Pacient a právo: Jak postupovat, pokud si chcete jako pacient stěžovat?
Mgr. René Šifta Působí jako odborný asistent v Ústavu pro studium odborných předmětů a praktických dovedností Fakulty zdravotnických věd Univerzity Palackého v Olomouci. Pořádá odborné semináře pro lékaře a další pracovníky ve sféře zdravotnictví. "Medicínskému právu se věnuji i z osobních důvodů. Určitě mě motivovala skutečnost, že moje maminka je uznávaná odbornice v oblasti plicního a interního lékařství. Díky tomu mám k dispozici nezastupitelný náhled přímo od lékaře. Znám tedy nejen paragrafy a zákony, ale současně i zdravotnickou realitu," říká.
„Největší změnou, která se týká medicínského práva, je samotný fakt, že lékař již není tím, kdo striktně rozhoduje o dalším osudu pacienta, tedy o jeho léčbě. Paternalistický vztah byl opuštěn a je nahrazen rovnocenným vztahem mezi lékařem a pacientem, kdy manažerem svého zdraví je pacient sám. Pacienti se ovšem i za této situace dělí na skupiny, kdy jedna stále zůstala v původním stavu, nesmířila se s aktuálním stavem a pořád žádá, aby za ně lékař vše vyřešil. Pak je tu skupina pacientů, kteří dají na radu lékaře a podle ní se rozhodnou. A nakonec skupina pacientů, která má vše předem ‚vyhledané‘ na internetu a lékaře jen zkouší,“ říká Mgr. René Šifta, který se ve své právní praxi specializuje na medicínské a zdravotnické právo.
Kdy v posledních letech došlo k nějakému většímu posunu v oblasti medicínského práva?
Posledním velkým předělem byl rok 2012, kdy bylo zrušeno přibližně třicet zákonů a vyhlášek, jež byly účinné ještě z dob před rokem 1989 a nesly se v tehdejším duchu, jako kupříkladu „stěžejní“ zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966. Od 1. dubna 2012 pak začala platit základní triáda zákonů o zdravotních službách a specifických zdravotních službách a zákon o zdravotnické záchranné službě, jež stanovily jiné zásady a pravidla pro lékaře i pacienty.
Registrujete zvýšený zájem o tuto problematiku ze strany lékařů a nemocnic?
V současné době ze strany soukromých lékařů a vedení nemocnic zájem o medicínské právo sílí. Pacienti jsou více informováni o svých právech a na tuto situaci také museli zareagovat lékaři. Dostávají se do situace, kdy třeba najednou nevědí, jestli mají léčit a věnovat se medicíně, nebo jestli se mají začít učit paragrafy a zabývat se právem. Někteří dokonce přemýšleli, že si ještě vystudují právnickou fakultu, aby měli ucelené vědomosti z obou oborů, tedy z medicíny i práva. Na mých školeních, které připravuji pro lékaře, manažery a ředitele nemocnic, se objevuje hned na úvod zásadní otázka, jak čelit zvýšenému počtu trestních oznámení ze strany pacientů na lékaře a nemocnice.
Po svých zkušenostech jsem dospěl k jednomu zásadnímu závěru, a to že pacienti si většinou stěžují na zásadní nedostatek lékařů, kterým je normální lidská komunikace. Každý z nás se někdy stane pacientem a očekává určité chování ze strany lékařů, které považuje za prioritu. V žádném případě nechce být jen evidenčním číslem z kartičky pojištěnce. Pacientům chybí obyčejné jednoduché zahřátí komunikačního kanálu, při kterém padnou nějaké osobní zmínky týkající se pacientova života. Nic víc a nic míň a komunikace se pak veze na vlně vzájemné důvěry. Od lékařů slyším hlasy, že oni na to přece nemají čas. Na což odpovídám takto: „Pokud nemáte čas 2 minuty na jednoduchou komunikaci, potom si možná budete muset udělat čas 2 roky při trestním stíhání u soudu.“ Možná to trochu nadsazuji, ale pocity pacienta z komunikace s lékařem jsou opravdu klíčové.
Jsou pacienti více aktivní v domáhání se svých nároků?
Dnešní pacient je pacientem znalým, mimo jiné díky médiím, a je docela informován o různých medicínsko - právních případech. Bohužel, aby si média udržela pozornost a měla co největší sledovanost, jsou některé informace zjednodušeny nebo zkresleny a ve výsledku vyzní jinak, než jaká je realita. Na advokátní kanceláře se začínají ve větší míře obracet pacienti, kteří si pod vidinou rychlého a snadného vylepšení rodinného rozpočtu umanou, že budou po lékařích nebo jiných zdravotnících žádat vysoké finanční odškodnění.
Nedávno se stal případ, kdy paní ve středních letech vyžadovala po nemocnici vysokou částku, v řádu milionů korun, za „špatně provedenou záchranu života jejího manžela“. Při hlubším rozboru situace se zjistilo, že se její manžel v neděli odpoledne projížděl na kole lesíkem, udělalo se mu zle a v bezvědomí spadl na zem. Přivolaná záchranka se ho nejdříve snažila oživit defibrilátorem, kdy mu povrchově popálila část hrudníku. Protože bylo nutné použít i masáž srdce, záchranáři mu při tomto výkonu zlomili žebro. Bohužel dnešní medicína sice dokáže dosud nevídané zákroky, ale neumí ještě vše – proto jsou některé medicínské výkony provedeny i s vedlejšími efekty, se kterými se musí počítat.
Velkým problémem pro pacienty, kteří podají stížnost, žalobu nebo trestní oznámení na lékaře či nemocnici, je domoci se důkazních prostředků, aby mohli potvrdit a podpořit své tvrzení. K tomu potřebují zdravotnickou dokumentaci. Ta je dnes vedena buď v elektronické, nebo „papírové“ variantě, eventuálně v obou, a veškeré podklady zůstávají v nemocnici či u lékaře, protože majitelem zdravotnické dokumentace není pacient, i když to jsou údaje o něm, ale vystavující lékař, respektive zdravotnické zařízení. Existují případy, kdy je z důvodu podání žaloby k civilnímu soudu ze strany pacientů tato zdravotnická dokumentace následně antedatována, mizejí určité stránky, nebo jsou naopak určité stránky uměle dotvářeny dle potřeby.
Kde lze najít odborníka, který se věnuje právu ve zdravotnictví?
Právo obecně je velmi složitý obor lidské činnosti a tím, že je obsáhlý a neustále se mění, dochází k poměrně náročné práci tento obor pojmout jako celek. Medicínské právo je dnes částečně vyčleněno a vytvořilo si samostatný prostor. V případě, že pacient hodlá vyhledat právní pomoc a řešit spory s lékařem či nemocnicí, měl by si vybrat advokáta nebo advokátní kancelář, jež se zaměřuje na medicínské právo.
Jaký je obvyklý postup, pokud chce někdo vznést stížnost za zanedbání zdravotnické péče nebo za újmu na zdraví?
Z pohledu pacienta je nejjednodušším způsobem podat trestní oznámení, a to buď Policii ČR, nebo státnímu zastupitelství. Tím, že podání je bezplatné, je také v posledních letech neúměrně nadužíváno ze strany pacientů. Trestní oznámení může, ale také nemusí být završeno zahájením trestního stíhání a celé pochybení se potom řeší před soudem. V rámci trestního řízení také může být řešeno takzvané adhezní řízení, kdy pacient může získat finanční odškodnění. Pokud by soud v rámci trestního řízení nebyl schopen řešit finanční odškodnění, musel by pacient následně absolvovat občanskoprávní řízení a novou žalobou vyřešit své nároky touto cestou.
Jsou částky vyčíslující míru poškození pacienta nějak limitované?
S příchodem nového občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014 se zcela změnila koncepce finančního vyrovnání pacientům ze strany nemocnic a soukromých lékařů. Do té doby byly stanoveny konkrétní částky za náhradu při pochybení u léčby nebo smrti pacienta. V dnešní době, tedy v posledních dvou letech, je situace radikálně odlišná. Neexistují pevně stanovené částky a vše je ponecháno na zvážení samotného soudu, který individuálně určí konkrétní částku v daném případě. Zatím se tyto částky pohybují od statisícových částek až po třicet milionů.
Na co by si pacienti měli dát pozor například při podepisování různých souhlasů s výkonem?
V nedávných letech byly téměř veškeré stížnosti, žaloby nebo trestní oznámení směrovány vůči špatnému medicínskému výkonu. V dnešní době je již vše posunuto dopředu před samotný medicínský výkon a veškerá pozornost je zaměřena na postup a kroky při „informovaném souhlasu“. V případě, že pacient chce mít „informovaný souhlas“ v pořádku, potřebuje od lékaře získat srozumitelnou informaci o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu. Mám tím na mysli příčinu a původ nemoci, jsou-li známy, stadium nemoci a její předpokládaný vývoj. Pacient má také dostat možnost klást lékaři doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu, jež mu musí být srozumitelně zodpovězeny.
