Zkoumavý pohled psychosomatiky: Bolavá záda

Zkoumavý pohled psychosomatiky: Bolavá záda
S bolestí zad může pomoci psychosomatika • Autor: istockphoto.com
15. července 2016 • 14:43

Psychoanalytik, psychoterapeut a odborný lékař v oblasti psychosomatiky MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph. D., vidí za příčinami bolestí zad i dalších bolestivých stavů více souvislostí, než které si pacienti umí sami připustit.

Je třeba předeslat, že klinická psychologie, psychosomatika i psychoterapie jsou zkušenostní vědy, kde neplatí přírodovědecký princip kauzality, nýbrž se jedná o hledání individuálního významu symptomu i jeho vyvolávající situace. Tak mohou být bolesti zad vyvolané jak neustálým napětím zádových svalů, tak i naopak depresivním skleslým držením zad,“ říká na úvod MUDr. Poněšický.

„Typický (tedy častý) obraz muže s bolestmi zad je následující: Jde o převážně mužskou tendenci vzpřímeného, neohroženého a navenek sebejistého jedince nebo i člověka, který si myslí, že musí neustále perfektně fungovat a být lepší, úspěšnější než ostatní (zvláště existuje-li v pozadí komplex méněcennosti). Tento postoj nabývá extremní formy tehdy, když hrozí selhání, neúspěch či kritika – tím více se takový muž snaží tuto v jeho očích hrozící slabost kompenzovat a zároveň skrýt až křečovitě vzpřímeným držením těla.

Svěřit se nebo si říci o pomoc je pod jeho úroveň, případně by to vyvolalo neúnosný stud. Někdy se projeví psychosomatický symptom až po pominutí této zátěžové situace, například dojde-li opravdu ke katastrofě, kupříkladu ztrátě určité pozice v zaměstnání. Ale i tehdy se takový muž nevzdává, snaží se uchovat svou prestiž a imponovat v jiných oblastech.“

Existují psychosomatické spojitosti s lokalizací bolesti na určitém úseku páteře?

Zda budou bolet celá záda, nebo jen jejich část, lze jen těžko zodpovědět – opět jen v souvislosti pacientovy individuální situace. V každém případě držet vzpřímený postoj nejvíce zatěžuje svalstvo v bederní a hrudní části zad. Pravá či levá strana může hrát roli u takzvané konverze, když dotyčný – třeba i v dětství (spojeno s úzkostí) –zažil emocionálně někoho, kdo trpěl nějakou jednostrannou poruchou hybnosti páteře, například po dětské obrně.

Co vlastně znamená v psychosomatice bolest jako taková, jak ji lze u daného jedince rozklíčovat?

Může se jednat o výše popsaný proces: stres (každého však zatěžuje něco jiného) – napětí s tendencí stres vyřešit – neúčinnost dosavadních strategií –„sestup“ na jednodušší tělesnou úroveň s tendencí zaútočit na zdroj stresu či utéci – to není možné – tělesné svalové napětí trvá – bolesti a v poslední fázi vyčerpání. Odlišnou příčinou bývá vytěsnění psychické bolesti do tělesné sféry tehdy, když je psychická bolest neúnosná nebo když se za ni muž stydí (při opuštění, těžké nemoci manželky a podobně). Někdy se bolestí člověk za něco trestá, cítí za něco vinu a nechce se s ní konfrontovat. Jindy tím trestá své okolí; může se jednat o poukaz na to jak člověk trpí a nikdo to nevidí, apel, respektive volání o pomoc. Oproti například depresi je bolest viditelnější a uznávaná jako tělesný příznak. Udělal-li člověk, třeba již v dětství zkušenost, že se mu dostane rodičovské péče jen v situaci bolestivého onemocnění, může si bolestmi říkat o lásku.

Nakolik jsou významné predispozice pro daný zdravotní problém a nakolik jsme schopni je obejít, nenechat propuknout, odstavit svým postojem k životu a k sobě samému?

Psychosomatickým poruchám můžeme do značné míry předcházet tím, že se budeme snažit žít co nejpřirozeněji a na různé (zvláště zátěžové situace) ihned – i emočně – reagovat. Své tělo de facto k odpovědím na tyto situace zneužíváme. A právě pozitivní vztah k sobě, tedy ke svému tělu, starost a péče o něj, to vše naše zdraví posiluje… Stejně důležitý je vůbec dialog a zamýšlení se nad svým sebepoškozujícím způsobem života. Sport, meditace, pozitivní mezilidské vztahy – to vše působí preventivně. A co se týče zad, je důležitá kombinace cvičení, posilování zádových svalů s relaxací a obdobně v psychické oblasti jak připravenost k přímému jednání, tak i možnost projevit slabost (eventuálně akceptovat i prohry, tak jako je to důležité ve sportu).

Je nutné srozumitelné přiblížení vlastní hypotézy se subjektivní hypotézou pacienta a vypracování společné „pracovní smlouvy“, krátkodobých i střednědobých cílů. Nelze přitom čekat na automatickou spolupráci pacienta, naším úkolem je motivovat jej, inspirovat a vyvolat v něm zvědavost na psychosomatické souvislosti, taktéž i přijímat jeho „mluvu těla“ (symptomy) coby způsob mezilidské komunikace. Samozřejmě by se klinický psycholog neměl povyšovat nad somaticky smýšlejícím lékařem a například vylučovat kombinaci farmakologické a psychoterapeutické léčby, spíše je třeba nabídnout spolupráci.

Odpovídal:  MUDr. PhDr.Jan Poněšický, Ph.D.

 

Autor: Helena Míková
 

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.