Až na dno: Jak vypadá cesta ven z drogové závislosti
Ve Středisku prevence a léčby drogových závislostí DROP IN bude zakrátko působit třicátým rokem. Spíš už nespočítá, kolik lidí provázel na cestě odvykáním a vracel do života bez závislosti. Pod křídly DROP INu založil Evžen Klouček specializované CENTRUM NÁSLEDNÉ PÉČE, jehož terapeutický tým dnes vede. Věnují se tu nejen lidem s drogovou minulostí, ale i alkoholikům, pacientům s anorexií nebo někdejším gamblerům.
* Když pominu jistě silný moment, kdy vyprovázíte člověka po úspěšně ukončené terapii do nového života, co je na vaší práci zajímavého v její každodenní podobě?
Když proti mně sedí otevřená, svobodná bytost, která přemýšlí o tom, co se životem udělá a chce dělat dál. Nemá už ze všeho strach a nebojí se ani svých chyb. To je krásný zážitek.
* Co mají vaši klienti vedle závislosti společného?
Nechodí sem lidi, kteří berou, dokonce sem nechodí ani ti, kteří bojují s abstinencí. K nám přicházejí ve chvíli, kdy už nad svou závislostí kontrolu mají a začínají se věnovat tématům, která je k drogám nebo k sebepoškozujícímu jednání přivedla. Začali brát. Byli dostatečně poškození na to, aby brali život ohrožujícím způsobem. V následující fázi dospěli k názoru, že jim tahle cesta moc nepomáhá, ale spíš život znesnadňuje. Pro změnu se rozhodli ve chvíli, kdy se dotkli dna. Začali na sobě pracovat buď sami, nebo s pomocí instituce. Učili se nastavit si hranici, ať už jde o drogy, nebo třeba bulimii. A když tohle obsáhnou, teprve pak mohou začít řešit své základní poškození. V té chvíli se potkáme.
* Je onen dotek dna důležitý v rozhodnutí začít léčbu?
Je podmínkou. Všichni děláme velké změny v životě, když se dotkneme dna. Každý má svoje dno jinak hluboko, někdo musí dojít do vězení, jiný potřebuje fyzické ohrožení, zdravotní problém. A já jsem tu proto, abych lidem na cestě ze dna pomohl, dal jim orientaci, nebo pokud tam ještě nejsou, tak je na to dno i doprovodil.
* Jak vypadá terapeutův doprovod na dno?
Někteří přicházejí proto, že je k tomu dovede tlak okolí. Naoko se tváří, že dělají změnu, protože dostali ultimátum nebo mají strach z trestu. Jejich rozhodnutí ale není zvnitřněné, do určité míry je formální. A to se pak projeví tak, že ve svém životě nic moc nemění, svým obtížím se nevěnují nijak zásadně, snaží se od nich spíš utíkat. Když vyhodnotím, že klientova motivace, chuť do práce na sobě, pozornost ani vůle nejsou dostatečné, terapii ukončím. Jděte a žijte, a pokud vám to půjde, není třeba, abyste se vracel, pokud to nepůjde, jste vítán, říkám jim. Kdybych s nimi v takovou chvíli jako terapeut zůstal, fungoval bych jako překážka, která člověka ke změně opravdu dovede.
* Jakého druhu jsou dna obvykle, ekonomická, sociální?
Důležitější než přesná podoba dna je spíš jeho prožití. Ze dna musí vzejít myšlenka radši než tohle, pak cokoli jiného. Možná ještě nevíte, co je vaším novým směrem, ale dostat se na dno je velkou motivací nežít postaru. Ženy se obvykle snaží dlouho zachovávat rodinu, jednoho dne dojdou na své dno a bez ohledu na všechny dobré důvody, které je dosud udržovaly v rodině, zkrátka musejí pryč.
* Jak se v takovou chvíli hledá nový životní obsah?
Terapeut vede a inspiruje, obsah si musí každý najít sám. V přípravné fázi terapie je potřeba se nejdřív seznámit. Tady není ještě důležité, co si říkáme, ale jakou atmosféru spolu vytváříme. Zda zvládneme mít vztah dost blízký na to, aby se klient otevřel mně, a hlavně sám sobě. Později vytvářím prostředí, ve kterém se můžou nacházet, ale nemůžou přebírat recepty nebo návody. Respektive můžou, ale budou cizí a dřív nebo později na to přijdou. Vztahy jsou podle mě důležité, proto první, co od začátku společně budujeme, je vzájemný vztah. Na něm nejlíp oba vidíme, v čem jsou potíže.
* Jste jakýsi vztahový trenažér?
Ano. To základní, co pro klienta můžu udělat, je vytvořit s ním vztah, ve kterém prospívá. Přichází na spoustu věcí, začíná si rozumět, je schopen vnímat a respektovat své hranice. Buduje si nové vazby a vše se učí na pozadí vztahu, který máme spolu.
* Nevystavujete se tak s každým dalším klientem nějakému nekomfortu?
Když otevřu sebe sama, je to nepohodlné. Ale je to určitá část mé profese: měl bych umět pacientům v určitý čas dát určitou část sebe. Je těžké se snažit někomu měnit hodnotu, když náš vztah je od začátku nerovnoměrný. Proto se musím taky otevřít, jinak se dostávám do pozice, kdy si ze mě klient vytvoří pomník a nikam se neposune. Co pak bude dělat v okamžiku, kdy mě na konci terapie ztratí? Musí si takový pomník vytvořit v sobě.
* Můžete být pro pacienta autorita, když se jim otevíráte i vy?
Pokud mi nezůstane respekt, přestože mě pacient nevidí tak odcizeného, nejsem autorita. Autoritu by měla jen moje role, ale já ji musím naplnit tím, jaký jsem.
* Své klienty učíte nové vztahy budovat, učíte je taky opravit ty předchozí, které závislost drasticky poškodila? Pokud je to tedy vůbec možné.
Když vztahy dojdou do nějakého bodu útoku na jejich integritu, opravit se prostě nedají. Můžete se stavět na hlavu a druhý, i kdyby měl dobré úmysly, už nemůže. Dají se ale vytvořit nové. Snažím se, aby člověk hlavně proměnil vztah k sobě, ten má obvykle negativně naladěný. Všechno, co dělá, není dost dobré, ne-li úplně špatné. Všechno je nedostatečné včetně toho, jak vypadá, jak je vybavený.
* Umím si představit náhradu vztahů partnerských, přátelských, pracovních, jak ale nahradit vztah dítě a rodič? Právě v nejbližších vztazích zasazujeme ty největší rány.
Pokud má člověk například kritické rodiče, kteří ho neustále shazovali, nic jim nebylo dost, může si najít staršího kamaráda, který k němu bude přistupovat s tolerancí a podporou. Do určité míry tím získá vztah, který bude mít rodičovské rysy, ale bude pro něj přínosný. Biologické rodiče nevyměníte, ale povahu vztahu nahradit lze.
* Nakolik je důležitá při pokusu o obnovu vztahů omluva?
Důležité je spíš nedělat to, za co se budu omlouvat. Před sexem je asi dobré se svléknout, ale že by díky tomu byl dobrý sex, to se říct nedá. Stejně tak před pokusem o obnovu vztahu je dobré se omluvit, ale opravu samu to nezařídí. Netvrdím, že se člověk nemá omlouvat, jen by neměl spoléhat na to, že tak začíná znovu. To, zač se omlouvám, je potřeba rehabilitovat, uzdravit. Omluva sama to neudělá.
* Co je charakteristické ve vašem přístupu ke klientovi?
Každý z terapeutů má jiný styl. Ten můj obsahuje snahu vyprovokovat zájem o sebe. Snažím se, aby myšlení klientů začalo pracovat a aby do něj zapojili i svoje emoce. Nejrůznější formou otázek se snažím, aby se člověk oživil. Aby o sobě začal přemýšlet, aby v přemýšlení nacházel, kdo je. A to celé se děje na pozadí budujícího se vztahu. Na začátku si nemůžu dovolit tolik, protože náš vztah nemá pevnou vazbu. Musím opatrně našlapovat, jak klienta zatahuju do jeho obtížných témat. To, o čem mluvíme, pro něj není tak důležité jako to, že začne přemýšlet. A já nevím, co jeho zájem zažehne.
* Co musíte mít za dovednost, abyste člověka zbaveného závislosti dokázal znovu nastartovat k zájmu o sebe samého?
Hlavně musím sám zosobňovat zájem o sebe, musím být vzorem. Musím nabídnout i část přemýšlení o sobě. Abych nejen vyprávěl, co je jak možné, ale abych ukázal, že to sám dělám. Klient musí cítit, že o něm přemýšlím, že s ním cítím. A to je potřeba dělat v nějakých hranicích adekvátních vývoji našeho vztahu. Když to dobře dopadne, přemýšlení o sobě jim pak vydrží i ve chvíli, kdy už nemáme společná setkání. Stanou se sami pro sebe tématem, stejně jako přemýšlí o někom dalším. Já dodávám impulzy, zbytek je na klientovi. Když naše setkání nazvou jako inspirativní, mají z něj pocit smyslu, je to ono. To je moje odměna.
* V jakou chvíli je vhodné, aby do terapie přišel partner nebo rodič?
V okamžiku krize. Společně se soustředíme na témata, která jsou pro klienta podstatná, a ve chvíli, kdy se dostane do partnerské krize, je dobré, aby partnera přivedl. Měl bych vidět toho, s kým krizi sdílí, abych si udělal obrázek. Těžko se ale můžu dostat do pozice toho, kdo bude vztahový poradce, protože jsem od začátku úzce zaměřený na jednoho z nich, a je proto otázka, do jaké míry mohu být nestranný. Navíc spolu máme tak intimní vztah, že klient může mít obavu, že bych mohl prozradit, co on sám ještě neřekl a říkat ani nechce.
* Když chodí na terapii jen jeden, nezačne se pak s partnerem či rodičem míjet? Jeden na sobě pracuje, ideálně se posouvá, zatímco druhý v páru je de facto na stejném místě?
Jestliže se daří terapie, vždycky přinese do vztahu pohyb. Člověk se v něm začne chovat jinak, sebevědoměji, začne prosazovat svoje potřeby nebo je prosazuje jiným, lepším způsobem. Tahle změna pohybu samozřejmě přináší i potíže a ne každý je schopen změnu přijmout. Některé vztahy jsou navíc postaveny na nezdravých základech. Dám vám příklad. Cítíte se bezmocná a v beznadějné situaci, tak si najdete někoho, kdo vás životem povede. Po určité době už ale průvodce nepotřebujete, ale váš partner není ochoten přijmout rovnější pozici, protože chce stále vést. Na tom se to celé může rozbít. My se tady staráme o obě skupiny, o bývalé závislé i jejich rodinné příslušníky. Problém mnohdy je, že rodiče nebo blízcí chtějí řešit toho, kdo se se závislostí potýkal, ne sebe. Oni se přece nepotřebují léčit, vždyť jsou v pořádku! Chtějí, abych jim partnera nebo dítě buď opravil, nebo jim dal návod, jak ho opravit.
* Netajíte se tím, že vás k vaší práci přivedla vaše někdejší závislost. Rozumíte proto pocitům a obavám svých klientů lépe?
To, že jsem byl závislý, neznamená, že jim rozumím. Rozumím jim spíš jako lidská bytost. Mám pocity jako oni, jen k některým mám jiný postoj. Některé vítám, jiné naopak. Nerozhoduje, jestli jsem něco bral, nebo ne, ale jestli vím, co předat.
* Odrazila se nějak situace posledních dvou let, izolace a osamění, které přinesly covidové restrikce, na vaší práci?
Problematické je to jen z hlediska docházky a vzájemných obav. Kýchnou a už volají, že nepřijdou, protože mě nechtějí ohrozit, a já bych udělal to samé. Ale upřímně – já vítám jakoukoli potíž v jejich životě. Potíž je docela dobrý test, ukáže, jestli je klient pevnější, silnější, jestli se sebou dokáže lépe zacházet. Zda už ví, jak s problémem naložit. Potíž vystavuje vysvědčení. Fakt, že má člověk méně kontaktů, že je ve světě víc napětí a nervozity, znamená, že se s ním musí vyrovnávat. Kromě toho odsouzení k omezeným sociálním kontaktům přináší chvíle, kdy musejí být jen sami se sebou. A mně jde o to, aby sami se sebou byli rádi. Aby samotu vnímali jako něco, na čem rostou, než co je hrůza, kterou nemůžou připustit. Covid přinesl celé populaci jednu zásadní otázku: Jak se vyrovnám s tím, že večer nemůžu jít na pivo a budu muset zůstat se svou rodinou? Je to do jisté míry okamžik pravdy, do jaké míry je moje rodinné zázemí stafáž, kterou mám, protože bych ji měl mít, a do jaké míry je pro mě něčím, co mi do života přináší spíš plusy než minusy.
