Nevěřte vlastní paměti: Vaše vzpomínky jsou méně přesné, než si myslíte

Nevěřte vlastní paměti: Vaše vzpomínky jsou méně přesné, než si myslíte
Mozek funguje stejně jako Wikipedie. Nezaznamenává celé vzpomínky, ale pouze odkazy, které pak dává znovu dohromady • Autor: iStock.com
30. listopadu 2017 • 06:00

Fenomén falešné paměti už v devadesátých letech minulého století otřásl psychologickými i právními kruhy ve světě. Velká většina lidí si dodnes myslí, že naše paměť  je něco jako pevný disk, na který se zaznamenávají data. Že zjistit pravdu znamená pouze se rozvzpomenout, vytáhnout vzpomínku ze šuplíku, kde je uložena. Jenže už náš prvotní vjem čehokoliv není prostým kopírováním skutečnosti, ale zachycením určitého výběru a každý z nás si dotváří obraz vnímané události na základě vlastních zkušeností, úvah či úsudku. 

Správné vnímání o naší minulosti, o tom, co jsme doopravdy zažili a viděli, závisí jednak na našich smyslech, motivaci, zkušenostech, znalostech, zájmech, věku i třeba profesi. V konkrétní situaci pak přistupují další objektivní faktory, za jakých okolností jsme něco zaznamenali. Jaký byl terén, viditelnost, ale i naše aktuální psychické rozpoložení. Přesnost našeho vnímání bývá snížena v důsledku únavy, deprese, požití omamných látek i alkoholu nebo silným rozrušením. A to vše může ovlivnit například svědky v trestních kauzách u soudu.

Proč nás paměť klame?

Paměť je psychický proces odrazu minulé zkušenosti. Získaná informace se v mozku dále přepracovává. Z paměti člověka se postupně vydělují a zobecňují podstatné stránky vnímané události, doplňují se nové elementy na základě dřívějších zkušeností, některé části vnímaného naopak mizí.

Nepřesné výpovědi svědků 

Kupříkladu vyslýchaný svědek zločinu přidává ke svým jinak přesným vzpomínkám i to, co se ve skutečnosti nestalo, přestože je zpravidla přesvědčen, že sděluje holá fakta. (Tendence k rozšířeným vzpomínkám je příznačná např. pro hystericky založené osobnosti.) Nebo je vypovídající přesvědčen o úplnosti své informace, i když má, co se týká určitých okolností, výpadek. Svědek určité události může také uvádět správné údaje, ale posloupnost zážitků je převedena do jiného časového sledu, než ve skutečnosti nastal. Tento jev může přivodit značné obtíže v případech, kdy má svědek potvrdit, nebo vyvrátit alibi podezřelého.

I slušní svědci mohou lhát

Obecně i nevěrohodná osoba může podat v konkrétním případě věrohodnou výpověď a naopak. Naopak ani vysoce ceněné vlastnosti nejsou zárukou věrohodnosti. Slušní lidé mohou mít v případě poklesku motiv ke lži, protože se obávají ztráty své dobré pověsti. Velmi důležitým prvkem, který má vliv na věrohodnost výpovědi, je rovněž sugestibilita svědka neboli jeho ovlivnitelnost cizími názory

Chybná paměť odsoudila nevinné

V rámci jednoho projektu ve Spojených státech byly shromážděny informace o 300 nevinných, přesto odsouzených lidech za trestné činy, které nespáchali a strávili za tyto zločiny 10, 20, 30 let ve vězení. Když moderní testování DNA ukázalo, že jsou skutečně nevinní, vyšlo na povrch, že tři čtvrtiny z nich byly odsouzeny v důsledku chybné paměti očitých svědků. 

Paměť jako stránky Wikipedie

Falešné vzpomínky zkoumá už dlouhá léta proslulá americká psycholožka a expertka na výzkum lidské paměti, profesorka Elizabeth Loftusová. Zabývá se tím, jak se mohou měnit, jakým způsobem mohou být řízeny a manipulovány. „Mnoho lidí věří, že paměť funguje jako nahrávací zařízení, které zaznamená údaje, které si pak můžeme přehrát zpět. Ale desítky let práce mnoha odborníků v psychologii ukázaly, že to není pravda. Naše vzpomínky nejsou konstruktivní. Jsou rekonstrukční. Paměť funguje trochu jako stránky Wikipedie. Můžete tam jít a změnit je, ale stejně tak je mohou změnit jiní lidé."

Cílená implantace falešných vzpomínek

„V jednom z našich experimentů jsme do myslí lidí zasadili celé vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly. Prozradili jsme jim například, že víme od jejich matky, že když jim bylo 5 nebo 6 let, ztratili se v nákupním středisku. Nebo byli napadeni zvířetem, měli vážnou nehodu či dokonce byli svědky posedlostí ďáblem. A oni se sami začali rozvzpomínat na detaily. Není tak těžké přimět lidi k domněnce, aby si pamatovali věci, které se nestaly,“ říká profesorka Loftusová.

Vědkyně ve svých experimentech také dokázala, že zasazení falešné vzpomínky do něčí mysli s sebou nese důsledky. „Má to vliv na naše pozdější myšlení a chování. Naše první studie zasadila testovaným jedincům falešnou vzpomínku, že se jim udělalo vždy špatně, když museli jako děti jíst vejce natvrdo, okurky nebo jahodovou zmrzlinu - a oni poté přestali jíst tyto potraviny. Zrovna tak by se dalo jiným pozitivně vsugerovat, že naopak milovali zdravé potraviny, jako je brokolice, aby jí jedli více,“ upozorňuje Loftusová.

Co je ještě etické

Jestli je ale možné takto ovlivňovat lidskou paměť s přesahem do budoucna, vyvstávají tu vážné etické otázky. Neměla by být tato technologie ovlivňování mysli zakázaná? Možnost zneužití se zdá být přímo nekonečná. Vždyť naše vzpomínky nám říkají, kdo jsme a čemu věříme, že jsme byli. Nebyli bychom bez naší paměti jen oblečeným kusem masa? Paměť je přece základem naší identity.

Falešná identita

„Ale část paměti nám může říci, kým chceme být,“ oponuje profesorka Loftusová. Máme vědecký důkaz, že když jsme narušili vzpomínky v pozitivním smyslu, posílili něčí prestiž, lidé si pamatovali, že jejich známky ve škole byly lepší než ve skutečnosti, že dávali víc na charitu, uváděli, že jejich děti chodili a mluvili v dřívějším věku než v realitě. Zkreslení může nastat i v myslích lidí, kteří se jinak snaží být upřímní. Tak co to říká o tom, že vzpomínky jsou naší identitou?“ ptá se psycholožka.

Paměť jako perla z minulosti

Ne, paměť není zachycením našeho vnějšího příběhu, ale podle amerického psychologa Rogera Carla Schanka ze Stanfordské university perlou, kterou vydolujeme z minulosti vnitřního života. Nepostihuje naše bytí, ale zkušenost, nezaznamenává soubor událostí, ale příběhů. Vzpomínáme-li, vždy vybereme události, které mají nějaký důvod, události, které nás zaujaly, přetvoříme je podle určité zápletky a zasadíme je do našeho prožívání či zkušenosti. Paměť je forma vyprávění příběhu, který se neustále rozvíjí v naší mysli a často se ve vyprávění mění. Tato autobiografická paměť je ve skutečnosti faktem umělecké fikce. 

Autor: Helena Urbanová
 

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.