Je to tak, protože si to PŘEJU aneb Jak fantazie tvoří naši realitu! Mnohdy však mylně
Jak naše přání ovlivňuje naše myšleni? Víc, než tušíme. Touhy a přání nám nenápadně, ale velmi účinně upravují realitu, ve které žijeme!
Psycholog Jonathan Haidt přirovnává lidský rozum a emoce k jezdci na slonovi. Na první pohled to vypadá, že jezdec – tedy rozum – řídí slona, tedy emoce, a přikazuje mu, kam má jít a kde se má zastavit. Jenže stačí, aby si slon postavil hlavu a poběží, kam se mu zachce.
Toužebné myšlení
Příkazy ani práskání bičem nebudou jeho maličkému pánovi nic platné, proti sloní síle emocí nic nezmůže. A někdy je to ještě zajímavější. Jezdec si často totiž jen myslí, že slona řídí. Ve skutečnosti se oba společně ubírají tam, kam chce slon, a jezdec si ve své ješitnosti namlouvá, že směr určil on. K velkému pobavení ze strany slona, o němž se ovšem jeho pán nikdy nedozví. Přesně takhle to funguje v situacích, kdy jsme přesvědčeni, že uvažujeme racionálně, ve skutečnosti ale podléháme takzvanému toužebnému myšlení.
Náš slon, naše touha
Náš slon, naše touha, nás unáší úplně jiným směrem, než kam by zamířil jezdec-rozum, kdyby to bylo jenom na něm. Jenže jezdec je tak přesvědčený o své dominanci, že si toho ani nevšimne.
Chráníme se před sebou samými
Náš rozum se opravdu často ocitá ve vleku našich přání a tužeb, ba dokonce ho využívají k ospravedlnění jednání, které je ve skutečnosti zcela nerozumné, anebo k potvrzení názorů, které nám vyhovují. „Ta kabelka je zlevněná a vezmu si ji na pracovní pohovor, takže je to vlastně investice do kariéry.“ „Kandidát, kterému fandím, má mnohem větší šanci vyhrát volby, než píšou v novinách. V mém okolí ho budou volit úplně všichni.“
Zapojte fantazii
Problém s toužebným myšlením je v tom, že se nezakládá na realitě, ale na fantazii. Často ho využíváme i k tomu, abychom sami sebe ochránili před nepříjemnou realitou. Výzkum například ukázal, že když se lidí zeptáte, kolik váží, uvádějí (nepřekvapivě) číslo o něco nižší, než je skutečnost. A více k tomu inklinují lidé s nadváhou, kteří by chtěli zhubnout. Možná si říkáte: „To je přece jasné, to snad ani není potřeba potvrzovat výzkumy.“ Nejzajímavější je ale motivace: nejde totiž o úmyslné lhaní. Ani o naivní pokus vypadat trochu lépe před neomaleným tazatelem. Lidé, kteří uvádějí nižší než skutečnou váhu, se totiž snaží chránit před sebou samými, před svým zahanbením, negativními myšlenkami a vnitřní kritikou. Doslova lžou sami sobě, aniž by si to ovšem plně uvědomovali.
Tato strategie se dá uplatňovat v různých oblastech života: „Můj partner se rád napije, ale není to žádný alkoholik.“ „Tu půjčku splatím raz dva, na konci roku určitě dostanu v práci přidáno.“ „Kouřím jenom příležitostně, nanejvýš pět denně.“ Důsledkem je postupná ztráta kontaktu s realitou, která se dá bohužel popírat jen po určitou dobu. „Můžeme ignorovat skutečnost, nemůžeme ignorovat důsledky ignorování skutečnosti,“ napsala filozofka Ayn Rand. Toužebné myšlení nefunguje příliš jako motivace, protože nás odvádí do světa, který funguje podle našich vlastních pravidel. Umožňuje nám soustředit se na svou vlastní iluzi a nedívat se napravo nalevo.
V budoucnu nám tak nevyhnutelně připravuje zklamání. Psycholog Christopher Booker hovoří o fantazijním cyklu toužebného myšlení, který začíná „snovou fází“, kdy se všechno zdánlivě ubírá dobrým směrem. Při prvním střetu s realitou následuje fáze frustrace, a když nepříjemná skutečnost doléhá víc a víc, následuje „fáze noční můry“, až nakonec vypukne „exploze reality“, kdy se toužebná fantazie definitivně rozpadne.
Všechno jde správným směrem
Jaké mechanismy nám umožňují vytvářet si takové sebeklamy? Tím nejdůležitějším je zaměření pozornosti určitým směrem: více pozornosti věnujeme důkazům, které podporují to, co si přejeme, než těm, které to vyvracejí. Typickým příkladem může být vztah s partnerem, který vysílá takzvané smíšené signály. Na jednu stranu říká, že není připraven na vážný vztah, ozve se jenom občas, schůzky navrhuje na poslední chvíli a odmítá cokoli dopředu plánovat. Ale na druhou stranu, když už se ozve, je tak strašně milý! Hned první večer jí sám uvařil večeři. A navíc je určitě traumatizovaný z předchozího rozchodu. „Nesmím na něj tlačit, musím mu dát čas,“ ujišťuje se žena, která po vztahu touží a všechny negativní signály se jí daří ignorovat.
Dalším nástrojem toužebného myšlení je zkreslená interpretace jevů a událostí. Dotyčná žena třeba každou esemesku od objektu zájmu vnímá jako „důkaz“, že se jejich známost vyvíjí správným směrem, i když jde o opilecké plky odeslané v jednu hodinu v noci. Toužebné myšlení nám může zkreslit i to, co vidíme takzvaně na vlastní oči. Psychologové Jerome Bruner a Cecile Goodman v roce 1947 provedli studii, jíž se účastnily šesti- až osmileté děti. Měly porovnat velikost mincí, které dostaly do ruky, s obyčejnou papírovou krabičkou, kterou jim vědci ukázali. Děti v průměru nadhodnocovaly velikost mince o třicet procent, ale děti z chudých rodin „viděly“ mince jako výrazně větší než děti bohatších rodičů. Psychologové dospěli k závěru, že vidění všech dětí zkreslila touha po penězích, která u chudších dětí byla o hodně větší.
Realita na přání
Toužebné myšlení může mít i mnoho dalších projevů. Jedním z nich je takzvaný efekt podpory již zvoleného: pokud například přijmeme jednu ze dvou nabídek zaměstnání, od chvíle, kdy jsme se pro ni rozhodli, máme tendenci na té druhé vidět jenom samá negativa, abychom se utvrdili v tom, že jsme si přece vybrali správně. Chráníme se tím před možností, že bychom svého rozhodnutí mohli v budoucnu litovat. Dalším velmi častým jevem, který můžeme dnes a denně pozorovat v diskusích na sociálních sítích, je potvrzovací zkreslení. Je to tendence každého z nás upřednostňovat informace, které podporují náš názor, a naopak podceňovat ty, které jsou s ním v rozporu. Tak například ti, kteří se v době pandemie covidu odmítali očkovat, vyhledávali stále nové a nové děsivé historky o tom, co může očkování způsobit, a naslouchali spíše osobnostem, které proti očkování brojily. Potvrzovací zkreslení se týká i naší paměti: člověk si lépe pamatuje to, co je v souladu s jeho názory.
Toužebné myšlení se týká každého z nás a úplně se od něj osvobodit není možné ani žádoucí – to bychom ztratili něco ze své lidskosti. Přinejmenším je ale dobré o něm vědět a být si vědomi, že slon našich emocí nás někdy může unést do hodně spletité džungle.
Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Moje psychologie.
