Rakovina naplní váš život otázkami
Každý rok onemocní rakovinou 80 tisíc lidí. Ačkoli má medicína k dispozici stále lepší metody a léky, díky nimž se s ní dá bojovat, stále jde o nemoc, která zásadně změní život pacienta i lidí v jeho okolí. Bohužel jde také o nemoc, na kterou každý čtvrtý člověk umírá. Tím spíše ve chvíli, kdy se s ní člověk setká, hledá odpovědi na řadu otázek, na které odpovídá Doc. PhDr. Dr.phil. Laura Janáčková, CSc., docentka klinické psychologie Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN v Praze.
Jak to říci svým dětem? Příběh Hanky
„Byl to šok. Když mi lékařka oznámila, že mám nádor vaječníku, nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť je mi teprve 42! Děti už jsou na střední škole, ale stejně mě pořád potřebují, tím spíš, že je vychovávám sama. Nevím, jak jim to řeknu, jsou zrovna v pubertě a hlavně s dcerou to nemám jednoduché. Moc si nerozumíme. Navíc jsou tu i moji rodiče, kteří mají jen mě. Především maminku moje diagnóza bude trápit. Mám v hlavě zmatek. Bojím se, co bude. Nevím, jestli mě trápí víc strach z nemoci, nebo z toho, že to ublíží lidem, na kterých mi záleží. Nejradši bych si to všechno nechala pro sebe a ničím děti ani rodiče nezatěžovala. Jenže to asi nepůjde.“
Názor psycholožky Laury Janáčkové: Není dobré, když člověk zůstane se svou nemocí a trápením sám. Nesnažte se chovat, jako by se nic nestalo. Porozumění a prostá přítomnost vašich blízkých je často tím největším darem, který vám mohou dát. Navíc je jasné, že emocionální opora v průběhu nemoci má prokazatelně kladný vliv na její zvládání. Vaším cílem je seznámit rodinu i přátele se situací tak, aby vám poskytovali podporu a sílu, nikoli abyste se cítili vyděšení a přicházeli zbytečně o energii.
Přijetí vaší nemoci bude pro vaše blízké těžké, stejně jako pro vás. Dost možná se stane, že nebudou reagovat podle vašich představ. Setkávám se třeba s tím, že i ten nejbližší člověk se tváří, jako že se nic neděje, nemoc bagatelizuje a snaží se nemocného uchlácholit, že „to bude dobré“, aniž by mu nabídl jakékoli porozumění. Tyto reakce často souvisejí se strachem o vás a s prostou neznalostí, jak v této situaci pomoci. Nebojte se mluvit o svých pocitech a požádat je o pomoc. V klidu každému členovi rodiny vysvětlete, co od něj potřebujete a očekáváte.
Nelitujte se a nenechte se litovat, ale sdílejte s nimi, co vás trápí. Pokud se vrátíme konkrétně k Hance, která má děti v pubertě, je třeba, aby se připravila na nejrozličnější reakce - od hraného nezájmu po přehnaný strach, úzkost až uzavírání se do sebe. Reakce jejích dětí závisí na osobní zralosti každého z nich a též na fázi hledání sebe sama a životního smyslu. Hanka by jim měla dát čas na vstřebání informace a pak se k diagnóze případně vrátit a zjistit, jaké mají o její nemoci představy, podat jim konkrétnější obraz choroby, sdělit jim, co ji v rámci léčby čeká, a podobně. Důležité je pokusit se potlačit u dětí nejistotu a strach, že o mámu přijdou. Namístě je v tomto případě jistě také nabídnout jim pomoc psychologa.
Jak se chovat ke kamarádce? Příběh Jitky
„S Evou se přátelím už dobrých dvacet let, patří mezi mé nejbližší lidi na světě. Když ji před třemi lety opustil manžel a ona zůstala sama se dvěma dcerami, stála jsem při ní a snažila jsem se být jí oporou. Před časem se dozvěděla, že má rakovinu prsu, prodělala již operaci a teď ji čeká chemoterapie. Mám ji hrozně ráda a chci jí pomáhat, ale vlastně nevím jak. Eva se dost změnila, někdy se uzavírá před světem, odmítá se o nemoci bavit, jindy propadá lítosti a pláče, že určitě umře a neuvidí vyrůstat děti. Jsem bezradná a bezmocná. Je mi jí líto ale někdy už nevím, jestli to zvládnu. Minule jsem jí volala a vynadala mi, ať ji přestanu otravovat. Je to hrozně těžké.“
Názor psycholožky Laury Janáčkové: Když člověk onemocní rakovinou, jeho život se od základů změní. V duši se mísí smutek, obavy, lítost, vztek a mnoho dalších negativních emocí. Pokuste se svou kamarádku pochopit a mějte na paměti, že vztek a odmítání je pouze jejím obranným mechanismem, který není namířený proti vám, ale spíše proti zlému osudu. Ve skutečnosti je tato nešťastná forma odhánění blízkých jedno velké volání o pomoc.
Nebojte se tedy říci kamarádce nahlas, co cítíte. Komunikujte a sdílejte své pocity. Stejně tak jí naslouchejte, nechte ji, aby vám vyprávěla, co má právě na srdci. Pro ni je důležité vědět, že ve svém trápení není sama. Snažte se proto signalizovat, že jste tu pro ni, věnujte jí čas. Ujistěte ji, že ji máte ráda a budete stát při ní stůj co stůj. Velkou pomocí je pak podpora v léčbě. Zajímejte se o průběh léčby, povzbuzujte ji a vyjadřujte radost z každé známky zlepšení.
Pokud jde o Jitku, zmiňuje, že její kamarádka má malé děti. Jistě tedy ocení pomoc s péčí o ně i o domácnost. A čeho byste se měla vyvarovat? Příliš bujarého povzbuzování, že všechno bude stoprocentně v pořádku. Nesnažte se také předstírat, že se nic neděje. Pomozte jí překonat období pocitu ztráty atraktivity, když kvůli chemoterapii přechodně ztrácí vlasy, obočí, řasy, například tím, že spolu vyberete a vyzkoušíte různé paruky, naučíte se vázat šátky a podobně. Prostě o tom všem hlavně mluvte. Jedině tak přijde úleva a cesty k řešení problémů budou zřetelnější.
Bojím se, že budu ošklivá! Příběh Anny
„Prodělávám chemoterapii a přišlo to, čeho jsem se bála asi nejvíc - začaly mi padat vlasy. Pro mě je to mnohem horší než zvracení a nevolnosti. Ztráta vlasů pro mě znamená hrozně moc. Může to znít směšně. Nemyslím si ale, že si někdo, kdo to nezažil, dokáže uvědomit, jak moc jsou vlasy součástí vaší identity, dokud je neztratíte. Když vypadávají, je to, jako byste pozorovali rozpad svého těla před svýma očima. A začnete si uvědomovat, co vám tato nemoc může udělat. Bojím se, že už nebudu hezká pro svého muže a opustí mě.“
Názor psycholožky Laury Janáčkové: Mnohým nemocným rakovina narušuje vnímání vlastní hodnoty. Ženy mívají pocit, že již nejsou atraktivní, protože přišly o vlasy, prsy nebo je ohrožena jejich plodnost. Atraktivita je součástí našeho sebevědomí, které má následně vliv na naše chování. Nejčastějšími reakcemi žen na změny související s onemocněním jsou stud, úzkost, smutek, omezování či vyhýbání se kontaktu s okolím, nejistota ve vztahu, v sexu a tak dále. Naše duše pak na tyto stavy reaguje ztrátou vnitřní energie, ztrátou zájmu o péči a vzhled.
Říkáme si, proč bychom se měly starat o krásu, když na tom už stejně nezáleží. V takových chvílích se potřebujeme nadechnout a přerušit bludný kruh pochybností, znovu nalézt své vnitřní já. Uvědomte si, že tělesné změny jsou dočasné a že i v této těžké situaci můžete být krásná. Řekněte si (a klidně si to napište na papír), co je na vás krásného a co můžete udělat pro to, abyste se cítila dobře. Pokud jde o vlasy, v průběhu chemoterapie si ostříhejte zbytky vlasů nebo si pořiďte paruku. Její nošení střídejte se šátkem či šálou, která správným zavázáním zvětší objem hlavy.
Nerezignujte na líčení ani na péči o tělo. Práce na zvýšení fyzické atraktivity mnoho mých pacientek baví a nabíjí je pocitem, že něco mohou samy pro svůj lepší pocit udělat. Navíc na chvíli zapomínají na smutek a strachy. Naučte se vidět na sobě to hezké a nezapomeňte se každý den pochválit. Řeknete-li si nahlas větu „Že mi to dneska ale sluší!“, nejenže si tento fakt uvědomíte sama a budete se cítit lépe, ale dáváte šanci i svému okolí, aby si toho také všimlo. Při práci na svém sebevědomí v období nemoci neváhejte vyhledat odbornou pomoc onkopsychologa, který vám může pomoci i v rámci partnerské terapie a tím přispět k lepšímu porozumění.
Odborná spolupráce: doc. PhDr. Dr.phil. Laura Janáčková, CSc., Sexuologický ústav 1. LF UK a VFN v Praze, oddělení somatopsychiky VFN v Praze
