Karin Babinská & Richard Krajčo. „Jedeme na vlně romantiky,“ říkají.
Jedna kočka, jeden kůň, tři psi, dvanáct želv, tři děti a kdo ví, v budoucnu možná i stádo koz. Takové je soužití slavného uměleckého páru. Jejich život působí v tom nejlepším slova smyslu téměř jako kýč.
* Jaký největší kýč jste v životě zažili?
Karin: Představte si pláž, moře, západ slunce a u toho večeře pro dva. K prostřenému stolu se vcházelo cestou osvícenou lucerničkami, a navíc procházelo obrovským srdcem vyskládaným z růží. Tak to byl asi největší kýč, který pro mě zorganizoval Richard na naší první společné dovolené na Maledivách. Richard: Když já kýč svým způsobem miluju, je to se mnou těžké. Karin: My si to strašně užíváme. Richard je duší obrovský romantik. A já se ráda nechám kýčem hýčkat.
* Dovedete se vůbec někdy pohádat?
Karin: Hádáme se velmi málo. Popravdě řečeno jsou to většinou úplné kraviny. Jestli jsme se za těch devět let, co jsme spolu, pohádali všehovšudy čtyřikrát, je to hodně. Ale rozhodně to nejsou hádky, kdy bychom spolu několik dní nemluvili. My se neurážíme. Když se Ríša začne hádat, má hrozivý výraz, divoké oči, ale okamžitě ho to přejde. Richard: Já vždycky říkám, že se nehádám, jen plamenně diskutuju. Možná u toho „divoce“ vypadám, což přiznávám, ale tím to pro mě končí. Urážení a tím pádem citové vydírání toho druhého u mě nemají šanci. Karin: Neurážet se jsem se naučila od Ríši a asi i od dětí. Ony na sebe dokážou zaječet, říct si neuvěřitelné věci, ale za dvě minuty se smějí a jsou kámoši. Nechají vztek, aby jimi prošel, a pak je to pryč. Zjistila jsem, že je dobré stavět se ke konfliktům tímhle způsobem. Je důležité problém pojmenovat, vyříkat si to a pak už se k němu nevracet a jít dál. Abychom byli uražení a nemluvili spolu, byť jen půl hodiny, to se mi neděje ani s dětmi, ani s Richardem.
* Ono by to asi jinak ani nemohlo fungovat, když máte děti z předchozích vztahů ve střídavé péči a oba jste extrémně vytížení… Jak vůbec chod takové domácnosti vypadá? Musíte mít určitě nějaký pevný řád.
Karin: Hned na začátku jsme si utvořili model, jak si děti budeme střídat. Richard má Ríšu a Berušku prakticky ve střídavé péči, já mám svoji Jasmínku častěji. Takže jsme si všechno nastavili tak, aby se u nás střídaly současně. To znamená, že máme buď tři děti, jedno dítě, a pak jsou okamžiky, kdy jsme úplně sami. Všechno zaneseme do sdíleného diáře a pak si podle něj nastavujeme práci. Richard: Když byly děti ještě malé, hodně jsem omezil pracovní aktivity, abych se jim mohl věnovat. Prakticky jsem se přestal věnovat herecké profesi, koncerty hodně plánoval podle dětí. Nechtěl jsem, aby jednou tvrdily, že tátu znají jen z televize. To nám sice trochu komplikovalo chvíle, kdy jsme měli být „sami“ a užívat si ve dvou, ale i to časem dostalo svůj řád.
* A kterou z těch variant máte nejradši?
Karin: To se nedá říct. Každá je jiná. Mám ráda, když jsme všichni dohromady, navzájem něco společně podnikáme, ale úplně stejně si umím užít samotu, která je pro mě velmi vzácná. Ale i tak mi dělají neustále společnost moji tři psi. Chvíli, kdy jsem úplně sama a o nikoho se nestarám, jsem za poslední hodně dlouhou dobu zažila jednou, když vzal Richard všechny děti i psy na statek do Krkonoš, abych mohla psát knížku.
* Čekala bych, že si užijete svoji chvilku, naložíte se do vany a budete relaxovat. A vy jste pracovala. Dovedete se zastavit, úplně vypnout?
Karin: Dokážu. Dělám to cíleně a programově. Na zahradě mám krásnou pracovnu, místnost plnou minerálů, které sbírám asi dvacet let. Mám tam různé energetické obrazy. Je to takové moje únikové místo, kam chodím, když už ne psát, tak alespoň spočinout, byť jen třeba na deset minut. Člověk zavře oči a chvilku si zamedituje. Richard: Jak říkám, každý máme nějakou úchylku. A Karin sbírá minerály. Ale já mám jiné specialitky. Sbírám například kartičky Pokémonů. To si člověk nevybere. Karin: Já minerály považuju za živé bytosti, a když k nim vstoupím do místnosti, pokaždé je pozdravím. Někomu by to možná přišlo zvláštní, ale každý kámen má velmi stálou vibraci, a jakmile jste s ním v dlouhodobějším kontaktu, je schopen vám určitou vibraci předat a ukotvit ji ve vás. Svým složením a barvou vyzařuje určitou frekvenci a kvalitu, která může prohlubovat nějakou vaši kvalitu nebo vám ji může otevřít či vás vyčistit. Proto lidé s minerály pracují, vylaďují se jimi nebo se jejich pomocí třeba léčí.
* Máte nějaký svůj TOP kámen?
Karin: Mám velmi vzácné kousky, každý pracuje jinak a je dobré vědět, kdy na jaký sáhnout. Minerály jsou moji kamarádi. Do své pracovny moc lidi nevodím. Rozbilo by je to. Jednou tam přišel náš kamarád. Každý kámen osahal. Říkám mu: To bys neměl dělat. A on, že jim neublíží. Ty ne, ale ony tě začnou čistit. Smál se, že to zvládne. No a druhý den měl horečku, průjem, zvracel, čistil se a odcházelo z něj všechno, čeho se nejspíš potřeboval zbavit. Další tři dny ležel. Během nich si uvědomil spoustu věcí a učinil závažná rozhodnutí.
* Takže tam nesmí ani Richard?
Richard: Já tam radši nechodím.
* Pomáhají vám kameny i v práci? Děláte s nimi třeba nějaké rituály?
Karin: Když začínám nový projekt nebo nějakou novou etapu, stavím si z krystalů mřížku. Tu si postavíte opravdu ke konkrétnímu účelu, z kamenů, které váš záměr podpoří. Z jiných kamenů ji například sestavím, když vymýšlím námět, z jiných když píšu knížku, jiné použiju, když chci, aby knížka šla do světa. Každý záměr vyžaduje jiný druh minerálů.
* Tak tady vidíme zdroj vašeho úspěchu. A co nějaké zdravotní rituály? I tam je využíváte?
Karin: Prakticky dvacet let jsem nebyla u lékaře a v podstatě ani žádného nemám. Prášky neberu, jakoukoli nemoc řeším bylinami a potravinovými doplňky. A věřím své vlastní imunitě. Dvacet let jsem vegetarián. S vegetariánstvím jsem začala z etických důvodů, ale pak jsem zjistila, že mi vyhovuje i po zdravotní stránce.
* Jak se k tomu staví ostatní členové rodiny?
Karin: Moje Jasmínka na vegetariánství vyrostla, takže jí maso nevoní, ono jí vlastně spíš smrdí. Je taky vegetariánka. No a Richard zpočátku tvrdil, že mě maso jíst naučí. A nakonec se to obrátilo, protože sám měl zdravotní problémy. Říkala jsem mu: Zkus můj jídelníček. Zaprvé budeš zdravější, a navíc zhubneš. On se tomu smál, že on nikdy nezhubne. Pak shodil opravdu hodně, ozdravil se, zkrásněl. Říkala jsem, ať vydrží minimálně tři týdny, nejlépe tři měsíce, ale on už se k masu nikdy nevrátil. Richard: Už to bude devět let. A musím říct, že jsem opravdu spokojený. Cítím víc energie a mám taky dobrý pocit z toho, že se neúčastním toho šíleného zacházení se zvířaty.
* Takže za vaší skvělou postavou stojí vegetariánství? Co si rádi uvaříte?
Karin: Většinou jako základ nějakou zeleninu, k tomu tofu. Mám ráda kozí a ovčí sýry. Klasickému kravskému mléku se vyhýbám. Myslím si, že kozí mléko je pro nás daleko zdravější. Už ze samotné podstaty. Kozu nemůžete chovat v takových podmínkách jako krávu. Kozí mléko léčí, je zásadité, kravské je kyselé.
* Nepoužíváte kozí produkty i na pleť? Vy ji máte dokonalou.
Karin: Vůbec. Jsem strašně citlivá a na pleti se mi vše projeví. Mám dojem, že třeba do klimatizace v letadlech teď dávají nějakou dezinfekci, protože když někam letíme, do týdne se osypu. Pak to začne mizet. Většinou používám ty nejšetrnější krémy, často určené i miminkům. Já nemůžu ani make-up, pudr, nic. Možná proto není moje pleť ničená.
* Když jste na ty kozí výrobky, nepořídíte si kozy na chalupu?
Karin: Časem možná ano, až se tam přestěhujeme natrvalo. Takhle si to plánujeme. Rádi bychom tam trávili léto a zimu pak někde v teple. Richard: Což ale právě trošku překáží v plánu mít nějaká zvířátka na statku. Pokud se nám splní sen trávit tři čtyři zimní měsíce u moře, nemůžeme mít zároveň farmu plnou zvířat. I když by se to samozřejmě řešit dalo.
* Teplo máte rádi, že? Je o vás známo, že jak to jde, létáte do Dubaje. I teď jste se odsud vrátili. Jak se dají takové cesty skloubit se školou dětí?
Karin: Snažíme se cestovat v době nějakých prázdnin. Takže jim je třeba o pár dnů prodloužíme. Ale nemyslete si, děti nezahálejí. Mají podmínku, že tam musejí dělat úkoly, dohnat všechno učivo, a tak se kolikrát i několik hodin denně učí. Richard: Pěkně tam pracují. Na tom trváme. Ale pořád je to pro ně lepší, než kdyby nejely nikam. Ona i ta matematika jde na pláži do hlavy tak nějak rychleji.
* Vydají se děti ve vašich stopách?
Karin: Malého Ríšu nejvíc zajímá fotbal. Hraje ho odmalička, je v něm dobrý, několikrát ho draftovaly i prvoligové týmy. Jde si pak s nimi na zkoušku zahrát, odehraje pár zápasů, ale pak se chce vrátit do svého týmu, se kterým trénuje doslova za barákem, protože naše zahrada sousedí s fotbalovým hřištěm. Chce mít svobodu a čas i na něco jiného. Ale jeho herecký talent je absolutně nepopiratelný a čím dál tím zřejmější. Je neuvěřitelně otevřený, komunikativní. Myslím si, že kdyby se tak rozhodl, může k herectví dospět. Říkáme, že může být buď herec, nebo právník. Všechno a každého ukecá. Richard: A pro mě je tak těžké nelámat ho k tomu či onomu, když vidíte, že na ta prkna patří. Ale volbu stále necháváme na něm. Chceme, aby si užil „vlastní“ dětství. Karin: Jasmínka krásně fotí, ale hlavně nádherně kreslí, takže by chtěla studovat nějakou výtvarnou školu. A Beruška je zatím nevyhraněná.
* Trochu jsem čekala, že Jasmínku zlákají koně. Jednoho jste jí pořídili.
Karin: Obě holky se věnují koním už mnoho let, Beruška ještě déle než Jasmínka. Ale Jasmínka začala skákat parkur, chtěla by závodit a z koně, co měla v pronájmu, najednou a rychle vyrostla. Takže jsme jí koně pořídili a má ho ustájeného nedaleko našeho bydliště. To byl důvod, že jsem začala také jezdit a nakonec mě to strhlo. Cítím se v koňském sedle neuvěřitelně šťastná.
* Z vás se skutečně snad jednou stanou farmáři. Už teď máte želví farmu. Pamatujete si jejich jména? Rozeznáte je od sebe?
Karin: Máme dvanáct želv a Richard je samozřejmě všechny pozná, jsou to jeho miláčci. Všichni máme ale nejradši Karla. V garáži máme zimoviště nebo v létě na zahradě výběh. Když je přijdu krmit, Karel už okamžitě vyhlíží a chce se mazlit. Je to největší sympaťák. Richard: Chtěl bych si pořídit velkou želvu. Už mám i kontakty, dala by se sehnat. Problém je, že se nezazimovávají.
* Želvy jsou známé dlouhověkostí. Chtěli byste se dožít 120 let?
Karin: Já s tím počítám. Říkám si, že 148 je taková ideální meta. Richard: Tím mě neustále straší, ale je pravda, že s Karin bych to tady snad i vydržel.
* Který kámen vám k tomu pomůže?
Karin: Nejvíc mi v tom pomůže moje víra, že se tak skutečně stane. Pokud se nerozhodnu jinak, že si třeba řeknu, že mě to tu už nebaví. Zatím mi to přijde dobrý, samozřejmě je otázka, jestli člověk časem všechno nepřehodnotí. Obecně můžu říct, že věkem už ke stáří směřuju, jen si to vůbec nechci připouštět. Mám dojem, že potom tělo stárne mnohem pomaleji. Když se cítím mladě, jsem mladá.
***
Richard je duší obrovský romantik. A já se ráda nechám hýčkat kýčem.
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Moje zdraví, které koupíte na stáncích. Předplatné pořídíte z pohodlí vašeho domova na www.ikiosek.cz/mojezdravi nebo přes predplatne.cnc@cpost.cz
