Proč mít rád vlastní křehkost a nebát se být ve vztahu otevřený?
KAŽDÝ SI JI V SOBĚ NESE A TÉMĚŘ KAŽDÝ JI UMÍ SKRÝVAT I PŘED NEJBLIŽŠÍMI. ZRANITELNOST. PROČ MÍT RÁD VLASTNÍ KŘEHKOST, JAK SE NAUČIT BÝT OTEVŘENÝ BEZE STRACHU A JAK SI UMĚT ŘÍCT O POCHOPENÍ? O TOM JSEM MLUVILA S TERAPEUTKOU ELIŠKOU NUSLAUEROVOU.
* Proč je důležité netajit zranitelnost?
Zranitelnost vidím ve vztazích jako naprosto zásadní. Což vyplývá i z citátu doktorky psychologie Sue Johnson, zakladatelky párové terapie zaměřené na emoce, která říká, že ve vztazích, které nejsou bezpečné, naši zranitelnost schováváme, a tak nás partner v podstatě nikdy nevidí. To znamená, že ve chvílích, kdy nemůžeme nebo případně nedokážeme být zranitelní, tak ani my, ani ten druhý neví, kdo vlastně opravdu jsme.
* Jak ono bezpečí ve vztahu vybudovat?
Ve chvíli, kdy jeden ve vztahu – a může to být vztah dítě-rodič nebo bratr-sestra, nebavíme se jen o partnerských vztazích – ukáže svou zranitelnost, dává nám důvěru. V takovou chvíli je naše reakce na to, co říká, zásadní. Může vztah dál prohloubit, posunout, přiblížit, anebo ne. Když se nám druhý otevře a my mu dáme pochopení, snažíme se ho poslouchat, opravdu vnímat, oceníme jeho zranitelnost, dáváme mu tím najevo, že máme zájem o to, co říká, že máme zájem o něj jako o člověka. Tím bezpečí ve vztahu budujeme. Naopak ho nebudujeme ve chvílích, kdy je naší reakcí výsměch, výčitka, odsuzování, kritika, bagatelizace nebo sarkasmus. Když druhého odmítneme, ukážeme mu nezájem třeba tím, že nedáváme pozor. Patří sem i nevyžádané rady a samozřejmě použití toho, s čím se nám druhý svěřil, proti němu. A je jedno, jestli přímo v tu danou chvíli, nebo v budoucnu, a je i jedno, jestli je to s cílem ublížit, nebo omylem. Výsledek je stejný, zabráníme tím růstu hloubky a blízkosti ve vztahu.
* Podobný moment vnímám ve chvíli, kdy druhý, vědomě nebo nevědomě, zraňuje přílišnou otevřeností, příliš drsně podanou informací nebo i jen nevhodnou volbou slov. A je i schopen vydávat to za svou přednost, vždyť přece „jen mluví pravdu“. Jak v takové situaci vysvětlit, že pravda je bezva, a dá se podávat i snesitelně?
Upřímnost je ve vztazích důležitá, dokonce zásadní. Vy ale mluvíte o určité citlivosti k druhému. Vzala bych tu v úvahu vlastní prožitek. Každý z nás přesně ví, jaké to je být zraněn. A každý z nás zažil chvíle, kdy se nám otevřenost nevyplatila. Zkuste si v téhle pozici představit, jaké by to bylo pro vás, kdybyste odhalovala svá bolavá místa – a ten druhý přišel se svou perfektní pravdou. Pravda je důležitá, ale volba slov, tempo, v jakém mluvíme nebo i tón hlasu, to jsou věci, které můžeme ovlivnit a kterými můžeme sdílení druhého ocenit. Představte si, že se vám někdo otevře a poví vám, že se něčeho bojí, a vy mu začnete vypočítávat, proč se bát nemá. Může to pomoct, může to být jistou formou ujištění, ale častěji je to příliš intenzivní. Snažte se druhého pochopit dřív, než mu začnete radit. Seznam faktů a pravd nedá najevo pochopení. Můžu ocenit sdílení a současně říkat to, co vnímám jako pravdu.
* Co ve chvíli, kdy druhý je sice ochotný představit si problém očima druhého, ale nemá tu dovednost? Lze k empatii dovést nebo ji naučit?
Domnívám se, že do určité míry jsme všichni schopni empatie a také že nemůžeme druhého vést k tomu, aby něco dělal nějak. Zdůraznila bych, že naše poznání sama sebe nám nejen dovoluje být zranitelnými před ostatními, ale dovoluje nám být i správným partnerem a vhodným posluchačem ve chvíli, kdy to druhý potřebuje. Jsem si stoprocentně jistá, že každý z nás má v sobě zážitky, které ho bolí. Každý v sobě nosí zranění, ženy či muži, introverti nebo extroverti. Když se na vlastní zkušenost dokážeme napojit, je velice pravděpodobné, že naše empatie se začne přirozeně rozvíjet. Být posluchačem napojeným na sama sebe je to, co nám umožňuje být k dispozici druhému.
* Jak se ale chovat ve chvíli, kdy na naši otevřeně projevenou zranitelnost druhá strana reaguje větami, jako „já už k tomu nikdy nic neřeknu“, případně „s tebou se nedá o ničem mluvit“. Jak jej vrátit do diskuse?
Reakce takového člověka naznačuje, že se něco nepovedlo. Jemu, ale i mně. Člověk, který takto z diskuse odchází, neodchází proto, že je spokojený s výsledkem debaty, ani se necítí vesele, šťastně, posílen. Ve chvíli, kdy partnerovi sdělím, co je pro mě citlivé a jemné, a vzápětí ho vidím, jak bouchá dveřmi se slovy, že se se mnou nedá mluvit, oba neseme zodpovědnost za část toho, co se stalo. Ve vztazích nikdy není stoprocentně zodpovědný jen jeden. Můžu se ptát: Proč můj partner má pocit, že se se mnou nedá mluvit? Jaké chyby jsme při povídání udělali v minulosti a co se stalo teď? Někde tam je klíč k tomu, co se nepovedlo.
* Co když si připadá zraněný ten, od něhož se odchází? Řekl, co ho trápí, a dostal facku buď v podobě odchodu z diskuse, nebo třeba komentáře typu „s tebou se nedá mluvit, točíš se v kruhu“.
Partner, který se otevřel a nebyl podpořen, se bude určitě cítit zraněný. Být opuštěn ve chvíli, kdy sdílím něco citlivého, bolí a přesně v tuhle chvíli dochází k tomu, že se od sebe odpoutáváme, oddělujeme. Odhalení zranitelnosti vedlo k tomu, že jsme zastavili na místě, odkud nemůžeme pokračovat dál. Nemůže se prohlubovat naše blízkost, dokud si každý z nás neudělá náhled na sama sebe a na to, co se vlastně stalo. Porozumět vlastní zranitelnosti znamená porozumět sám sobě. Když pochopím, čím mi partner ublížil i proč odchází, můžeme se vrátit do konverzace a zkusit ji jinak s nadějí, že podruhé to zvládneme lépe. Jinak zůstanou na místě stát ve stejnou chvíli dva stejně zranění partneři.
* Jak vysvětlit mužům, že cítit se zranitelný je úplně v pořádku i pro ně?
Být zranitelný neznamená být slabý, znamená to být člověk. Pro muže to může být komplikovanější, ale není to nemožné. Vždy záleží na reakci druhého. Pokud můj muž přijde domů a poví mi, že ho něco trápí, bolí, že je z něčeho smutný, a moje reakce bude „ale prosim tě, vždyť seš chlap“ podpořená ještě patřičným tónem, pak po něm nemůžu chtít, aby někdy jindy svou zranitelnost ukázal. To, že mohu vidět zranitelnost partnera, je známkou toho, že mi důvěřuje a vnímá mě jako osobu, která je pro něj důležitá.
* Je nějaký bod, ze kterého lze startovat diskuse bezpečně?
Základní věc – a nejen v tomto případě – je porozumění sama sobě. Sebepoznáním zjistíme, co nám říkají emoce i naše myšlenky, jaké máme potřeby a touhy, a teprve v tu chvíli můžeme transparentně a autenticky komunikovat s druhým. Mluvit o niterných věcech jasně je neskutečně těžké, někdy cítíme nervozitu a pak může být obtížné předat informaci správně. Zkuste se podívat do sebe, podívejte se na zranění, která v sobě nosíte. Když je budete znát, pochopíte, proč to bolí, když na ně partner někdy omylem nebo cíleně sáhne. Pak teprve můžete jít za druhým a říct: Pojď to, zlato, zkusit znovu, chci, abychom se lépe pochopili.
* Je to dovednost, kterou mohou páry zvládnout samy?
Věřím tomu, že všichni máme interní zdroje, které nám mohou pomoci spoustou věcí si projít a zpracovat je. A současně máme všichni i svoje limity, přes které je obtížné jít dál. Nemusí to být nutně psychoterapie, která nám pomůže růst, ale ve chvíli, kdy si ve vztahu povídají naše zranění, místo abychom si povídali my, bych párovou terapii doporučila. Terapeut pak může páru pomoct vyjít z cyklu, v němž je vztah bolí.
* Jak najít odvahu k takové otevřenosti před někým, před kým chceme vypadat dobře, silně, atraktivně, a hlavně hodni jeho lásky?
Naučit se otevřenosti není jednoduché. Odvaha se buduje na základě předchozích zkušeností. Pokud mám celoživotně špatné zkušenosti s otevřeností, protože ve chvíli, kdy ukážu svůj problém, jsem zvyklá, že mě okolí odsoudí, budu potřebovat větší odvahu, abych to zkusila znovu. Mohou s tím pomoct třeba dobré přátelské vztahy. Kamarádce můžete říct, že vás něco trápí a bolí, a ona vás neodsoudí ani neodmítne, ale nabídne vám pochopení. Dobrá zkušenost vám může dodat odvahu být otevřený. Pokaždé, když s někým mluvíme, máme možnost budovat důvěru a bezpečí. Záleží ale taky na tom, jestli se omylem netrefíme do zranění druhého.
* Proč se bojíme říkat, co bychom chtěli a jak?
Právě proto, že by to nemuselo vyjít. Když odkryju svou potřebu nebo touhu, druhý mě může odmítnout. To samozřejmě bolí. A nemám na mysli to, že svou potřebu dávám najevo křikem nebo vztekem, požadavek a touha jsou odlišné věci.
* Máte nějaké osvědčené, dejme tomu, otužování pro duši? Nejde přece trávit život v uzavření se svými zraněními a pak přijít a spustit stavidla.
Třeba právě na přátelských vztazích. Pokud mi půjde budování zdravých vztahů na kamarádské úrovni, můžu to zkusit posunout dál. Tím otužováním se vztah prohlubuje a blízkost zvyšuje. Moc často to nevídám, spíš je spousta vztahů, kde je to obráceně, ale v ideálním případě můj životní partner zná víc z mé zranitelnosti než moje kamarádka. Autorka pracuje v České televizi.
***
BÝT ZRANITELNÝ NEZNAMENÁ BÝT SLABÝ, ZNAMENÁ TO BÝT ČLOVĚK. PŘEDSTAVTE SI, ŽE SE VÁM NĚKDO OTEVŘE A POVÍ VÁM, ČEHO SE BOJÍ, A VY MU ZAČNETE VYPOČÍTÁVAT, PROČ SE BÁT NEMÁ.
ELIŠKA NUSLAUEROVÁ, MSC. Vystudovala psychologii na univerzitě v Chesteru ve Velké Británii. V Anglii pracovala s oběťmi domácího násilí a na mezinárodní lince podpory s klienty z celého světa. Od návratu do Česka se věnuje vlastní terapeutické praxi. Je členkou americké asociace párových terapeutů International Centre for Excellence in Emotionally Focused Therapy a členkou České asociace pro psychoterapii.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
