Dvojčata Charlie a Milo mají Downův syndrom, což se stává jednou za čtrnáct milionů porodů. Přesto úsměvy nešetří a dělají rodičům jen radost. Co o nich říká jejich matka?
Pro Julii McConnel jsou živoucím důkazem, že děti s Downovým syndromem nemusí být nijak děsivé. Její sedmiměsíční synové jsou totiž roztomilostí samou. Na druhou stranu rozhodně nepopírá, že ona a její manžel Dan byli zpočátku v šoku.
Julii je čtyřicet pět let, a tak když se se svým novým manželem rozhodla mít další dítě, počítala s rizikem, že by miminko mohlo mít Downův syndrom. Jenže i když toto riziko budoucí rodiče berou v potaz, srážka s realitou je vždycky horší než očekávání.
Kvůli holčičceŠance, že se narodí dvojčata s Downovým syndromem, je jedna ku čtrnácti milionům. • Autor: Profimedia.cz
Manželé vychovávali už čtyři děti. Tři byly z Juliina předešlého manželství, jedno společné. Všechno to jsou chlapci.
Julie, jako asi většina žen, toužila v této situaci po holčičce, což byl jeden z impulzů, proč se rozhodla s manželem ještě vyzkoušet štěstí a pokusit se o další dítě.
Od začátku si ale byli vědomi, že všechno nemusí běžet tak hladce, jak si plánují, a to vzhledem k matčině věku. Podle americké Národní společnosti pro děti s Downovým syndromem je pravděpodobnost jedné ze sta, že se ženě po čtyřicítce dítě s touto poruchou narodí. Riziko, že se narodí postižená dvojčata, činí jedna ku čtrnácti milionům.
Když ultrazvuk odhalil, že Julie čeká dvojčata, byli ona a manžel velmi překvapeni. A navzdory tak malé pravděpodobnosti rozhodla se Julie podstoupit genetický test, který s přesností 99 procent může odhalit vadu. "Test vyšel pozitivní, ale lékaři nebyli schopni říct, jestli to platí pro oba chlapce, nebo jen pro jednoho. Tak jsem se rozhodla podstoupit i amniocentézu," vysvětluje Julie.
O dva týdny později bylo jasno. Odběr plodové vody ukázal, že Downův syndrom mají oba dva chlapci. Pro rodiče ten den byl strašlivý, ale byl to pouhý začátek. Následovaly týdny přemýšlení a úvah, co budou dělat. "Měla jsem už čtyři děti, nemohla jsem jít na potrat," uvádí Julie, jakým směrem se její úvahy ubíraly. Na druhou stranu měli oba strach, jestli výchovu takových dětí zvládnou. Přece jen – oběma je přes čtyřicet let.
Adopce je řešením
Na začátku druhého trimestru se Julie rozhodla, že na potrat nepůjde. A že děti dají k adopci. Jenže protože je zajímala celková problematika dětí s Downovým syndromem, navštívili několik setkání jejich rodičů, kteří jim vyprávěli, že děti budou nakonec milovat, ať jsou jakékoliv. Také je varovali před problémy, které mohou nastat, ale které jsou vždy řešitelné.
Když se děti narodily, Julie okamžitě věděla, že si je nechá, a o adopci nemohla být ani řeč. Do rodiny také zapadly bez problémů. Zatímco tři starší sourozenci se o ně starají a pomáhají svým rodičům, nejmladší tříletý Andy si s nimi hraje a dovádí s nimi.
Dvojčata se svým nejmladším bratrem, Andym. • Autor: Profimedia.cz
Co přinese budoucnost?
"Jsou to, oba dva, velké osobnosti, i když každý z nich tím svým způsobem. Oba jsou ale takoví praštění, občas jsou jako časovaná bomba. Ale nedovedeme si bez nich teď už představit život," popisuje Julie. Na druhou stranu ale přiznává, že toto radostné období může skončit, až budou starší.
Bojí se, aby se jim okolí nevysmívalo, nějak je netrápilo, nebo je dokonce nešikanovalo. "Přála bych si, aby normálně vyrostli a měli třeba přátele, kteří je budou chápat," doufá jejich matka.
