Stockholmský syndrom
Stockholmský syndrom je specifická pozitivní emoční vazba a závislost oběti (např. rukojmí) na pachateli (např. únosci). Stockholmským syndromem trpí asi 27 % unesených. Podle amerického Národního institutu zdraví není zcela jasné, proč někteří reagují tímto způsobem, zatímco jiní ne.
Historie
Pojem Stockholmský syndrom vychází z případu přepadení banky v centru švédské metropole z 23. srpna 1973. Do pobočky Kreditbanky na náměstí Norrmalmstorg vtrhl dvaatřicetiletý Jan-Erik Olsson a zajal čtyři zaměstnance. Jedna z rukojmích, třiadvacetiletá Kristin Enmarková, si během šesti dnů v zajetí utvořila s jedním z kriminálníků silné pouto. Později uvedla: "Hledat v takové situaci vzájemné porozumění není zas až tak divné, je to strategie přežití. Několikrát jsme se sešli. Poznala jsem jeho rodinu a on moji.
Postihuje
Projevuje se
Termín Stockholmský syndrom vytvořil na základě tohoto přepadení banky kriminolog Nils Bejerot. Později se jevem začal zabývat americký psychiatr Frank Ochberg. V 70. letech jej definoval pro účely FBI a Scotland Yardu.
Vznik a projevy
Stockholmský syndrom je psychologická reakce, kdy se rukojmí začíná identifikovat s únoscem a jeho požadavky. Oběť je nejprve šokována náhle vzniklou situací, kdy se ocitá v bezprostředním ohrožení života a je si jistá, že zemře. Pokud se únosce rozhodne, že ji nechá naživu, vyvolá v oběti pocit vděčnosti. Únosce je pro něj ten, kdo mu „zachránil“ život, ačkoli jej do této situace dostal.
Oběti se dostanou do situace naprosté závislosti, prožívají silné a primitivní city k únosci. „Je to až mateřská láska. Podstupujete fázi naprostého zdětinštění: nemůžete se krmit, mluvit ani jít na záchod bez dovolení,“ upozorňuje psychiatr Frank Ochberg. Občasný nebo drobný přátelský projev únosce, jako je třeba jen poskytnutí jídla, si oběti vykládají jako dobré zacházení.
Závažnost onemocnění
Syndrom se vyznačuje nejen kladným vztahem ke svému únosci, ale také negativním postojem k autoritám, které ohrožují vztah únosce a oběti, tedy především na policii. V roce 1976 napsal britský psychiatr William Sargant: "Osoba, jejíž nervový systém je pod stálým tlakem, může vykazovat paradoxní mozkovou aktivitu - zlo se pro ni stává dobrem a dobro zlem."
Nejznámější případy
Za zcela ukázkový a nejslavnější příklad Stockholmského syndromu je považován únos dcery tiskového magnáta Patty Hearstové v roce 1974, která se za svého únosce posléze vdala. Za spoluúčast na loupeži dostala sedm let vězení. Právník devatenáctiletou dívku bránil tím, že jí únosce vymyl mozek. Později ji americký prezident Jimmy Carter omilostnil.
O Stockholmském syndromu se mluví i v případu únosu Rakušanky Nataschy Kampuschové. V letech 1998 až 2006 ji ve speciálně upraveném sklepení svého domu ve Strasshofu u Vídně držel šetatřicetiletý únosce Wolfgang Priklopil. Kampuschové se podařilo 23. srpna 2006 uprchnout, její věznitel následně spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Kampuschová přiznala, že ji jeho smrt zasáhla. „Po útěku jsem neplakala. Nebyl žádný důvod být smutná. V mých očích bylo nevyhnutelné, aby zemřel. Byl ale součástí mého života. Proto jsem za něj truchlila,“ uvedla krátce po útěku.
Kdo může trpět Stockholmským syndromem?
V průběhu 21. století psychologové rozšířili pojetí Stockholmského syndromu i na další skupiny lidí, například oběti domácího násilí, členy sekt, válečné zajatce, oběti kuplířstí či na zneužívané děti.
Opakem Stockholmského syndromu je Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.
