Bolesti zad jako civilizační choroba
Bolesti zad patří k nejčastějším civilizačním nemocem. Co dělali naši předci lépe, a dokáže lékařská věda v budoucnu vymýtit civilizační nemoci pohybového aparátu? Zeptali jsme se, jak to vidí primářka léčebny dospělých v Janských Lázních MUDr. Lenka Smetanová.
V jakém věku se projevy nemocí zad objevují nejčastěji? Co vidíte jako nejčastější neřest či zlozvyk, který k vám pacienty přivádí?
Záda bolí už děti ve školním věku. Za dobu své praxe v dětské rehabilitaci mohu potvrdit, že mnoho dětí přichází s těžkou nerovnováhou svalstva trupu, vadným držením těla, poruchami statiky páteře i nohou. Jasně to souvisí s dnešním životním stylem. Za mých mladých let jsme po škole hodili tašky do kouta a do večera běhali venku, skákali přes švihadlo, hráli si s míčem, jezdili na kole. Dnes děti sice aktovku do kouta hodí také, ale sednou k počítači, aby zjistily, co je nového na Facebooku. Tento trend nezměníme, můžeme pouze mírnit jeho negativní následky. Tím ovšem nemyslím to, že od útlého věku povedeme děti pouze k jednomu sportu s orientací na výkon a výhru a nijak nebudeme kompenzovat jednostranné zatížení. Tato věc je poměrně nová, dříve se příliš nevyskytovala. Pokud se dítě nevěnuje všeobecné tělesné aktivitě, ale zapojuje stále stejné svalové skupiny, dojde k přetížení a poškození pohybového aparátu.
Některé statistiky uvádějí, že chronickými bolestmi zad trpí přes 40 procent lidí a téměř 80 procent populace se s nimi už někdy v minulosti setkalo. Čím to je?
Naši předci nechodili vzpřímeně, chození po dvou je pro páteř mnohonásobně náročnější. Svalstvo chránící páteř před přetížením má tendenci ochabovat. K tomu obvykle více zatěžujeme jednu stranu těla, neumíme správně dýchat, nechráníme páteř před tvrdými dopady, zvedáním těžkých předmětů. Abychom se vyvarovali obezity a oslabení svalů, snažíme se kompenzovat nízkou fyzickou aktivitu sportováním, což ovšem pro páteř nemusí být výhrou. Pokud si obézní člověk jde zaběhat po betonovém chodníku, páteři a kloubům spíš ublíží. Když si s poškozenými plotýnkami jdete zacvičit do posilovny, můžete skončit v nemocnici. Ještě před sto lety lidé brzy ráno vstali, celý den pracovali na poli, ručně dělali většinu prací, na které dnes máme stroje, děti chodily pěšky do školy a zpět. Fyzická aktivita byla přirozenou součástí celého dne, volný čas nikdo netrávil před televizí, počítačem nebo s mobilem na uchu. Styl života byl prostě úplně jiný. Lidé také určitě trpěli bolestmi kloubů i páteře, protože degenerativní změny a artróza přicházely dříve, ale charakter potíží byl jiný.
Které konkrétní diagnózy dnes považujete za skutečně civilizační? Mám na mysli především takové, jež se v minulosti objevovaly zcela okrajově.
Kromě spousty interních diagnóz zmíním v souvislosti s pohybovým aparátem zejména obezitu a metabolický syndrom, deprese, vertebrogenní syndrom, narůstá množství cukrovky, a to i u dětí. Častější jsou autoimunitní onemocnění a alergie včetně astmatu. Z jejich léčby pak vyplývají potíže s pohybovým systémem, které dříve nikdo neřešil. Lékaři neznali léky snižující hladinu cholesterolu, takže netušili, jak negativně působí na svaly. Pacienti neužívali kortikoidy, které při dlouhodobém užívání působí na svaly podobně.
Budou se tyto diagnózy v budoucnu dále vyvíjet, a jakým směrem? Jaký podle vás bude nejobvyklejší problém pohybového aparátu třeba za sto let a dokáže je medicína eliminovat?
Zatím nikdo neví přesně, jaké možnosti budou za sto let k dispozici v léčbě obezity, nádorů či cukrovky. Už dnes existuje biologická léčba, kterou ale z finančních důvodů nemohou podstoupit všichni pacienti. Určitě pokročí metody transplantací, implantací umělých kloubů, operační techniky. Možná odhalíme detailněji důvody vzniku nádorů a budeme mít cílenější léčbu. Budeme jíst kvalitnější potraviny, nebudeme si cíleně tolik ničit vlastní zdraví, díky analýze genové informace budeme vědět, která onemocnění nám hrozí a na které léky budou reagovat.
