Když jste ve vztahu záchranář. Pomáháte, ale vlastně škodíte
Pořád se o něco snažíte. Pomáháte druhým, přispěcháte s dobrou radou. Jste tu, i když není potřeba. Neustále vytahujete někoho z průšvihů. Pro druhé děláte mnohdy víc než sami pro sebe. Jako by to bylo smysl vašeho života. Je tohle vaše chování prospěšné? Pro vás ani pro druhé ne.
Když lidé vytvářejí nezdravé závislé vztahy, octnou se v jedné ze čtyř rolí – agresor, oběť, záchranář nebo soudce. Nejvíce nevinně, ba velmi angažovaně vypadá právě role záchranáře. Člověk se chová mile, neustále druhým pomáhá, zachraňuje je před vším, nabízí pomoc, pečuje… Hotový anděl seslaný z nebe. Kdo by se čertil? Bohužel však také bere druhému zodpovědnost žít život po svém a víc než pomoc je jeho chování moc nad druhým. Mezi časté fráze záchranáře patří: Co pro tebe mohu udělat? Pojďme to společně vymyslet a vyřešit. Co mohu udělat, abys byl/a veselý/á?
Hlavním motorem záchranáře je pomoc druhým, přes kterou si potvrzuje svou vlastní hodnotu. Je potřebný, důležitý, bez něj by to lidé nezvládli, ovšem s jednou malou podmínkou – měli by mu být vděční. Záchranář se tak nepřímo snaží získat přijetí a náklonnost druhých tím, že pomáhá, potěší, zachrání, polichotí. Na podvědomé úrovni záchranář věří, že si ho díky jeho pomoci budou lidé více vážit. Paradoxně ale ve vztahu silně přebírá kontrolu a lpí na ní.
V hlavě záchranáře
“Nedělám to pro sebe. A určitě neočekávám nic na oplátku. Pomáhám nezištně. Každý by se měl chovat jako já a hned by byl svět lepší.” Odůvodněné lži, kterými krmí svou mysl a obhajuje a potvrzuje své jednání. Jaké má vlastní potřeby, ani neví. Záchranář vědomě přebírá zodpovědnost za to, jak se cítí ostatní. Neustále se rozhlíží, koho by mohl zachraňovat. “Musím mu pomoct, aby se cítil šťastný, nebyl sám, konečně se vyhrabal z dluhů…” Přebírá zodpovědnost za život druhého a nenechá – v případě dítěte – ho dospět. V případě dospělého ho nenechá něco se naučit, najít samostatně řešení a konečně se postavit na vlastní nohy.
Záchranář hledá ocenění. A to i za věci, u nichž o pomoc nikdo neprosil. Největší obavou takového člověka je, že nebude užitečný. Nikdo ho nebude mít rád a bude sám. A tak prostřednictvím pomoci si zajišťuje, aby tomu tak nebylo. Děsí ho, co negativního si o něm ostatní pomyslí, a přece o člověku, který pomáhá, nikdo nic špatného neřekne. Žije v přesvědčení, že lásku si musí zasloužit. Je vám toto chování povědomé? Pak jsou jen dvě možnosti: buď jste záchranář vy, nebo váš partner! Záchranář a oběť totiž velmi často tvoří pár.
Oběť a záchranář
Tak nějak se k sobě přitahují. Záchranář může zachraňovat, mít kontrolu a závisle si k sobě někoho připoutat. Oběť může pohodlně zůstat ve své roli. Oběť vymýšlí problémy = získává pozornost, dělá ze sebe chudinku, záchranář hledá neustále řešení = potvrzuje si hodnotu potřebnosti. Záchranář nedokáže ustát manipulativní věty oběti typu: “Ty už mě nemáš rád. Když nepřijedeš na víkend, budu sama a smutná." "Musíš mi pomoct odnést ty krabice z půdy, bez tebe to nezvládnu, přece jen už jsem starší.” Zejména u rodinných příslušníků je obtížné nestat se záchranářem. U oběti se záchranář nikdy nedočká uznání, a tak si vztah navzájem posilují.
Příkladem takového vztahu může být i vztah s alkoholikem, narkomanem či jinak závislým člověkem. V takovém případě neustálá pomoc druhému člověka ještě více stahuje a mnohdy se topí zároveň s ním. Zabředává do dluhů, do života na hraně. Jaký vliv na život má zachraňování člověka, který se podvědomě rozhodl ubližovat sám sobě, rozebírají ve svém podcastu Oběť versus záchranář zakladatelé platformy Opravdový vztah. Psychoterapeut Vítězslav Čadra přiznává i ze své vlastní zkušenosti, že iluze, že změníme život druhého, je opravdu jen iluze.
Dopad na sebe a ostatní
Záchranář ohrožuje své vlastní potřeby, a to emocionálně, fyzicky i finančně. Bez druhých nemůže existovat, oni utváří jeho sebehodnotu. Ve vztahu matka -dítě, v němž je matka záchranářem, nedovolí dítěti dospět, bere mu zodpovědnost. Přehnaně o děti pečuje a vyžaduje ocenění a následně činí děti zodpovědnými za svoje emoce. Vychovává z nich závislé nesamostatné osoby. Jedná se o manipulativní jednání. Syndrom vyhoření se pak dostavuje často. Záchranářkami bývají častěji ženy, ale není to pravidlem.
Řešení?
Jak z toho ven? Tím, že změníte svůj přístup. Přestanete pomáhat a konečně vložíte lidem do rukou jejich vlastní zodpovědnost. Dále je potřeba prostřednictvím terapie nebo koučování odhalit, co člověka k chování záchranáře vede. Proč potřebuje být tak potřebný? Pro člověka záchranáře je důležité, aby si uvědomil, že každým takovým vstupem do života jiného člověka mu bere zodpovědnost za jeho život a činí ho nesamostatným. Je pro něj klíčové se naučit “ublížit” a druhému nepomoct. A přijmout své pocity. Pokud je to ve vztahu k někomu blízkému, jde to těžce, ale jde. Neznamená to, že nemá nikdy pomáhat – může, ale s mírou. Nemělo by to však být jeho převažující chování, kterého se bude dopouštět s emočním nátlakem. Nastavit si hranice: “Ano, tento víkend ti přijedu pomoct na chalupu, ale příští ne. Mám jiné plány.”
Pomáhat, ale v rovnováze. Naslouchat, být k dispozici, podpořit, ale nebýt hrr a s pomocí chvíli počkat, dát prostor druhému k tomu, si na řešení přijít sám, či být jen průvodcem při jeho hledání. Znamená to nechat druhého člověka projít si životními zkouškami a obtížnějšími situacemi, ať si vytvoří sám svou životní cestu, něco se naučí a vyroste. Vyslechnout obtíže druhého a přímo se ho zeptat: A co s tím uděláš?
