Lukostřelba je skvělý sport i relaxace. Kde a jak začít a kolik to bude stát?
Ukotvíte se ve stabilním postoji, pomalu, soustředěně natáhnete tětivu a zamíříte… Mysl se jako zázrakem přirozeně zklidní. Na konci výdechu lehkým pohybem uvolníte ruku a šíp vyletí za svým cílem.
Kniha „Zen a umění lukostřelby“, kterou napsal německý filosof Eugen Herrigel, vykresluje pointu tohoto sportu - říká, že střílení neslouží k zasažení terče (či v dávných dobách protivníka nebo ke skolení zvířete), ale je „soubojem“ střelce se sebou samým. Dalo by se říci: Jak střílíš, tak silný je tvůj duch, vnitřní síla a psychická stabilita.
Touha zlepšovat se i čistit si hlavu
Můžete si přečíst bezpočet knih, které popisují krásu lukostřelby, vstřebat desítky filmů s romantickou atmosférou dávných časů, ale dokud se nepostavíte na metu, nenatáhnete tětivu a nevypustíte svůj první šíp, nevíte, o čem je řeč… Proč vlastně lidé touží po tom držet v ruce luk a střílet?
Důvodů může být mnoho. Od romantických představ na základě filmů až po bojového ducha, jenž chce prostě vyhrávat. „Někdo přijde a chce se trefovat. Ale pak jsou lidé (a v současné době je jich čím dál více), kteří si na střelnici chodí vyčistit hlavu, uvolnit se, relaxovat,“ říká hlavní trenérka Lukostřeleckého klubu Cere Helena Bauerová.
Pokud už jste našli, kudy vede „cestička“ do klubu, co vás zprvu čeká? Tréninkový cyklus trvá zhruba rok, vždy je odrazem individuálních potřeb, dovedností a znalostí daného lukostřelce. Výuka se skládá z několika úrovní, a než smíte vkročit do té další, čeká na vás vždy zkouška získaných dovedností. Tu přeskočit nelze. Pokud „projdete“, obdržíte odznak (vydává jej mezinárodní lukostřelecká federace), který se stává radostnou trofejí připnutou na toulci.
Jak říká Helena Bauerová, jestliže na začátku natrefíte na dobrého trenéra, máte skoro vyhráno. Velmi totiž záleží na tom, kdo a jakým způsobem vám vysvětlí všechny podstatné náležitosti, vybere správný luk a nářadí, které je pro vás příjemné (tedy nevyčerpáte se po pár kolech natahování tětivy), naučí správně se postavit na metu, ukáže, kde si máte luk opřít, jak ho natáhnout a jak zamířit, abyste se trefili. „Začínáme na 6 metrech a posléze, když se člověk naučí potřebné dovednosti, které jsou dané výukovým plánem, terč postavíme o dva metry dále. V podstatě se za 16 hodin dostaneme (dle šikovnosti toho kterého člověka) až na závodní vzdálenost.“
Srdce bojovníka
Poznáte hned talent? „Ano, někdy přijde člověk a je jedno, jestli dítě, nebo dospělý, intuitivně vezme luk do ruky, správně se postaví a vy si říkáte, že jste ušetřila třeba tři měsíce práce. Nesmírně důležitá je však i psychika. Někteří lidé krásně střílí, ale neunesou zátěž závodu. Kolikrát to, zda člověk střílí technicky zcela správně, není až tak důležité jako to, zda je bojovník a chce se trefit. K cíli vítězného závodu vede právě srdce bojovníka.“
Je-li vám po prvních hodinách výuky jasné, že lukostřelba vás opravdu zajímá a rádi byste pokračovali další lekcí, je dobré si pořídit vlastní šípy s toulcem (půjčují se zpravidla pouze na úplném začátku), trenér samozřejmě poradí, které jsou vhodné právě pro vás (cca od 30 Kč za kus až po tisícikorunovou položku). A pokud třeba po půl roce zjistíte, že lukostřelba je láskou na první, druhý i třetí pohled, určitě se zájmem budete pokukovat po možnostech pořídit si vlastní luk (který si do té doby můžete za malý obnos půjčovat přímo na místě). V té době již máte také zpravidla jasněji, jaký přesně potřebujete (cena: řádově několik tisíc).
Pokud jsou rodiče sportovně naladění a od malička děti přirozeně a nenásilně učí žít pohybem, sportovní aktivitou, je to velké plus. „Výuka dětí (od 6 let) probíhá formou hry, zátěž dětského aparátu je minimální - mají snadno „natáhnutelný“ luk odpovídající jejich věku a síle a samozřejmě v průběhu lekce střídáme různé aktivity tak, aby se neunavily, nenudily a naučily se spoustu věcí. Osobně ráda učím děti okolo 10 až 12 let, v tomto věku jsou daleko vnímavější vůči všem povelům i radám a výsledky jsou daleko rychlejší. Zajímavá zkušenost bývá s hyperaktivními dětmi, pro které je lukostřelba jakousi terapií, kde se nenásilně učí zklidnit a soustředit se na jednu konkrétní věc, což jim pak pomáhá v životě,“ dodává trenérka.
K tomu, abyste začali s lukostřelbou, nepotřebujete mít speciálně vycvičenou a trénovanou fyzičku, při správném postupu se tělo postupně tuží samo. Nenásilně posilujete záda, nohy, břicho a celý trup, svaly se zpevňují. Nicméně vzhledem k tomu, že každý zpravidla střílí pouze „na jednu stranu“ podle toho, zda je pravák, či levák, je třeba „zanedbávanou“ polovinu těla vykompenzovat dalším sportem, cvičením, plaváním… Lukostřelba je sport s kouzlem dávných časů, byť v moderním hávu, přináší radost, schopnost maximální koncentrace a následného uvolnění, učí nás relaxovat… Můžeme se do ní ponořit téměř ve kterémkoli věku a za jakéhokoli počasí. „Nejdůležitějším posláním trenéra je nejen zajistit, aby vše probíhalo bezpečně a správně, ale hlavně ukazovat lidem krásu, hloubku i potěšení, které lukostřelba skrývá a postupně odhaluje našim překvapeným očím,“ uzavírá Helena Bauerová.
Odborná spolupráce: Helena Bauerová hlavní trenérka, Lukostřelecký klub Cere, Praha www.lkcere.cz
