Moje zdraví - péče o psychickou i fyzickou pohodu

Vždycky jsem se nějak vymykala: Rozhovor s Vendulou Pizingerovou

3. října 2022 • 14:00

Vendule Pizingerové život nadělil rozmanitost. Ať už se to týká životních partnerů, práce, lásky k dětem i bolestných ztrát. Dá se říci, že název jejího Nadačního fondu Kapka naděje přesně vystihuje Vendulin přístup k životu.

* Tvoje děti mají mezi sebou věkový rozdíl 15 let. Jakubovi je 17 a Pepíkovi dva roky, takže momentální zahájení školního roku pro tebe asi nebude hlavním zářijovým tématem.

Až do půlky září budu s malým Pepíčkem a také s kamarádkou a její dcerou v Chorvatsku u moře, ale vidina blížících se krátkých a pošmourných podzimních dní mi nevadí. Podzim mám vlastně docela ráda. Letos bude určitě hodně jablek, takže jejich úrodu na chalupě budu muset nějak zpracovat. Můj manžel je myslivec, a tak chodí na podzim na hony. Já už mám lovecký lístek i zbrojní průkaz taky, ale v mysliveckém spolku zatím zapsaná nejsem. Nevím, jestli bych byla schopná vystřelit na zvíře. Nejvíc mě na tom láká myslivecká uniforma, protože uniformy se mi líbí – asi proto, že můj táta byl voják. Jinak je podle mě myslivost postižení. Pepovi nevadí, že nám na domě padá omítka, hlavně že bažanti mají v lese pěknou klec. To je asi všude stejný.

Video se připravuje ...
Nejsi v tom sama: Vendula Pizingerová - Josef mě straší ještě s holčičkou, ale to už by bylo do nebe volajícíVIDEO 

* Starší syn Kuba chodí na střední zemědělskou školu. Co o tom rozhodlo?

Odmalička měl v kapse ještěrky, šneky i brouky a zvířata různě zkoumal, takže to vyplynulo samo. Vzorný student sice není, ale nikdo neví, jestli se tomu bude věnovat i profesionálně. Spousta lidí vystudovala různé školy, a pak se věnovali něčemu jinému. Já se – dejme tomu – oboru držím, protože jsem po gymnáziu studovala manažerství a marketing. Hodně lidí ale dělá svoji práci intuitivně a dobře i bez patřičného vzdělání, protože se to naučí životem, a také záleží, co je v člověku. Můj manžel je například rozený vedoucí pracovník. Já na to možná nevypadám, ale uvnitř jsem měkká. Doufám ale, že dnes už si umím říct, co chci.

* Jaké předměty tě ve škole bavily nejvíc?

Historie a chemie, a kdybych měla už tenkrát touhu po cestování, zajímal by mě i zeměpis. Jsem spíš humanitně zaměřená, a tak jsem byla ráda, že z matematiky a fyziky to vždycky dopadlo aspoň nějak. Všechno důležité pro život mi stejně dala babička Křepelková, maminka mojí maminky, která mě vychovala. Naučila mě vařit, ale i všechno ostatní a také mi vštípila selský rozum. Stejně tak mi předala několik životních pravd. Přísloví moc ráda nemám, ale platí třeba to, že není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Možná jsem jí měla naslouchat ještě víc. Měla jsem kliku, protože byla přirozeně moudrá. Narodila se v roce 1903 v jižních Čechách jako nemanželská holka na statku, což tenkrát muselo být šílený. V šestnácti letech odešla na rodinnou školu do Hluboké nad Vltavou a odtud pak rovnou do Prahy, kde pracovala v židovské rodině. Naproti bylo policejní ředitelství, kde se jí zalíbil jeden mladý úředník, a to byl můj děda. I když byl mladší, vzali se, takže ať se pak nikdo nediví, že jsem taková, jaká jsem.

* Málokteré dítě dnes může říct, že ho tolik ovlivnila vlastní babička, protože s ní může trávit tolik času.

Moje máma šla do práce, když mi bylo půl roku. Babičce v té době bylo asi 66 let, ale konkrétně na mě musela mít ještě dost sil, energie i trpělivosti. Babi s dědou s námi žili v domě v Černošicích a na dětství u Berounky mám ty nejkrásnější vzpomínky. Děda byl intelektuál a mluvil sedmi jazyky. Nevím, co na tom bylo k smíchu, ale my jsme se tomu často smáli. Také si pamatuju, jak mě děda ráno vodil do školy a já mu v Černošicích utíkala přes koleje zadní zkratkou. Ani mě za to neplácl, zato babička, ta mě, když bylo potřeba, plácla. Zemřela dva dny před mými osmnáctinami.

* Čím jsi vlastně chtěla být jako malá?

Chtěla jsem být houslistkou, jenže bez hudebního sluchu to jde blbě. Pak i baletkou, ale bez pohybového nadání to taky nejde. Nicméně jsem doma housle i baletní piškoty měla. Byly růžové, nádherné… jenže pak visely ve špajzu. Později jsem chtěla být archeoložkou a policistkou. Dovedeš si ale představit, že bych naháněla zloděje na Václaváku? Jsem dost hlučná, a tak by to moc nešlo. Nakonec si ale každý svoji cestu v životě nějak najde.

* Se svým mužem dnes hodně cestuješ. Nemáš doma stání?

Vždycky jsem ráda cestovala. S Karlem hlavně hodně po Evropě (první manžel, hudební skladatel Karel Svoboda – pozn. red.), ale když v Thajsku udeřila tsunami, byli jsme zrovna na Maledivách. Dneska musím víc hospodařit s časem, ale vlastně cestuju dost, i když si uvědomuju, že někdy je cestování útěkem před něčím, co se člověku nelíbí. Dřív jsem s Kapkou naděje hodně cestovala hlavně po naší republice a pořád jsem v autě měla tašku, kde jsem měla lodičky, kostýmy na ramínkách, ale taky tenisky a kartáček na zuby, a to už teď nemám. Dnes v tom vidím určitou neutěšenost a nezakořeněnost. Byla jsem mladší a vlastně jsem neměla domov sama v sobě. Teď chceme s manželem při cestování hlavně poznávat. Když ale někam jedu s malým dítětem, je to něco úplně jiného, protože se mu musím věnovat od rána do večera. Na druhé straně přitom nemám čas uhnout myšlenkami kamkoli jinam.

* Jak slýcháme, manžel tě na cestách moc nešetří. Je to opravdu tak drsné?

Můj muž rád poznává, a navíc je to velký sportovec, takže na ty nejtvrdší treky do hor vyráží jen s kamarády, ale na poznávací výlety jezdíme spolu, i když mě nešetří. V Nepálu jsme třeba nastoupali 3600 výškových metrů. Letos na jaře jsme byli na Islandu a pak jsme ještě jeli do Španělska, což bylo překvapení k mým narozeninám. Pepa tam naplánoval docela obtížný trek, a když jdeš ve vedru, není to nic moc. Nikdy ale nezapomenu, jak jsme pak šli v kaňonu, kde nám nad hlavou lítali supi a na zemi ležely kostry zvířat. Neskutečný! Jenže Pepa tam pak chtěl jít ještě znovu v noci, aby udělal noční fotky, takže jsme to absolvovali podruhé, a potom ještě přišel s nápadem jít tam třetí den z druhé strany, odkud to ale naštěstí nešlo. Vždycky nakonec dojdu tam, kam je potřeba, ale tempo s ním udržet nejde. A jestli mám nějaký nesplněný cestovatelský sen? Chtěla bych jet Orient expresem, ale to by můj muž neuseděl, protože by to pro něj bylo málo akční. A taky mě láká Japonsko.

* Jezdíte společně také po Česku?

Ale jo, v létě jsme byli na čundru v Jizerských horách na Jizerce. Je fakt, že s předchozími partnery jsem měla úplně jiný život, ale v cukrárně je přece hodně dortů, tak proč bych jedla pořád jen rakvičky? Někdo jde po stejném typu, já ne.

* Já se na Jizerku vypravuji každou zimu na běžky…

Fuj! Na běžky ne, to je hrozný. Jednou jsem ale závod na běžkách vyhrála, i když to bylo omylem, v sedmé třídě se školou na horách. Všichni si lyže různě mazali, aby vyhráli, ale já je nemazala vůbec a náhodou to vyšlo, takže jsem poprvé a naposled stanula na stupních vítězů.

* Taky tě prý jako malou na letním táboře kousla myš. Jak se to mohlo stát?

Bylo to na letním pionýrském táboře v Bulharsku a pak jsem musela k doktorovi na tetanovku. Prostě jsme byli v chatce, kde chroupala myš. V trámu byla díra – no a kdo tam strčil prst? Samozřejmě já. Vždycky jsem se nějak vymykala a ve fyzice to určitě nebylo. Vlastně jsem si se svými vrstevníky nikdy moc nerozuměla.

* Když je tvůj manžel myslivec, jíte doma zvěřinu?

Neumím ji dobře připravit, a tak ji ani nejím, což mi manžel vyčítá, ale tak to prostě je. Zkusila jsem to asi třikrát, a nestálo to za nic. Jinak se snažíme jíst zdravě, i když potraviny hodně nakupuju přes internet. Pro ovoce, zeleninu a taky pro maso si ale nejraději chodím u nás do obchodu. Občas vařím českou klasiku, třeba vepřo knedlo zelo, ale místo knedlíků k tomu udělám brambory. Pepa má taky hodně rád znojemskou a na tu chodí ke své babičce. Jo, má ještě babičku, a náš Pepíček má tedy prababičku!

* Často se při rozhovorech do časopisu Moje zdraví našich hostů ptám, jestli užívají nějaké vitaminy nebo potravinové doplňky. Obvykle si každý něčím vypomáhá. Prozradíš k tomu něco?

V kuchyni ve skříňce mám leccos, ale pravidelně neberu nic, protože na to zapomínám. Občas si vezmu kolagen s vitaminy na klouby, omega-3 mastné kyseliny nebo kyselinu listovou. Střídám různé věci, ale nahodile.

* Říkáš, že svět se zbláznil. Jak to myslíš?

Tím zblázněním myslím to, že lidi jsou dnes zaměření do vzduchu, tedy na sociální sítě a na internet. Já je používám taky, na sítích sdílím svoje zážitky a přes internet nakupuju, takže to neodsuzuju, ale někteří lidé to berou až příliš vážně, a dokonce se hádají kvůli tomu, když někdo něco olajkuje. Na sítích mě sledují ti, kdo mi fandí, ale zároveň tam jsou i různí šmíráci. Někdy jsou navíc věci na sítích jasný fejk, a to já nedělám. Buď tam nedám vůbec nic, nebo skutečnou fotku, žádné předělávky.

* Překvapí tě dneska ještě něco?

To víš, že jo, protože o tom, čím sis ještě neprošla, nevíš nic a vůbec tě nenapadne, co můžeš čekat. A pak jsou věci, kterými sis už prošla, ale procházíš jimi podruhé nebo potřetí a pak ti naskočí zkušenost, kterou máš zapsanou v těle. Objeví se vzorec, jak jsi to řešila, ale někdy je fajn to ještě přehodnotit. Život je shoda náhod a dlouhá šňůra šťastných a nešťastných chvil, která vlastně končí bonusem smrti. Jestli je něco po životě, nevíme, ale otázka je, proč tu vlastně jsme. Všichni zapadáme do určitého soukolí, ale jsou i tací, kteří nikam nezapadají a jsou nepřizpůsobiví… Každopádně platí, že sám se narodíš a sám taky umřeš a během toho, co je mezi tím, máš různé souputníky. Řadu z nich pak ztratíš nejen tím, že třeba umřou, ale i tím, že se od jisté chvíle začnete ubírat jinudy. Každopádně si ale myslím, že základní kámen je rodina. Bohužel už nemám rodiče a nemám ani sourozence, takže někdy jakoby nemám kam jít pro radu, i když tu jsou přátelé.

* Co je pro tebe absolutní štěstí?

Pocit absolutního štěstí je, když dokážeš meditovat a relaxovat, ale to se každý musí naučit a je to dost těžké. Často se nechám událostmi a okolnostmi spíš strhnout, protože jsem impulzivní, ale na druhou stranu to je dobré, protože když se pro něco nadchnu, strhnu pro to i ostatní. Někdy mi lidé píšou, že jsem pro ně vzorem, a to se až zpotím, protože jako vzorný občan si moc nepřipadám. Je ale fakt, že jsem pilná a pracovitá.

* Ve 48 letech jsi přivedla na svět druhého syna. Jaký je povahově malý Pepíček, kterému v říjnu budou dva roky?

Kuba byl divoký, ale proti Pepíčkovi to nebylo nic. Už v pěti měsících stál v postýlce a po desátém měsíci začal chodit. Pepíček si z nás, obou rodičů, vyzobal, co potřeboval, ale já taky nevydržím chvíli sedět a pořád bych něco dělala. V sedmi měsících také řekl svoje první slovo a už od jara spojuje slova do vět. Navíc je to krásné dítě, s čímž už všechny asi otravuju stejně jako s dětskou psychiatrií, kterou jsme s Kapkou naděje přibrali pod křídla chvíli před covidem. Jak už je Pepíček větší, dělá různé věci společně s tatínkem, který je pro něj ta nejvyšší meta – prostě king.

* Kromě podpory asi padesáti nemocnic v celé ČR v oblasti péče o onkologicky nemocné děti se tedy Kapka naděje nyní věnuje i dětské psychiatrii?

Přesně tak. Pro dětskou psychiatrii v Motole jsme nakoupili nové postele, budujeme terapeutickou zahradu, ale hlavně se snažíme o nutnosti podpory tohoto oboru informovat veřejnost. Proto také vzniká dokument o tom, proč není dostatečná kapacita pro ošetření a léčbu dětí, které potřebují tuto pomoc, atd. Také bychom rádi inspirovali studenty medicíny, aby se věnovali právě dětské psychiatrii, protože je to potřeba čím dál víc. Své udělal i covid. Čísla jsou hrozivá – za rok 2020 se bohužel u nás pokusilo o sebevraždu asi šedesát dětí a mladistvých do 18 let, a to je víc, než kolik zemře dětí na rakovinu!

* Psychické zdraví je ale stále ještě téma, které je tabuizované…

Snažíme se to odtabuizovat, ale zase to je sysifovská dřina. Na terapeutickou zahradu jsme při jedné z akcí vybrali „jen“ 700 tisíc, protože jakmile tam nejsou děti bez vlásků, tolik to netáhne. I dospělí ti radši řeknou, že byli třeba na plastice prsou nebo na operaci křečových žil, ale s psychickými potížemi se nikdo nepochlubí.

* Jaká je podle tebe největší opora pro dětskou psychiku?

Velkou roli hraje vždycky rodina. Důležitá je rodičovská láska, kamarádi a sdílení problémů. Ani já nemám žádný manuál na to, jak vychovat dítě, ale vnímám, jak jsou kromě lásky důležité také hranice. Výchova dítěte je ta nejtěžší věc v životě a člověk vždycky vychovává hlavně příkladem. Proto říkám „nenadávejte dětem za to, co děláte vy“.

* Co bys předala jako nejdůležitější zkušenost mladé ženě a mamince, která teprve stojí na prahu života?

Aby dokonale využila svoje ženství. Vůbec tím ale nemyslím jen ženské zbraně, spíš aby si užívala, že je ženou, a dokázala to dát najevo i ostatním. V moderní společnosti se z žen staly trošku stroje, a to není dobře, protože pak nezbývá prostor pro trpělivost a laskavost.

Já na to možná nevypadám, ale uvnitř jsem měkká. Lidi jsou dnes zaměření do vzduchu, tedy na sociální sítě a na internet.

Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Moje zdraví, které koupíte na stáncích. Předplatné pořídíte z pohodlí vašeho domova na www.ikiosek.cz/mojezdravi nebo přes predplatne.cnc@cpost.cz.

Autor: redakce Moje zdraví
 

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.