Svoboda v odmítnutí: Jak se nebát slyšet ne a žít konečně podle svých představ!
NIKDO NEMÁ RÁD ODMÍTNUTÍ. NĚKDY SE TOLIK BOJÍME SLYŠET „NE“, ŽE SI RADĚJI NEŘEKNEME O TO, CO POTŘEBUJEME. JAK SE TOHO STRACHU ZBAVIT? VYZKOUŠEJTE HRU TERAPIE ODMÍTNUTÍM!
Když byly moje dcery malé a chodila jsem po Praze s kočárkem, pokaždé když jsem se chystala nastoupit do tramvaje, jsem sehrála poněkud zoufalou scénku na téma „já ten kočár uzvednu sama“. Skoro vždy se nakonec našel někdo, kdo mi s ním do tramvaje pomohl. Věděla jsem to, ale nechtělo se mi nikomu říkat o pomoc. Děsila mě byť jen mizivá pravděpodobnost, že by mě někdo odmítl. Nechtěla jsem prostě slyšet „ne“.
Proč je nám tak nepříjemné cizí i blízké lidi o něco žádat?
Možná si to zdůvodňujeme tím, že nechceme obtěžovat, ale důvody jsou hlubší. Chceme před nimi vypadat soběstačně, jako že si poradíme sami. Prosba o pomoc nás staví do zranitelné pozice. Může se stát, že budeme odmítnuti. A odmítnutí bolí, protože ho nevnímáme jako odmítnutí požadované služby, ale sebe samotných.
Psycholog Ethan Kross ve svých výzkumech dospěl k tomu, že odmítnutí bolí dokonce doslova, náš mozek na něj reaguje podobně jako na fyzickou bolest.
ZA KAŽDÉ ODMÍTNUTÍ BOD
Se strachem z odmítnutí se potýkal také Jason Comely, kanadský ajťák na volné noze. Před pár měsíci ho opustila žena, a většinu večerů trávil sám ve svém jednopokojovém bytě. „Neměl jsem kam jít a hlavně s kým,“ vypráví Jason Comely. „Tak jsem se sesypal a rozbrečel. Pak jsem si uvědomil, že mým hlavním problémem je strach. Přemýšlel jsem, čeho se vlastně bojím, a zjistil jsem, že se bojím odmítnutí.“
Dostal originální nápad: aby se strachu zbavil, rozhodl se, že každý den bude žádat lidi o různé věci tak dlouho, dokud ho někdo neodmítne. Za každé odmítnutí bude mít bod. Vyšel před dům a zamířil na parkoviště místní samoobsluhy. Přistoupil k cizímu muži, který právě odemykal své auto, a požádal ho, aby ho svezl na druhý konec města. „On se na mě podíval a řekl: ,Ale já tím směrem nejedu.‘ A bylo to. Úkol splněn.“
Jason vlastně úplně převrátil pravidla hry. Z odmítnutí, kterého se obával, udělal svůj cíl, něco pozitivního. „Bylo to, jako bych začal chodit po rukou nebo bydlet pod vodou. Prostě jsem se dostal do úplně jiné reality. Pravidla mého života se změnila.“ Jason vlastně nevědomky použil jeden z terapeutických nástrojů pro léčbu fobií, expoziční terapii, kdy se pacient krůček po krůčku vystavuje přesně tomu, čeho se bojí – například pavoukům, hadům, výškám –, až se strachu nakonec zbaví. Postupně ztratil strach z odmítnutí a jako bonus prožil spoustu neobvyklých a zábavných věcí. Nakonec svou hru ještě proměnil v komerční projekt, když různé úkoly vytiskl na kartičky. („Než si něco koupíte, požádejte o slevu.“ „Řekněte si cizímu člověku o žvýkačku.“)
VŠICHNI CHCEME ŘÍKAT „ANO“
Jasonovi hrála do karet přirozená lidská vlastnost: většina lidí se vyslovené prosbě přirozeně snaží vyhovět, říkají raději „ano“ než „ne“. Psychologických studií, které potvrzují, že my všichni rádi říkáme „ano“, je hned několik. Tak například v roce 1978 v amerických knihovnách proběhl experiment, kdy slečna-figurantka potřebovala předběhnout ve frontě u kopírky. Když oslovila lidi čekající ve frontě se žádostí: „Mám jen pět stránek, můžete mě prosím pustit před sebe?“ – vyhovělo jí 60 % z nich. A když ke své prosbě přidala ještě „… protože hrozně spěchám“, byla úspěšná dokonce v 90 % případů. Vyhověli jí prostě jen tak, protože chtěla – a protože si o to řekla.
SLEČNO, NEŠLA BYSTE NA RANDE?
Asi nejsilnější strach z odmítnutí si většina z nás spojuje se seznamováním. Oslovením přitažlivé bytosti a pozváním na schůzku riskujeme to nejbolestivější odmítnutí, které se nejvíc blíží odmítnutí nás samotných. Přinejmenším to platí v reálném světě mimo virtuální seznamky. Proto také spousta lidí trpí chronickou nesmělostí.
Jedním z nich byl i Frank, který chodil na terapii k psycholožce Harriet Lerner. Zamiloval se do své kolegyně Liz, ale byl tak ochromený strachem, že nebyl schopen pozvat ji na rande. Harriet, která jeho případ popsala ve své knize Tanec strachu, se domnívala, že jeho strach z odmítnutí pramení z toho, že ve skutečnosti moc odmítnutí v životě nezažil. Pro jistotu to ani nezkoušel. A tak se rozhodla ho „otužovat“. Dala mu bizarní úkol: měl se postavit pod eskalátory v obchodním domě, oslovovat nejrůznější ženy a zvát je na kávu. Za jediný den měl nasbírat 75 odmítnutí.
Frank souhlasil. Postavil se pod eskalátory a slušně oslovoval jednu ženu za druhou. Ze začátku se to zdálo snadné. Pak se ale situace „zkomplikovala“ tím, že několik žen jeho pozvání přijalo, takže úkol začal být poněkud časově náročný. Postupně proto začal oslovovat jenom nejatraktivnější ženy, na jaké by si do té doby netroufal pomyslet. Ale ani tak úkol nesplnil. Za jediný den 75 odmítnutí prostě nezískal.
Terapie ovšem splnila svůj účel, protože hned ten večer, když přišel domů, vzal telefon a zavolal své kolegyni Liz. „Bylo to najednou úplně snadné,“ říkal. Příběh nemá happy end, aspoň ne ten hollywoodský. Liz totiž už s někým chodila. Ale za pár dní oslovil při venčení psa jinou ženu, pozval ji na kávu, a začal s ní chodit. A hlavně na vlastní kůži zjistil, že uslyšet „ne“, třeba padesátkrát za sebou, není konec vesmíru.
PROSTĚ JSEM JE POŽÁDALA
Požádat o to, co potřebujete nebo chcete, je také podstatou crowdfundingu. I u nás již několik let existují různé crowdfundingové portály jako Hithit, Startovač nebo Donio, kde můžete cizí lidi žádat o finanční příspěvky na svůj projekt, ať už jde o umění, dobročinnost, rozvoj komunit nebo sport. Ještě před vznikem těchto portálů objevila kouzlo internetové pomoci zpěvačka Amanda Palmer. V začátcích své kariéry se živila jako jedna z oživlých soch, přes den nehybně stála v ulicích velkoměst s tváří nabarvenou na bílo. Po večerech pak hrála v klubech se svou kapelou Dresden Dolls a po koncertech obcházela publikum s kloboukem.
S příchodem sociálních sítí se naučila žádat lidi o pomoc na Twitteru. „Když jsem potřebovala piano, na kterém bych mohla zkoušet, napsala jsem to na internet, a za hodinu už jsem mohla hrát doma u jednoho ze svých fanoušků. To bylo v Londýně. Lidi nám nosili z domova do zákulisí jídlo. To bylo v Seattlu. Jednou jsem v Melbourne napsala na Twitter, kde se dá koupit konvička na výplach nosu. A jedna zdravotní sestra mi ji přinesla z nemocnice přímo do kavárny, ve které jsem seděla. Koupila jsem jí džus a povídaly jsme si o její práci a o smrti. Přineslo mi to spoustu nových přátelství.“
Když se po vydání první desky rozešla se svou nahrávací společností, požádala fanoušky na internetu o dobrovolné příspěvky na vydání další desky. Místo očekávaných 100 tisíc dolarů se jí sešlo přes 1,2 milionu. Jen tak, prostě proto, že o to lidem řekla, a na oplátku je nechala zadarmo stahovat svou hudbu. „Jak jste všechny ty lidi přiměla, aby za vaši hudbu platili, když nemuseli?“ ptali se jí novináři a Amanda jim odpovídala: „Já jsem je nepřiměla. Prostě jsem je o to požádala.“
Asi nejsilnější strach z odmítnutí si většina z nás spojuje se seznamováním.
Celý článek vyšel v časopise Moje psychologie.
