Nejintimnější vztah života: Vztah mámy s dcerou. I ten ale potřebuje hranice
Zatímco ještě na začátku minulého století dcery matkám vykaly, dnes bývá jejich vztah kolikrát víc než kamarádský. Jdeme z extrému do extrému? Kde je pomyslná hranice, za níž už matka není matkou a dcera není dcerou?
Každá role má ale své hranice a ty je třeba držet zkrátka. Jinak vám ani tento vztah nebude fungovat.
Vztah matky a dcery je jedním z nejintimnějších životních vztahů. A také jeden z nejsložitějších. K nikomu nemáme blíž než k vlastní matce. Kde je však správná hranice mezi přehnanou otevřeností a striktními chladnými pravidly? Kudy vede pomyslná linka mezi kamarádkou a mámou? „Vnímám rozdíl mezi tím být kamarádkou a být kamarádská, být přítelem nebo chovat se přátelsky. Z rozhovorů s dospívajícími a mladými dospělými se dostávám právě ke vnímání těchto drobných rozdílů. Pokud vztah mezi matkou a dcerou přechází do kamarádství, stírá se hranice v rolích, stírá se mnohdy vzájemný respekt a úcta, ba dokonce dochází k rozostření hranic odpovědnosti. Čím jsou děti menší, tím více touží mít mámu ,velkou‘ jako stabilní oporu, která se však chová kamarádsky, ale pro roli ,kamarádky‘ ponechává prostor vrstevníkům dítěte,“ uvádí vztahová poradkyně a sociální pedagožka Milena Mikulková, jejíž webové stránky můžete navštívit na www.vztahove-poradenstvi.cz
Máme moderní vztah
Dnes je moderní být mámou-kamarádkou. Celebrity se prezentují skvělými vztahy se svými dcerami, sdílejí společné zážitky, starosti i nejhlubší intimnosti. Ale existuje hranice, která nemá být překročena. „Osobně vnímám zásadní rozdíl v možnosti volby. Kamarádku si vybrat můžeme, mámu obvykle ne. Kamarádku vyměnit můžeme, ale mámu? Tu jen stěží. A když ano, pak v sobě, ať chceme, nebo nechceme, neseme její stopu. To, co v některých vztazích mezi matkou a dcerou vypadá záviděníhodně, v sobě obvykle skrývá nějaká ale… Třeba, že vytvořily společně koalici a dcera zaplnila místo, které patří nebo by patřilo jejímu otci, případně partnerovi či manželovi matky,“ upozorňuje Milena Mikulková.
To je právě častý problém. Dcera nahrazuje partnera, který třeba ve vztahu chybí nebo nedosahuje toho, co od něj matka-partnerka požaduje. Jenomže přehnané zasvěcování do role partnera-kamarádky může na dceru klást zodpovědnost, která jí nenáleží. „Přestože jsme i ve sdílení intimních témat významně pokročili, domnívám se, že by se máma dceři nemusela svěřovat zejména se svým názorem na vlastní či otcovu sexuální výkonnost, na milostný život mimo stávající závazný vztah. Zároveň vnímám jako nežádoucí sdělení, zda byla chtěným/vítaným či nechtěným/nevítaným dítětem ze strany jednoho nebo obou rodičů,“ říká sociální pedagožka.
Neměly bychom dcerám nakládat také problémy, které řešíme ve vztahu. Dcera pak může mít pocit, že nese odpovědnost za svou matku, za to, co prožívá. Začne žít její život. „Někdy se dcery vůči mámině sdílnosti vymezí samy – mami, toto mi neříkej, to je tvoje/vaše věc – jindy svoji hranici nastaví jednoslovným vymezením „nevím“ nebo jen mlčením,“ říká odbornice. Ovšem někdy také podlehnou.
Jsi celý můj život
Situací, kterým by dcera neměla přihlížet, je celá řada. Rozhodně není dobré, když matka dává najevo dceři, jak moc se pro ni obětuje, nebo naopak, když se dcera stane jediným smyslem jejího života. „Toto slýchávám často v poradně (jsi jediná, kvůli komu mám ještě důvod vůbec žít…). Žel, málokdy domýšlíme, jak obrovskou zátěž těmito slovy dětem naložíme – odpovědnost za spokojenost, nebo dokonce za existenci někoho blízkého,“ popisuje svoji zkušenost pedagožka.
Také jednou dozraješ
V některých rodinách však udržují druhý extrém. Žádné svěřování, izolace, prakticky o sobě nic nevědí. Co by tedy naopak měly matky společně se svými dcerami sdílet? Tomuto tématu se Milena Mikulková věnuje i ve své knize Hlavu mírně vzhůru, ženy!. „Dovolím si zde parafrázovat úkol matky a úkol otce ve zdravém vývoji dcery. Otec svým přístupem, respektem a galantností k dospívající dceři významně posiluje její sebevědomí, vědomí vlastní hodnoty a sebepřijetí. Máma dceři ukazuje, jak se ženství žije, jak pracovat s emocemi, jak skloubit rozličné role v harmonický celek. Myslím, že je v pořádku chtít slyšet názor, pohled, zkušenost – ale i tak je signálem dospělosti vlastní úsudek, rozhodnutí, unesení důsledků rozhodnutí.“
Opatrné našlapování
O co se tedy naopak jako rodič zajímat? Na co se ptát? Podle odbornice v případě, že se jako mámy naučíme vyjadřovat svůj zájem způsobem, který je pro dceru čitelný, není třeba hledat nějaké kličky. Jen bychom měly vnímat, co to s dcerou dělá. „Většina maminek na své dceři pozná, že je nebo není v pohodě nebo že za ,fasádou‘ pohody se skrývá nějaká těžkost. Ve vztazích si nelze vynutit důvěryhodnost a pěstování důvěry je dlouhodobý proces. Stačí, když jí nabídneme sdělení: Poslední dobou se mi zdáš nějaká ustaraná, smutná… vnímám to správně? Budeš-li chtít, jsem tady pro tebe a ráda tě vyslechnu,“ radí Milena Mikulková.
Jen mě vyslechni
Ale i dcera se potřebuje matky ptát. I ona by měla k otázkám a jednání přistupovat citlivě a vyladit správný zájem. „Když už se své mámy na něco začneme ptát, znamená to, že jsme ve svém vývoji pokročily od vymezování či odporu k zájmu, sdílení a spolupráci. Častým tématem bývají potíže ve vztazích, zdravotní otázky, otázky ohledně dětí, domácnosti, skloubení práce a péče o rodinu. Tento dialog je příjemný, když je v něm ponechána svoboda k rozhodnutí. Když se jako dcera zeptám, máma mi sdělí svůj názor a nechá na mně, jak s jejím názorem naložím.“ Znamená to tedy zeptat se, ale nevynucovat si odpověď a zároveň unést jako máma to, že se dcera zachová jinak, podle sebe.
Jak být dobrou mámou?
Milena Mikulková tento terminus technicus zmírňuje a uvádí příklad jedné teorie, která tvrdí, že je dostačující být dost dobrou mámou. Autor této teorie zároveň poskytuje vysvětlení, co konkrétně si pod termínem dost dobrá máma představit. „Dost dobrá máma svému dítěti neubližuje, je pro něj předvídatelná, vytváří podmínky zdravého vývoje a rozvoje. Vnímá své dítě a učí se rozpoznávat a rozlišovat potřeby a přání, vnímá vývoj svého dítěte a akceptuje svůj vlastní vývoj v mateřské roli (myslím si, že ve svých šedesáti letech bych byla ,lepší matkou‘ než ve svých dvaadvaceti, kolik jsem toho dělala špatně!). Učí se pracovat se svojí nejistotou, a především se svého dítěte nebojí. Dovolí si být autentická, prožívat a projevovat své emoce (někdy se podaří i kultivovaně), nastavovat hranice a unést odmítnutí.“
Jak být dobrou dcerou?
Mnohdy se dcery snaží být „dobrou dcerou“. Obvykle panuje jakýsi obraz příliš hodné holky. Je to fenomén, který vypadá na první pohled jako ideál, na druhou stranu v sobě skrývá nepochopitelné trápení a otázky, na které často chybí odpověď. „Dobrá dcera v sobě nosí základní úctu k mámě a zároveň odvahu být sama sebou. V těchto případech se dostává hodná holka do kolize s nastavením hranic v obavě, že by mohla být odmítnutá, znevážená, opuštěná a často ve své nevědomé roli tráví podstatnou část svého života. Dobrá dcera umí rozlišit, kdy je pro mámu dcerou a kdy ji máma nebo ona ji staví do role důvěrnice, výhradního spojence nebo vykonavatele svých záměrů. Neznamená to, že s mámou ve všem souhlasí, že ji na slovo poslechne, že se bojí být jiná, než jakou ji máma chce. Dobrá dcera nepopírá svůj vztah k mámě, nekamufluje své výhrady nebo potřeby, ale umí je sdělit nezraňující formou,“ vysvětluje Milena Mikulková. Je jasné, že v takovém nejintimnějším vztahu děláme chyby. Oboustranně. Ale právě tento bezvýhradný vztah nám to umožňuje a díky tomu se učíme, máme možnost poznat, zažít a pochopit.
