Ptejte se psycholožky Šárky Kučerové, jak získat sebedůvěru a znovu se nastartovat

Ptejte se psycholožky Šárky Kučerové, jak získat sebedůvěru a znovu se nastartovat
Psycholožka a lektorka osobního rozvoje Šárka Kučerová • Autor: archiv Šárky Kučerové
6. června 2018 • 11:16

Zajímají vás otázky přijetí sebe sama, téma sebeúcty, nastartování osobního rozvoje nebo jak souvisí psychické zdraví s tím fyzickým? Ptejte se psycholožky, lektorky osobního rozvoje a garantky Projektu sebedůvěry Dove Mgr. Šárky Kučerové. Bude odpovídat ve čtvrtek 7. 6. od 11 do 12 hodin. Otázky můžete pokládat už nyní.

ONLINE ROZHOVOR

Offline
Alenas, 8. června 2018
Dobrý den, letos mi bude 60 let. Už několik roků nemám radost ze života a nic mě nebaví. Nevím, jak se nakopnout. I když si vše umím rozumově zdůvodnit, tak emočně se toho neumím zbavit.
Milá Aleno. Děkuji za Váš dotaz. To, že se ptáte, ukazuje, že máte stále v sobě bojovného ducha, který se ještě úplně nevzdal. Zkuste se zamyslet nad celým svým životem a znovu se vrátit v myšlenkách do doby, kdy jste radost ze života ještě pociťovala, kdy jste se cítila naplněná a viděla jste za tím vším nějaký smysl. Které vzpomínky jsou pro Vás nejšťastnější? Co bylo to, co Vás činilo kdysi šťastnou a naplněnou? Byli to lidé, smysluplná práce nebo cokoliv jiného? Jakými způsoby byste to mohla do svého života opět začlenit - třeba i v jiné formě?
Katerina, 41, 8. června 2018
Dobry den jeste jednou, dekuji Vam moc za odpoved! mam jeste jednu otazku k zarlivosti. Pokud Vam na nekom zalezi samozrejme mate strach, ze toho dotycneho ztratite, bez ohledu na to jakou vnitrni sebejistotu citite. A i kdyz si myslite, ze jste jedinecna, presto muzete mit strach, ze nekdo jiny zaujme vice. To se realne stava a samozrejme to zrani. Jak se vyrovnat s timto pocitem a 'nepanikarit'?
Milá Kateřino. Tímto se dostáváme k otázce, co pro Vás obecně vztah znamená a jak k němu přistupujete. Zkuste se zamyslet nad tím, proč vlastně vztah potřebujete? Co pro Vás znamená? Zdravý vztah může být totiž pouze ve chvíli, kdy do něj nevstupujeme proto, že vztah potřebujeme, ale protože chceme s někým sdílet část našeho života, přijímat i dávat. Pokud je pak takový vztah ukončen, i když je to bolestivé, člověk následně dokáže jít dál. Jinými slovy, vztah by neměl být závislostí. To poznáme podle toho, zda dokážeme být šťastní sami se sebou bez ohledu na to, zda právě žijeme v nějakém vztahu nebo ne.
Kamil, 8. června 2018
Nemám problém komunikovat s lidmi, i cizími, ostatně patří to k mé práci. Ale mám problém dívat se druhým do očí. Pokud spolu u mluvíme, tak to problém není, ale při náhodném potkání kolegů na chodbě, v nečekané situaci, se jim neumím podívat do očí, usmát. Navázat kontakt. Co s tím?
Dobrý den, Kamile. Děkuji za dotaz. Je dobré se nejprve zamyslet nad tím, co přesně byste chtěl takovým náhodným kolegům na chodbě očním kontaktem nebo úsměvem sdělit. I toto je totiž komunikace, tedy předávání určitého sdělení. Nesnažte se něco dělat jen proto,že se to od Vás očekává. Ale buďte v tom upřímný. Nejprve se rozhodněte, jaký Vy sám chcete být, jak chcete působit a především, co konkrétně chcete při náhodném kontaktu lidem sdělit, předat i beze slov. Někdy uhýbáme pohledem, protože se bojíme, že do nás lidé uvidí, že si všimnou něčeho, co se snažíme pečlivě schovat za určitou masku. Napadá Vás například něco, co se snažíte před druhými o sobě ukrýt?
Alena, 7. června 2018
Dobrý den, čtrnáctiletá dcera se ze školy často vrací smutná, bez nálady a zamlklá. Mnohdy ani nemá chuť k jídlu a místo večeře je raději sama v pokoji. O svých problémech se mnou ale nechce mluvit. Začíná být čím dál více samotářská a tak se bojím, o jaký druh problému se jedná. Ještě před rokem se ale chovala zcela opačně. Nevím si rady, jak s ní navázat kontakt. Snažím se ji přimět k diskuzi, ale nejeví zájem a naléhat na ni nechci. Nemáte tip, jak konverzaci navázat, abychom mohly možné problémy řešit? Co dělat, když bude takové chování pokračovat dál? Přejde to "samo"?
Dobrý den, Aleno. Je běžné, že se v tomto věku děti mohou emočně stáhnout. Ale pokud vidíte, že je změna jejího chování hodně prudká, mohlo by se jednat i o šikanu či jiné problémy, o kterých se dětem těžce hovoří. Potřebuje v takové chvíli především cítit, že jste na její straně a že její pocity nebudete nijak hodnotit. Ať už je popíše jakkoliv. Spíše než dávat rady je v tomto případě lepší navázat kontakt tím, že spolu podniknete něco, co má ráda, aby se uvolnila a rozhovor pro ni nebyl moc oficiální. Následně začněte tím, že budete sdílet o sobě a svém dospívání, co jste prožívala ve škole, co s kamarádkami. Uklidní jí, že to, co se jí děje, není "divné", ale že jí naopak můžete rozumět. Pokud byste chtěla více informací a rad, jak se zachovat, pokud máte podezření, že je Vaše dcera šikanována, opět mohu odkázat na příručku pro rodiče "Sama sebou": http://www.dove.com/content/dam/unilever/dove/global/online_comms_/brand_page/not_applicable/not_applicable/sama_sebou-1139825.pdf Mimo jiné v ní najdete i kapitoly týkající se rozpoznání a řešení šikany. Přeji Vám v tom hodně štěstí, ať se vše podaří vyřešit!
Petra , 7. června 2018
Dobrý den, mám problém s tím, že v situacích, na kterých mi záleží, se nemůžu vyžvejknout, pomalu se zakoktám: přitom kolikrát nemám problém mluvit před x lidmi, ale na poradách, nebo s muži, kteří se mi líbí, ztrácím odvahu a najednou neřeknu souvislou větu. Není to vysloveně tréma, ale částečně asi také hraje roli. V důvěrně známém prostředí jsme pak suverénní, vtipkuju. Poraďte mi prosím nějaké techniky, postupy, jak být suverénní a sebevědomá i v emočně náročnějších situacích (viz výše).
Milá Petro. To, co popisujete, může částečně souviset i s nějakou nepříjemnou zkušeností, která se Vám stala v minulosti. A z toho pak tento strach a nejistota. Zkuste se zamyslet, kdy to, co popisujete, zhruba začalo? Byla jste taková už jako malá nebo byl někde nějaký zlom? Zkuste se i zeptat svých blízkých, jak si Vás jako malou pamatují a kde se to zlomilo. Mohl to být nějaký moment, který do nás zasel různá přesvědčení, kterým jsme uvěřili. Přitom ale pravdivými nejsou. Když pochopíme důvod a spojíme si souvislosti, pomůže nám to situaci i lépe řešit. Poté, co pochopíme lži, kterými jsme se řídili, a rozhodneme se věřit opaku, bude to hlavně o praxi a trénování. Pojmenujte si, čeho přesně se nejvíce bojíte, co nejhoršího by se mohlo stát, poté nejlépe s někým blízkým, třeba dobrou kamarádkou, se do takové situace záměrně pusťte. Pokud například člověk zjistí, že má strach z odmítnutí a už i chápe, proč tomu tak je, může se třeba zapojit do nějakého průzkumu, kde bude oslovovat náhodné lidi. Určitě prožije i odmítnutí, což mu ale pomůže takové situace lépe zvládat. Původně slabost se pak později může stát předností.
Andrea, 7. června 2018
Dobrý den,jak si vážit sebe sama , když přijdete o partnera,práci , peníze a jste nemocná
Milá Andreo. Prožíváte situaci, kterou by hodně lidí nejspíš vzdalo. Ale je vidět, že stále máte touhu s tím něco udělat a bojovat. A to je hlavní!! Především se nevzdávejte. I když to bude znít paradoxně, možná je toto vše možnost, jak se na svůj život podívat z trochu jiné strany.. Vaše hodnota není určena ani partnerem ani prací ani penězi ani zdravím... Vy jste hodnotná a vzácná sama o sobě! Nikdo jiný není a nikdy nebude přesně jako Vy!! Zkuste začít tím, že si připustíte, že by to mohla být pravda... Uvidíte, že se začnou dít věci, ve které byste možná jinak ani nedoufala. Moc Vám v tom fandím!!
Pavel, 7. června 2018
Dobrý den, mohl bych se zeptat, jaký máte názor na vliv sociálních sítí na dnešní děti a dospívající? Nezkresluje se jim představa o tom, co je normální v běžné realitě a co je normální o sobě svému okolí sdílet, když vidí, co všechno jsou slavní lidé schopni zveřejnit na své síti? Moc děkuji, mějte hezký den. Pavel
Hezký den, Pavle. Ano. Poukázal jste na dost zásadní problém dnešní doby. Sociální média mají totiž na naše děti nesmírný vliv a bohužel, velmi často především negativní. Kvůli tomuto zkreslení následně porovnávají s nereálným obrazem sami sebe, jejich sebedůvěra klesá, nejsou spokojeny se svým tělem a někdy to končí i depresivními stavy, sebepoškozováním, vyhýbání se různým aktivitám i poruchami příjmu potravy. Tento problém se, především preventivní cestou, snaží řešit v ČR nově vznikající Projekt sebedůvěry Dove. Skrze programy na základních školách vedený týmem proškolených lektorek poukazuje na tato zkreslení a pomáhá dětem manipulativní lži v médiích rozpoznat a nenechat se jimi ovlivnit. Určitě doporučuji navrhnout Vaší škole, aby se do projektu na stránkách www.projektsebeduvery.cz přihlásila, zatím máme ze strany rodičů, žáků i škol velmi pozitivní ohlasy.
Katerina, 41, 7. června 2018
Dobry den, narodila jsem se jako jedinacek a uz jako mala jsem byla zahlcena laskou. Rodice me chvalili a byli na me pysni, skoro az moc. Jiz od mala, ale mam velmi nizke sebevedomi a jsem v konfontaci nejista. Hodne o tom premyslim a snazim se najit duvod. Ten, ketry by se nabizel jako u mnohych jinych, tedy nezajem rodicu to urcite neni. Vystudovala jsem fyzikalni fakultu vcetne doktoratu. Jsem dobre vypadajici a atraktivni. Pratele mam a na nezajem muzu si stezovat nemuzu, ale jak rikam sebevedomi chybi. A s muzi to casto skonci na tom, ze po pocatecnim nadseni jednoho dne ztrati zajem. Nemuzu si vysvetlit proc protoze ja se snazim, problemy se snazim resit v klidu za pomoci diskuzi. Pred nedavnem me opustil muz po smsce, coz jsem necekala, ze se mi muze v tomhle veku stat.
Milá Kateřino. Nízké sebevědomí nemusí být zapříčiněno pouze nedostatkem pozornosti rodičů, někdy naopak i její přemírou. Tedy jak popisujete, chválili Vás, byli na Vás pyšní, někdy možná ale až moc. Můžeme pak snadno uvěřit tomu, že máme hodnotu pouze tehdy, když jsme "nejlepší". Dostáváme se tak do zamotaného kruhu perfekcionismu a strachu udělat jakoukoliv chybu v touze po dokonalosti. Potkala jsem velké množství takových žen, které navenek působily dokonale! Odpovídaly ze všech pohledů "současným měřítkům" a očekáváním společnosti. Nebyly však šťastné a jejich vztahy také ne. Chyběl jim totiž život. Snahou po dokonalosti ztratily to, co je na ženách nejkrásnější - její opravdovost. A to je i to, co muže přitahuje nejvíce. Ne žena, která je dokonalá, ale žena, která je šťastná a živá. Muž má poté touhu se na jejím štěstí nějak podílet, být toho součástí. Potřebuje vidět, že znáte svoji hodnotu a že si uvědomujete, že jste vzácná! A to skutečně jste!!! Zkuste uvěřit tomu, že Vaše vnitřní hodnota a jedinečnost je neměnná a stálá! Už jen proto, že jste!
Jitka, 7. června 2018
Dobrý den, ráda bych se zeptala, jak bych mohla ovládat přílišnou vznětlivost. Rychle se rozčílím i kvůli maličkosti a cítím se pak provinile vůči okolí, které si situaci pamatuje ještě dlouho po tom, co já už o ničem nevím. Ráda bych se tyto stavy naučila nějakým způsobem kontrolovat. Děkuji za odpověď.
Milá Jitko. Vznětlivost částečně může patřit k našemu temperamentu, že máte prostě dar být "živější" :) Zároveň ale může ukazovat na chybějící hranice ve vztazích s druhými lidmi. Hněv většinou cítíme tehdy, když někdo překročil naši vnitřní hranici. Možná o ní ale ani neměl tušení. Zkuste si všechny situace, které Vás dokážou nejvíce rozčílit, sepsat a podívat se, co mají společného. Není náhoda, proč nám vadí něco, co ostatním třeba vůbec ne. Může to souviset i s nějakou křivdou či nespravedlností, kterou jste prožila jako malá, ale neměla jste možnost to projevit. Až na tento společný jmenovatel přijdete, rozhodněte se, jaké hranice by Vám pomohlo si nastavit, aby k rozčílení vůbec nemuselo dojít. A především, jak dát tyto hranice najevo klidným způsobem ještě dříve, než dojde k "výbuchu". Vyhnete se pak pozdějším výčitkám vůči okolí a budete celkově spokojenější. Držím Vám v tom palce!
Marika, 7. června 2018
Žila jsem 15 let v manželství s mužem, který mě psychicky deptal, nakonec jsem dokázala odejít a rozvést se, ale moje sebevědomí je na nule. Máme jednu dvanáctiletou dceru, kterou máme ve střídavé péči a která mi vyčítá, že jsem rozbila manželství, ačkoli je to muž, kdo mi ubližoval a hned po rozchodu si našel náhradu. Pracuju jako učitelka na prvním stupni, práce s dětmi mě baví a naplňuje. Ale krom toho nemá mj život smysl a nevím, co dál.
Mariko, děkuji za dotaz. Prošla jste si situací, kterou by spoustu lidí dávno vzdalo a přesto jste dokázala bojovat! Už to ukazuje na Vaši obrovskou vnitřní sílu! Udělat takový krok vyžaduje spoustu odvahy a tu jste v sobě našla!! Nevěřte proto prosím o sobě lžím, které Vás shazují. Máte v sobě víc potenciálu, než si myslíte!! Zkuste ho znovu objevit a uvěřit hodnotě, která je ve Vás. Navzdory tomu, jak se ji celý život snažil někdo podupávat. Vaše dcera také vnitřně bojuje a proto takto "kope" i do Vás. Co jí ale pomůže, vidět, že si sama sebe vážíte a dokážete říct i "ne"! Zkuste se zamyslet nad svým životem předtím, než jste se s Vaším bývalým manželem setkala.. Co Vás tehdy bavilo, naplňovalo a po čem jste toužila. A zkuste navázat na tu ženu tenkrát. Uvidíte, že v sobě ještě objevíte věci, o kterých budete sama příjemně překvapena!
Michaela G., 7. června 2018
Vyrostla jsem prvorozene dite svych rodičů, bohužel se zejména otec více videl v mém mladším bratrovi. Ten byl vždycky prusvihar a rodice div neslavili, když se to nějak zvládlo. Ja byla bezproblémova, to se však bralo jako samozřejmost. Dnes je mi 28, bratrovi 25 a rekla bych, ze mam problem s muži. Nevážím si sama sebe a oni toho zneužívaji, jsem moc hodná. Kudy z toho ven? Nechci se stat mrchou.
Milá Michaelo. Vztahy v rodině a situace mezi sourozenci nás někdy dokáží ovlivnit na celý život. Snažila jste se udělat jako malá vše proto, aby s Vámi byli rodiče spokojení a aby si Vás všimli. Jak ale popisujete, bralo se to jako samozřejmost. Věřím, že Vám rodiče nechtěli záměrně ublížit, ale sama teď popisujete, jak Vás to provází dodnes. Řešením určitě není stát se mrchou, jak píšete. Ale spíše znovu objevit svoji pravou hodnotu a nastavit si hranice ve vztazích, co si k Vám druzí mohou dovolit a co už ne. Uvědomění si vlastí hodnoty je ale základ. Nikdo nemá právo naši hodnotu určovat, ta je stejná pro každého. Zkuste si pojmenovat lži, kterým jste sama o sobě uvěřila a rozhodnout se, zda se jimi chcete řídit nebo ne. Můžete začít úplně znova. Jak už jsem doporučovala u jiných dotazů, zkuste svým rodičům i bratrovi napsat dopis, kde všechno ze sebe vypíšete. Nedávejte jim ho, to je hlavně pro Vás, klidně ho pak spalte. Až teprve poté jim budete schopná odpustit a tak za tím vším udělat tlustou čáru a začít znova. S čistým štítem a vědomím, že to nejsou ostatní, kteří určují Vaši hodnotu. Ale Vy sama. Držím Vám v tom palce!!
Klaudie, 7. června 2018
Je mi 45, mam dve dospělé deti, celkem uspokojivy vztah a práci, ktera me baví. Bohuzel, najednou jsem přišla o všechnu energii. Vyšetření přitom ukázala, ze jsem úplně zdravá.
Dobrý den, Klaudie. Z toho, co píšete, bohužel přesně nevím, v jakém slova smyslu ztrátu energie myslíte. Ale ať už jde o ztrátu fyzické energie nebo obecně vnitřní chuti do života, je to pro nás vždy signálem, že se máme zastavit a zamyslet nad svým životem a jeho prožíváním obecně. Zkuste se zamyslet, co jsou vlastně Vaše zdroje, ze kterých čerpáte? Jako ženy máme někdy pod návalem povinností tendenci jet na setrvačník, ale později se ukáže, že už jsme v minusu a ani jsme si toho nevšimly. Věřím, že jistě hodně dáváte. Máte ale možnost a schopnost i přijímat? Zkuste si odpovědět na otázku: "Jak se teď cítím? Jak cítím ve svém těle? Co bych teď ze všeho nejvíc potřebovala? Co by mi v tuto chvíli pomohlo? Co mi chybí?" Řešení často neexistuje venku, ale uvnitř. Přeji hodně úspěchu v jeho nalezení!
Jitka, 7. června 2018
Dobry den, partner ma z predchoziho vztahu dve dcery. Spolu jeste zadne dite nemame a ja na ne zarlim. To pouto, ktere mezi sebou maji bude vzdy silnejsi, nez to nase a nevim, jestli se pres to dokazu prenest. Myslite, ze pomuze cas?
Dobrý den, Jitko. Chápu Vaše obavy. Toužíte být pro svého partnera jedinečná a nenahraditelná, ale jeho dcery můžete vnímat jako určitou konkurenci... Bude dobré, když o tom svému partnerovi řeknete a proberete to. Věřím, že také nechce, abyste se takhle cítila. Ale bude dobré, když Vás ujistí, že vztah k Vám a vztah k jeho dcerám je něco jiného a že máte v jeho životě své nenahraditelné místo. Zkuste najít způsob, jak se i s jeho dcerami trochu více sblížit. Pokud uvidí, že proti nim nebojujete, ale máte je také ráda, i jeho vztah k Vám se posilní a bude Vám za to vděčný. Pokud totiž takový boj vycítí, bude mít nevědomky tendenci vztah se svými dcerami ještě více posilovat a vyvyšovat, aby je "uchránil". Tím byste se dostala do začarovaného kruhu... Žárlivost většinou vychází ze strachu, že nebudeme pro toho druhého v porovnání s ostatními dost dobří. Nevěříme v takovém případě své hodnotě a jedinečnosti. To by mělo být, kromě jiného, teď téma, na které se zaměřte nejvíce. Zkuste uvěřit, že jste sama o sobě vzácná a jedinečná.
Alena, 7. června 2018
Dobrý den, mému muži se v poslední době daří na co sáhne a vím, že bych mu to měla přát a radovat se za něj, ale spíš se vedle něj cítím ne dost dobrá. Jsem na něj občas i kvůli tomu nepříjemná a podrážděná. Mrzí mě, že se nedokážu kontrolovat a říkám si, jestli jsem opravdu tak sobecká, ale nejde mi se na to povznést.
Milá Aleno. I takováto žárlivost, kterou popisujete, se někdy ve vztazích objevuje. Zároveň ale popisujete, že Vás to mrzí a snažíte se s tím něco dělat. Je proto vidět, že Vám na svém muži záleží. Možná Vám jen chybí uznání a ocenění, uvědomit si v čem jste jedinečná a v čem spočívá Váš potenciál. Jak na Vás reaguje? Vidí také Vaše silné stránky? Dokáže Vás ocenit? Pokud ne, můžete si s ním o tom promluvit a zeptat se ho, jak to vlastně vnímá a že by Vám pomohlo, kdyby někdy něco povzbudivého vyslovil nahlas. Nebo Vás naopak shazuje a podceňuje? V tomto případě máte právo ve Vašem vztahu nastavit zdravější hranice a říct mu, jak se cítíte, když něco takového říká nebo dělá. V každém případě se ale potřebujete nejdříve naučit ocenit sama. Vaše hodnota opravdu nespočívá pouze v úspěchu. Od čeho jste ji do této doby odvíjela? Věříte tomu, že má každý člověk stejnou hodnotu a že je tato vnitřní hodnota neměnná? Zkuste se víc zamyslet nad tím, v čem jste jedinečná a čeho si sama na sobě vážíte, za co jste vděčná. Každý z Vás je jiný. To je ale dobře. Můžete se doplňovat a ne spolu soutěžit. (Navíc.. Nezapomeňte na pořekadlo, že za každým úspěšným mužem stojí žena :) )
Miroslava, 7. června 2018
Dobrý den, moje matka žárlí na mého manžela, vadí jí, když o něm příliš často na návštěvě mluvím nebo ho příliš chválím, protože cítí, že bych ho mohla mít radši než rodiče. Od rodičů jsem se odstěhovala už před deseti lety, přesto mi je vyčítáno, že na návštěvu přijedu jen dvakrát do měsíce, když manžel není doma. Společně ale jezdit nemůžeme, protože se při návštěvě rodina nemůže uvolnit a dělat to, co by dělali normálně, můžeme přijet dvakrát za rok po domluvě, kdy se vše připraví "na velkou návštěvu". Rodiče mého manžela mají jinak rádi, proto nechápu, kde tato situace vzniká a jak jí řešit. Myslela jsem, že se to svatbou vyřeší, ale je to pořád stejné. Děkuji Vám za odpověď, Mirka
Hezký den, Mirko. Situace, kterou popisujete, pro Vás určitě není jednoduchá. Snažíte se nezranit rodiče, zároveň si umím představit, že i pro Vašeho manžela není jednoduché vidět, jak je vnímán jako ohrožení v očích maminky. Vaše maminka si pravděpodobně stále nechce připustit, že už je doba, kdy Vás má "vypustit z hnízda". Možná obětovala pro svoji rodinu a děti celý svůj život, mohla v tom vidět jediný smysl svého žití a teď je těžké takový smysl ztratit. Rodičům určitě máme být vděčný za dar a možnost vůbec žít. Zároveň však i vztah mezi matkou a dítětem/dcerou, aby byl zdravý, potřebuje jisté hranice. A ty hranice musíte nastavit Vy. Je zcela normální, že pokud už máte svoji rodinu, manžela, tak nebudete moci navštěvovat své rodiče tak často jako dříve. Bude dobré, když toto téma proberete i se svým mužem a společně se domluvíte na různých možnostech řešení, které jsou přijatelné pro Vás oba. Následně bude třeba abyste si promluvila se svojí matkou a dala jí z těchto možností řešení vybrat. Ujistila jí, že pro Vás stále zůstává důležitým člověkem ve Vašem životě, poděkovala jí za to, co po Vás kdy udělala a ocenila její péči. Vztah k matce a k manželovi se nedá srovnávat ani nahradit. Nastavení zdravých hranic je však důležité v každém vztahu. Jinak nebude fungovat. Hodně sil!!
Jana, 7. června 2018
Dobrý den, chtela bych se zeptat procházim složitým obdobím v životě mam reflux žluči do žaludku a tři prášky denně jsem z toho opravdu smutná ze uz od 25 do sebe musím házet tolik prášku denně a jeste k tomu Prášek ma stitnou žlázu neřeším nic jiného Kromě nemoci a toho co smím sníst a co ne. Nebaví me život, partnera mam, jsem spokojena ale co dal se životem jestli změnit práci nebo nějakou zmenu. Děkuji za odpověď
Milá Jano. Děkuji za Váš dotaz. Mrzí mě, že jste se dostala do takové situace, kdy, jak píšete, už Vás ani nebaví život, protože jediné, co teď řešíte, je Vaše nemoc. První, co nás napadne, když začneme pociťovat potřebu změny v životě, je udělat nějakou změnu vnější. Například změna práce. A ano, někdy to skutečně může být řešením. Zvláště pokud je člověk v zaměstnání, které ho nijak nenaplňuje, nevidí v něm smysl a pouze ho vyčerpává. Ale zkuste se nejdříve zamyslet nad nemocí, která Vás tak vnitřně vyčerpává. Tentokrát ale z trochu jiného pohledu. Nemoc pro nás může být takovým barometrem a ukazatelem, co je potřeba v našem životě změnit. Nebo spíš v našem přístupu k životu. Je možné, že mi ta nemoc naopak v něčem pomáhá? Že ji vlastně k něčemu potřebuji? Co se mi snaží ukázat? Zkuste se víc zamyslet nad tím, co je vlastně Vaším smyslem života, jak byste svůj život chtěla naplnit, abyste s ním byla spokojena, i kdyby v něm nemoc zůstala. Štěstí nedosáhneme po vnější změně, ale po té vnitřní. Někteří mí klienti řešili hodně podobnou situaci. A říkali: "Až se stane to a to, budu pak konečně šťastný." Nakonec se ukázalo, že pokud nedokážou být šťastní tady a teď, v takové situaci, v jaké jsou, nic se nezmění ani později, "až se stane to a to". Naopak ti, kteří si uvědomili, že štěstí a vděčnost je v podstatě o rozhodnutí a přijetí zodpovědnosti za svůj život, se často vyléčili i z "nevyléčitelných nemocí". Už ji nepotřebovali. Kdyby je totiž ta nemoc nepotkala, možná by se nad svým životem nikdy takhle nezamysleli. Co by Vám dnes udělalo radost? :)
Katka , 7. června 2018
Jak se dá nastartovat sebevědomí jak si dokázat,že člověk nestojí za nic jak si dokázat,že můžu v něčem být lepší než ten druhý a co dělat aby se člověk dokázal radovat a smát děkuju
Hezký den, Katko. Tuto otázku řeší spoustu lidí. Děkuji za ni! Možná jste celý život slýchávala úplný opak a těmto lžím jste uvěřila. Ale věřte, že jste naprosto jedinečná a Vaše vnitřní hodnota, jakožto člověka, jakožto ženy, je veliká a neměnná! Zkuste se zamyslet nad tím, čemu o sobě vlastně věříte a od čeho svoji hodnotu odvíjíte. I když se nám společnost snaží nalhat opak, hodnota každého člověka je stejná a pokud tomuto uvěříme, nebudeme tak snadno manipulovatelní soudy ostatních. Pro radost a smích existuje jednoduchý klíč! :) Vděčnost! Je to vlastnost, které se potřebujeme učit a rozvíjet ji, ale jakmile ji začleníme do svého života, uvidíme, že se stáváme šťastnější a spokojenější. Zkuste si každý den říct nebo někam zapsat, za co všechno jste ten den vděčná - ať už z věcí, které se dějí okolo, tak u sebe. Zpočátku to možná bude těžké, ale postupně budete přicházet na více a více věcí... a začnete se na svět dívat úplně jinýma očima. Zkuste to! :)
Martina, 7. června 2018
Dobrý den, mám vážně onkologicky nemocného manžela. Dělám pro něj maximum, starám se o něj, chodím na plný úvazek do práce, k tomu domácnost. Jsem velmi vyčerpaná. Uvědomuji si, že o nemocné s rakovinou se starají lékaři, ale kdo pomůže nám, blízkým příbuzným? Mám strach, jak všechno dopadne taky (je to recidiva tumoru), ale manžel je moc skeptický a ať dělám, co dělám, vše je špatně a do pesimismu se tak dostávám i já. Moje únava je neskutečná. Nevím si rady, jak správně jednat, mám pocit viny, když bych s ním netrávila veškerý možný čas.
Milá Martino. Moc mě mrzí, v jaké jste situaci. Už samotná nemoc blízkého je velká rána, která dokáže člověkem zatřást. Co teprve když, jak popisujete, zastáváte veškerou péči o něj, o domácnost a plný úvazek k tomu. Obdivuji Vás, že se stále držíte! První, co je třeba si uvědomit, je, že pokud Vy sama nebudete mít síly, tak se nebude moci postarat ani o Vašeho manžela. Chápu, že máte pocit, že byste mu měla věnovat veškerý svůj čas. Ale pokud nebudete mít možnost se sama dobít a někde načerpat, nebudete mít pak síly se o něj starat ani odolávat pesimismu, kterým teď kolem sebe ze zoufalství kope. On vedle sebe sice potřebuje Vaši podporu, ale Vy teď potřebujete někde načerpat, abyste tou oporou mohla být. Zkuste si najít nějaký pravidelný čas, minimálně jednou týdně, kdy se budete věnovat činnosti, při které si odpočinete a dobijete se. Ať už by to bylo cokoliv: nějaký dávno zapomenutý koníček, setkání s kamarádkou, možnost se vypovídat nebo si fyzicky odpočinout. Je možné, aby se během tohoto času o manžela postaral někdo blízký? Pokud ne, zvážila jste možnost využít profesionální služby pečovatele, i kdyby jen na pár hodin? Váš manžel nepotřebuje pouze Vaši fyzickou péči. I když to nepřizná, může mít i výčitky, že se o něj musíte starat. Potřebuje z Vás cítit život a naději, to mu pomůže nejvíce. Co byste Vy sama teď potřebovala? Co by Vám mohlo udělat radost, u čeho byste si odpočinula a nabrala sil? Zkuste se nad tím zamyslet a dovolit si to!
Martin, 7. června 2018
Paní magistro, jak pracovat se sebedůvěrou dětí už od školky či první třídy, kdy děti čelí někdy dost necitelným atakům jiných dětí, pokud se jim v něčem nedaří a ne každá učitelka to dokáže odhalit?
Hezký den, Martine. Sebedůvěra dětí je velmi křehké téma a právě školní prostředí ji dokáže pořádně pošramotit. Zapojení rodičů je v tomto případě klíčové! Tímto tématem se zabývá v České republice nově Projekt sebedůvěry Dove. V zahraničí už slaví několikaleté úspěchy a mnoho rodičům ukázal, jak své děti vnitřně zocelit a vybudovat zdravé vnímání sebe sama. Spoustu tipů a článků najdete na webových stránkách společnosti Dove.cz či Projektsebeduvery.cz. Můžete se dokonce domluvit se školou, kterou Vaše dítě navštěvuje, aby se do projektu přihlásila, a toto téma se tak začalo aktivně řešit i tam. Pro Vás, jakožto rodiče, doporučuji stáhnout si příručku plnou rad a tipů založených na aktuálních výzkumech o budování sebedůvěry dětí. http://www.dove.com/content/dam/unilever/dove/global/online_comms_/brand_page/not_applicable/not_applicable/sama_sebou-1139825.pdf
Julie, 7. června 2018
Je mi 35, byla jsem 6 let doma s dětmi - dnes jim je sedm a tři a jdou do školy a do školky a já se vracím od září do práce - pracuju jako knihovnice. Asi to zvládnu, ale vlastně nevím, zda to chci dělat. Mám být ráda, že mám práci, kterou půjde skloubit s dětmi, nebo rovnou začít hledat něco jiného?
Milá Julie. Děkuji za dotaz. Už jen to, že nad tímto zvažujete, ukazuje, že si nejste jistá, zda chcete jít ve stejných kolejích i nadále. Dlouho jste byla doma, obětovala jste rodině vše a teď máte možnost rozvíjet i sebe samu. Pokud Vás láká změna, využijte toho. Samozřejmě s opatrností a zodpovědností. Nedávat výpověď hned, ale nejprve si ujasnit, co přesně byste vlastně chtěla dělat, co by Vás bavilo, lákalo, naplňovalo. Co by Vám dávalo smysl. Podívejte se po možnostech a vytvořte si plán. Byla by škoda, kdyby Vás potenciál neměl možnost se projevit. Zkuste ho opět objevit a pojmenovat! S chladnou hlavou, ale zapáleným srdcem :)
Jindřiška , 7. června 2018
Dobrý den, ráda bych s dcerou nějak pravidelně komunikovala, ale moc se mi to nedaří, nevím, jak se k ní dostat. Je jí 13 let a mlátí to s ní hrozně a přijde mi, že tou maskou jen kryje svou nejistotu, možná nesebedůvěru. Uvažovala jsem třeba, že bychom chodili na večeři každou středu, ale tam budou cizí lidi kolem nás a já bych chtěla intimní diskuzi. Nebo jak na to? Děkuji.
Hezký den, Jindřiško. Období dospívání je náročné pro samotné dospívající i rodiče. Zvlášť když vidíte, že úsilí, které vynaložíte, nepřináší takové ovoce, jaké byste chtěla. Mám radost, že jsou stále rodiče jako Vy, kteří se snaží takovou situaci aktivně řešit a pouze nečekají, až to všechno přejde. Ze všeho nejdřív je třeba pochopit, co všechno se ve Vaší dceři právě děje, co prožívá a jaké otázky ji trápí. Především však, jak jako rodiče v takové situaci máme reagovat. Je to více témat dohromady, které bych chtěla zmínit, ale takto přes chat máme omezený prostor. Posílám proto odkaz na příručku pro rodiče Projektu sebedůvěry Dove, který odborně zastřešuji. Najdete v ní spoustu tipů, jak porozumět své dospívající dceři, jakým způsobem s ní komunikovat i jak jí pomoci vybudovat zdravou sebedůvěru. Držím Vám v tom palce! http://www.dove.com/content/dam/unilever/dove/global/online_comms_/brand_page/not_applicable/not_applicable/sama_sebou-1139825.pdf
Jitka, 7. června 2018
Krásné manželství, 2 krásné děti a najednou manžel podal žádost o rozvod a chce nás vystěhovat z baráčku do pronájmu.Nemame hlídání a já už jedu 4 měsíce sama v kuse péče o děti a celý dům .Má váha je na 47 kg ale snažím se bojovat už je kvůli dětem.V pondělí máme soud a v poradně kam chodím říkají věřit si a bojovat ale mě už docházejí síly ....všeho se teď bojím a nevim jak se nastartovat...
Milá Jitko. Pokud se něco takové stalo z ničeho nic, musel to být pro Vás obrovský šok a rána.. Jakoby Vám někdo, komu jste věřila a obětovala celý život, vrazil dýku do zad... Do toho teď všechny starosti a povinnosti leží na Vás.. Musí to být psychicky i fyzicky náročné a mrzí mě, že něco takového teď prožíváte... My ženy máme často velkou touhu dávat a pečovat o druhé a je to dobře!! Ale někdy se nám stane, že dáváme, dáváme, ale zapomeneme se dobít, načerpat, až nám dojdou síly. Věřím, že jste člověk, který má obrovskou lásku k druhým. Zkuste se ale zamyslet: kolik lásky dáváte i sobě? Jak máte ráda samu sebe? Kdy jste se naposledy cítila šťastná? Co Vás vlastně dělá šťastnou? Nebo kdy jste si dopřála čas pouze pro sebe a zamyslela se nad otázkou: "Co bych teď vlastně potřebovala?". Je těžké se z ničeho nic znovu nastartovat, když síly docházejí. Stále jen slyšet, že máte bojovat, ale cítíme, že není z čeho. Zkuste se znovu vrátit vnitřně do doby, kdy jste ještě sílu měla. Kdy jste ještě v sobě cítila život, radost, nadšení.. Ideálně ještě předtím, než jste se provdala, abyste znovu našla samu sebe. Co Vám tenkrát dělalo radost? Co Vás dobíjelo? Co Vás činilo šťastnou? Co byl Váš sen? Po čem jste toužila? Nesnažte se jen bojovat bez motoru. Ale ze všeho nejdřív znovu najděte to, po čem Vaše srdce ožije a získá naději. Zkuste si odpovědi na všechny tyto otázky sepsat na papír a popřemýšlet, co z toho můžete udělat hned, jak začít. Budete překvapena, kolik potenciálu v sobě máte! :)
Helena, 7. června 2018
Dobrý den. Mám velmi nízké sebevědomí. Myslím, že je to hlavně tím, že mě můj otec v životě nepochvalil, neřekl, že mě má rád. Buď se mi posmíval nebo ponižoval. Od té doby mám v sobě jeho slova. Nic nezvládnu, nic neudělám pořádně. Čelim jeho kritice dodnes, ikdyz jsem dospěla a mám rodinu. Promluvit si s ním nejde, nastavení hranic neexistuje. Nikdy nepřizná chybu, asi je zakomplexovany sám a na blízkých si zvysuje sve ego. Obdivuju maminku, že ho davno neopustila, je to velky nápor na psychiku. Jak se vymanit z jeho negativních komentářů? Jak si vybudovat zdravé sebevědomí? Děkuji za Vaši radu!
Hezký den, Heleno. S tím, co popisujete, se potýká hodně žen... Vztah s otcem nás často ovlivnil více, než si uvědomujeme... To, jak se k nám choval, totiž ovlivňuje, jak vnímáme svoji hodnotu jakožto ženy. Pokud v sobě slyšíte jeho slova - i když to bude znít paradoxně, je to dobrý začátek! Ze všeho nejdřív je totiž třeba pojmenovat lži, kterým jsme uvěřili a podle kterých se řídíme. Následně se rozhodnout, zda tomu opravdu chcete věřit a dáte právo jinému člověku, aby určoval Vaši hodnotu nebo ne. To je první krok. Ta slova ale stále cítíme jako bolestivá. Potřebujeme si následně uvědomit, z čeho toto jeho chování pramení. Víte o jeho dětství? Jací byli jeho rodiče? Jak ho vychovávali? Člověk, který má potřebu kritizovat a "kopat kolem sebe" totiž sám často čelí pocitu, že není dost dobrý, že za nic nestojí. A přesně jak píšete, tím, že shazuje druhé, si následně posiluje své ego. K tomu, aby nad Vámi jeho slova už neměla takový vliv, je třeba jedna zásadní věc: odpuštění. Pochopení jeho situace, rozhodnout se pro změnu, odpustit mu a převzít znovu zodpovědnost za svůj život. Odpustit ale není snadné, pokud nám někdo ublížil. Nejdříve ze sebe potřebujete dostat všechnu zášť a bolest, křivdy. Zkuste to vše vypsat do dopisu. Ten bude jen pro vás, následně ho můžete třeba spálit, vyhodit.. Ale vypište do něj všechno, co jste mu kdy chtěla říct, ale nemohla. Za co si ho vážíte, co pro Vás znamenal, i jak Vám ublížil. Co Vám od něj chybělo, co jste potřebovala, ale nedostávala. Všechno, upřímně. Možná se otevřou i věci, které tam byly dlouhou dobu skryté. Až teprve poté, co ze sebe všechnu bolest a hněv vylijete, budete připravena mu odpustit. I v tomto případě je dobré to zapsat do slov a třeba opět formou dopisu, který následně spálíte.. nebo si naopak někam uložíte.. Uvidíte, že se tímto aktem něco uvnitř zlomí. Nemůžeme totiž změnit druhého člověka, ale můžeme změnit náš postoj a přístup vůči němu. Držím Vám palce! :)
Anička, 40 let, 7. června 2018
Dobrý den, potřebovala bych poradit jak mít větší sebevědomí. Je hodně věcí, které umím, ale neumím se vyrovnat s kritikou, i když je třeba myšlena pozitivně. Vždycky se uzavřu do sebe a mám pocit, že nejsem dost dobrá. Snažím se nebrat si tolik k srdci, ale nakonec jsem několik dní smutná i když mi třeba jen kolega v práci řekně, že to šlo udělat líp nebo šéf pochválí někoho jiného a já se hned srovnávám... Jde s tím ještě něco dělat? Děkuji.
Dobrý den, Aničko. Přijmout kritiku je náročné pro spoustu lidí. Stejně jako máme někdy tendence se srovnávat.. Pokud nás ale blokuje v každodenním životě i na několik dní v kuse, jak píšete, musí to být hodně vyčerpávající. Ze všeho nejdřív je třeba si v sobě srovnat, z čeho tento strach z kritiky pramení. Jací byli Vaši rodiče? Chtěli po Vás, abyste vždy byla nejlepší? Nebo nepřijímali chyby? Někdy to může být i jen jedna věta, která je do nás zaryta a ovlivní to, jak sami sebe vnímáme. Zkuste si udělat takovou sondu do svého života, z čeho tento strach může pramenit. Zároveň si odpovědět na otázku, jakou mám vlastně hodnotu? Máte pocit, že je Vaše hodnota vysoká jen tehdy, pokud bude vše perfektní? To jsou všechno lži, které se do nás zasadily... Je třeba je odhalit, pojmenovat a přijmout, že máme cenu sami o sobě bez ohlede na naše výsledky, úspěchy či neúspěchy. Nikdo nemá právo naši hodnotu určovat či snižovat. Je daná pro každého člověka stejně.

Autor: redakce Moje zdraví
 
720p 480p 360p 240p

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.