Život v samozřejmosti... Proč nám chybí uznání vlastní sebehodnoty?
Někdy se zdá, že až příliš často máváme rukou nad svými schopnostmi a dovednostmi a o všem, co zvládáme a dokázali jsme, říkáme: "Ále, to nic není!" Proč nám chybí uznání vlastní sebehodnoty?
Posouváme se, rosteme, opouštíme své komfortní zóny, ovládáme své zlozvyky, pracujeme se svými emocemi, staráme se o druhé, stíháme práci, někdy dvě, pečujeme o své domovy, chodíme cvičit, denně improvizujeme v náročných situacích, pereme se s rodinnými rozpočty, nepříjemnými kolegy, nepřejícími sousedy, rozdýcháváme špatné zprávy, hledáme motivaci do hubnutí a hubneme, hlásíme se na další a další workshopy, opakujeme angličtinu, oprašujeme kolo, staráme se o sady, zahrady, pomáháme dětem, zapojujeme se do místních organizací, plníme si sny, vytváříme velkolepé plány, a když je splníme, chystáme si další…
A nakonec všechno to, co dokážeme, považujeme my sami za samozřejmost a něco, co ani nestojí za řeč. Přesně ten pocit jsem si potvrdila nedávno, když jsem dělala rozhovor s jednou statečnou maminkou, jejíž mladší syn trpí závažnou nemocí, kterou znáte jako svalovou atrofii, a kvůli mnohočetným alergiím navíc není schopen ani jíst, jen pít speciální a velmi drahé mléko. Tahle žena má denně spoustu starostí, které si asi ani neumíme představit (protože když její syn nebude jíst, nebude sílit, když nebude sílit, bude se zhoršovat atrofie, tedy jeho soběstačnost a samozřejmě psychický stav…), a přesto tahle máma říká „nedělám nic výjimečného“.
A ono se stačí podívat třeba na naše vlastní mámy. Kolik z nich umí jít a říct: „Jo, to se mi povedlo, je vlastně neuvěřitelné, že jsem něco takového zvládla?“ Nebo zkuste chvíli poslouchat kamarádky, jak mluví o tom, co v životě dokázaly. Často se vyjadřují o svých úspěších, pokrocích skoro až s despektem a tou… samozřejmostí. Kde se tohle bere? Do jaké míry je to „schopnost“ výhradně nás žen? A jak si můžete i vy prošlapat cestu k vlastnímu sebeuznání?
KDYŽ TO KLÍČÍ V RODINĚ…
„Tím prvním místem, kde jsme si nastavili takový vztah sami k sobě, bývá rodina. Konkrétní rodinné klima, v němž jsme vyrůstali a v němž byl mnohdy kladen důraz na výkon a na úspěch. Existují skutečně rodiny, v nichž je výkon a úspěch považovaný za standard a samozřejmost, a kde se naopak každá zdánlivá nedostatečnost – například fakt, že dítě nepřineslo samé jedničky na vysvědčení – setkává s nespokojeností nebo naštvaností. Tím je dítě znovu tlačené do toho, aby se víc snažilo a příště přineslo ‚samé biče‘. No, a když je přinese, nepřijde adekvátní odezva ve formě pochvaly nebo pojmenování situace, uznání snahy a podobně,“ skládá dohromady příčiny neschopnosti uznat svou sebehodnotu Mgr. Kristina Sarisová, psycholožka z pražského centra Butera. cz.
Ale tím to podle ní ještě nekončí. „Pokud někdo zažívá takový přístup opakovaně, logicky si pak ukládá do paměti dvě věci. Jednak to, že úspěch je něco, co se od něj očekává, a tak ho od sebe začne očekávat také. Jeho ocenění navíc není třeba, jelikož je to standard,“ pokračuje odbornice dál s tím, že za návykem standardu „být skvělý, nejlepší, nejúspěšnější“ je právě v rámci rodiny klidně i jiný zdroj nebo podtext. Důležitá jsou například sourozenecká uspořádání a vztahy mezi sourozenci, protože se klidně jeden může neustále snažit vyrovnat tomu druhému, zabránit naopak tomu, aby ho ten druhý/ta druhá „nedohnal/a“, mnohdy jde i o soutěžení o rodičovskou pozornost a jejich ocenění ve stylu „když budu lepší, budou mě mít raději“.
KDYŽ TO KLÍČÍ JINDE…
Dojít k nadměrně přísnému náhledu na sebe sama můžeme ale i v dalším životě. Podobně definující roli jako rodiče mohou mít podle Kristiny Sarisové také naši partneři, ti, kteří jsou extrémně nároční, pro něž všechno musí být dokonalé, bezchybné a splněné na 100 %. A ideálně lépe. Kdybyste se dokázali zastavit a dát si dohromady souvislosti, většinou byste zjistili, že dotyčný sám má problém se sebeoceněním a uchyluje se k tradičnímu „podle sebe soudím tebe“ (což mimochodem bude platit i u těch rodičů!). Ale jejich tvrzení a požadavky jsou tak neochvějné, že k tomuto přemýšlení o souvislostech prostě nedojdete. „Někdy také během života přijmeme fakt, že ,samochvála smrdí‘, tedy by pochvala měla přijít zvnějšku, nikdy od nás samotných. A mnohdy si navíc k tomu ani nepřiznáváme, že druhé bychom za totožný výkon pochválili a vyjádřili jim uznání, avšak u sebe tu konkrétní věc, úspěch, považujeme za samozřejmost, nad kterou není třeba se pozastavovat – protože na sebe býváme z principu mnohem přísnější a náročnější než na ostatní. I naše vnitřní řeč k sobě je často hrubá, zlá a nekompromisní. Těžko bychom tímto stylem mluvili například s naším kamarádem, k sobě si to však dovolíme,“ vysvětluje psycholožka.
JSEM FAKT ÚPLNĚ K NIČEMU?!
Vinou takového nastavení pak nekompromisně hodnotíme také jakékoli klopýtnutí nebo třeba jen pocit stagnace. Protože když je neustálý růst a posun samozřejmost a norma, pak je chyba, přešlap, odchýlení se od ní průšvih. „Pokud však dojde i k nepatrnému klopýtnutí, považují to takoví lidé – stejně jako původně jejich rodiče nebo partneři – za obrovské selhání a chybu, za niž je třeba se peskovat a mučit se černým svědomím, které říká, že se málo snažili, neudělali dost, jsou špatní atd.,“ vysvětluje Kristina Sarisová a ještě pokračuje: „V přeneseném slova smyslu se hlas našich rodičů může ozývat ještě dlouho i v našem dospělém věku. Jejich vliv je tak hluboce vrytý v naší osobnosti, že si ani nemusíme být vědomi toho, že je to jejich nastavení, ne naše.
Naše superego (což je podle psychoanalýzy část osobnosti, která představuje svědomí, morálku a právě hluboce zakořeněné zákazy, příkazy a sdělení našich rodičů nebo jiných významných osob v našem životě) může v tomto nastavení fungovat dlouho do dospělého věku. Začne se například ozývat ve chvíli, kdy bychom se měli za něco ocenit, a říká: „Pro tátu/mámu by to stejně nebylo dost dobré, žádné ocenění by z jejich strany nepřišlo, takže to, co dělám, je vlastně normální a běžné,“ dodává psycholožka.
NIC NEDĚLAT NIC NEŘEŠÍ
Jenže růst za každou cenu… Nekonečný růst je tak trochu past. I ekologové zjistili, že trvalá udržitelnost je mýtus, že dojde k vyčerpání, že zdroje je třeba obnovovat. A nikdo nedokáže růst bez oceňování, potažmo sebeoceňování a vědomí vlastní hodnoty. A také, pokud se do pokroků a růstu pořád ženete, je potřeba vědět, že to děláte ze svého vlastního popudu, nikoli v důsledku dávného nesprávného a zraňujícího nastavení. Že vás nežene nějaký hlas v hlavě, který se chce marně vyhnout dalšímu zranění. Ano, ono je to totiž velmi zraňující i po těch letech. Pokaždé, když se nepovede udělat něco dost dobře, dost oslňujícím způsobem, bolí to stejně jako ta první stírající poznámka od morousovatého dědy, babičky sekernice, ambiciózního táty nebo náročné mámy, první lásky…
„Potřeba růstu či seberealizace je pro nás přirozená, pochopitelně ji máme každý rozvinutou v různé míře. Ale adekvátní je, když nás náš růst těší, máme z něho radost, motivuje nás a nabíjí nás. Pociťujeme uspokojení a jsme schopni se zdravě ocenit,“ poukazuje Kristina Sarisová na znaky, které napovědí, jestli do dalšího cíle běžíte z vlastní vůle, nebo je to jinak. A pokud netušíte, je celkem jednoznačně čas na terapii, protože právě tam můžete pracovat na rozklíčování, kolik z toho perfekcionistického, na sebe nároky kladoucího nastavení je vaše volba a nakolik ve vás tepe minulost, kterou je zdraví prospěšné zpracovat. Protože pochvaly, sebeocenění, uznání vlastní hodnoty si představte jako živiny, díky nimž se má dobře vaše duše a spolu s ní i tělo. Prostě… VY!
Celá článek vyšel v časopise Moje psychologie.
