguje dodnes a on je stále ostatním členům příkladem. Dvakrát týdně plave pod Mutěnickým jezem. Jedním z jeho „žáků“ je Jaroslav Landsinger, který už také nasbíral zkušenosti a je příkladem člověka, kterému otužování vrátilo do života kondici a radost.
Samotného mě to nebavilo
Josef Krejsa, rodák z vesničky Zábrdí na Šumavě, se ve třiceti letech přestěhoval do Strakonic. „Najednou jsem bydlel v paneláku a nevěděl jsem, jak naložit s volným časem, měl jsem absenci pohybu. Pak jsem ve Svobodném slově objevil článek o otužování,“ vypráví muž, který je na první pohled stále v kondici. „Strakonice leží na soutoku řek Otava a Volyňka, takže jsem pár měsíců od léta do podzimu chodil plavat. Jenže samotného mě to nebavilo. Nechal jsem toho, ale něco mi našeptávalo, že mám pokračovat. Přes zimu jsem praktikoval domácí koupele. Každý večer jsem si napustil vanu plnou studené vody. Po postupném osmělování jsem to nakonec dotáhl na šest minut v kuse. Doma jsem byl za blázna.“ Josef Krejsa ovšem zjistil, že namočit tělo do studené vody bez jakéhokoli pohybu není to pravé ořechové. Mimoděk mu to potvrdil i jeden z prvních propagátorů otužování na jihu Čech, praktický lékař Karel Kadlec z Vodňan, se kterým pak pronikl do tajů zimního koupání.
Pravidla jsou jasná
„To, co někteří nadšenci pro otužování dnes předvádějí, je spíše komické a s otužováním to nemá nic společného,“ shodují se oba otužilci a Josef Krejsa k tomu podotýká: „Absolutně neuznávám, když někdo přijde na řeku, vyseká v ní sekyrkou díru, stoupne si do půl těla do vody, nehybně trpně stojí a ještě si frajersky pořídí selfie. To je opravdu komické. Otužování je založeno na pravidelnosti, a to chce pevnou vůli a vytrvalost. Pravidelnost znamená alespoň třikrát týdně. Já to přirovnávám k fotbalu, když fotbalista nebude pravidelně trénovat, nevydrží devadesát minut běhat po hřišti.“ V chladné vodě by se mělo vydržet minimálně tři minuty, ale musíte se pohybovat, plavat. Stát jako v sudu a mít ruce nahoře, to je prostě špatně.
Zázrak pro moji psychiku
Jaroslav Landsinger letos na podzim oslaví sedmdesátku a nedá na svého učitele dopustit. S otužováním podle jeho rad začal před čtrnácti lety. „Předtím jsme s mojí maminkou měli každoroční rituál. Na svátek Jaroslava jsme se chodili namočit do Volyňky. Můžu říct, že pravidelné otužování, kterému mě naučili ve strakonickém oddílu otužilců, mě vytáhlo ze šílených depresí. Prodělal jsem mozkovou příhodu, v rodině se udály tragické události, nebyl jsem na tom psychicky dobře. Otužování byla skvělá rehabilitace. Když jdu z koupání, mám šílený hlad, protože tělo vydá spoustu energie. Celý den jsem nabitý, jako by mě právě odpojili z nabíječky. Mám vyčištěnou hlavu a dobrou náladu, zdravotně si nestěžuji. Tohle mi jednoznačně zkvalitnilo život,“ říká muž sršící energií.
Start na začátku léta
Nejlepší je prý začít s otužováním před letní sezonou. Neznalí věci si teď možná klepou na čelo. „Ale je to tak. Lidé dělají velikánskou chybu, když začnou v zimě. Doporučujeme začít na konci května, kdy je voda v řece osvěžující, ale není ledová. Finta je v tom, že přes léto, pokud člověk vydrží, se dá na pravidelné koupání v pohodě navyknout. Rozhodující jsou pak podzimní měsíce. Prodloužit pak koupání přes září, říjen, listopad. Kdo to dá, má vyhráno,“ říkají oba muži.
Ve skupině jste pod dozorem
Strakoničtí otužilci mají základnu na Mutěnickém jezu, přes nějž teče Volyňka. Nikoli náhodou. Voda stékající přes jez se prokysličuje a je vůči tělu výrazně štiplavější. Bubliny tvořící se pod jezem působí studenějším dojmem. Otužilci zde mají vytyčené pásmo kolem jezu dlouhé 54 metrů. Otužování je učiněno zadost v momentě, kdy toto uplavou. „Když z vody vylezeme, nejdeme se hned ohřát ke kamnům. To je totiž špatně. Dobré je na břehu lehce klusat, aby se termoregulace v těle pomalinku dostala do normálu,“ přidává další radu Jaroslav Landsinger. Rozhodně se nedoporučuje vypít hned nějaký alkohol a vystavovat se okamžitě horku. „Rychlá změna teplot se projeví třesem těla. Třesavka s vámi lomcuje tak, že věříte, že uhodila vaše poslední hodinka,“ směje se Josef Krejsa s tím, že si to na vlastní kůži vyzkouší každý začátečník.
Do vody se podle otužileckých tabulek může lézt při venkovní teplotě do minus 23 stupňů Celsia, pak už je to nebezpečné. Riskantní je rovněž chodit do vody sólo. „Stačí zazmatkovat, zpanikařit, uklouznout a snadno se utopíte,“ varuje Jaroslav Landsinger.
Jak začít
Zebete se také rádi?
Tak zněl titulek článku o otužování v Jihočeské pravdě v roce 1972. V úvodu se píše o pěti extremistech, kteří se na silvestra v sedmistupňovém mrazu ponořili do díry vysekané do ledu. Jedním z nich byl tehdy 34letý Josef Krejsa, který jako úplný otužilecký novic pokořil Blanici v jihočeských Vodňanech poprvé. Na ně dohlížel lékař Karel Kadlec, který redaktorovi po akci řekl:
„Otužilost můžeme rozdělit do několika druhů. Minimální získáme, budeme-li se každé ráno mýt studenou vodou do půl těla a večer se opláchneme odtud, kde jsme ráno přestali. Za to získáme odolnost proti chorobným reakcím těla na změny počasí.
Střední otužilosti dosáhneme, budeme-li se mýt studenou vodou ráno i večer a postupně budeme moci začít se sprchováním. Dokážeme-li se denně sprchovat dvě až tři minuty studenou vodou (důležité je, abychom při tom byli neustále v pohybu – alespoň si třeli končetiny), získali jsme solidní otužilost. Pak jsme odolní proti všem katarům dýchacích cest.
A dojdeme-li až do stadia vrcholného otužování, tedy budeme-li se moci dvakrát až třikrát týdně koupat v řece, uděláme moc pro své zdraví.“
Otužování není žádná věda, pokud se respektují pravidla hry. Využít pro začátek nástup letní sezony, naučit se pravidelnosti a vytrvalosti a ve vodě se pohybovat. Pak teprve se může člověk hrdě pochlubit selfíčkem a zvolat: Jsem otužilec!
Jaroslav Landsinger
S otužováním začal před čtrnácti lety. Pomohlo mu jako psychická podpora a také jako rehabilitace po vážných zdravotních problémech. „Otužování je adrenalin, při kterém se vylučuje hormon štěstí. A já od té doby šťastný jsem,“ říká jeho propagátor a neváhá se podělit o své zkušenosti s kýmkoli, kdo projeví zájem o tento způsob upevnění fyzického zdraví a psychické odolnosti.
Josef Krejsa
Fascinovala ho vánoční otužilecká akce Memoriál Alfreda Nikodéma ve Vltavě u Národního divadla, která se koná nepřetržitě od roku 1947. Chtěl se zúčastnit, podmínkou však bylo, že musí být registrován v nějakém oddíle. A tak v roce 1971 založil otužilecký oddíl při TJ Fezko Strakonice. Absolvoval mnoho plaveckých maratonů, nejdelší trasa, kterou uplaval, měřila 12 kilometrů. Jeho kmotrem při vstupu do cechu otužilců byl slavný František Venclovský, první československý přemožitel kanálu La Manche. Co mu otužování dalo? „Studená voda odplavuje stres, to je svatá pravda!“
Článek vyšel v časopise Moje zdraví 5/21
