Nechutné! Tato žena celý život smrdí rybinou!
Musí to být strašné. V dětství se jí smáli ve škole, v práci s ní nikdo nechtěl dělat. Mladá Britka totiž páchne jako ryba. Ne snad proto, že by se nemyla, ona trpí takovou nemocí, která se jmenuje trimelytaminurie.
Úšklebky, drsné poznámky a posměch. Takový je život mladé Britky, která trpí vzácnou chorobou. Její tělo vydává otřesný rybí zápach a je velmi těžké setrvat v její přítomnosti. Dnes 36letá Kelly Fidoe-White se s ním snaží ze všech sil bojovat. Několikrát denně se sprchuje horkou vodou, kůži si drhne do ruda, spotřebovává celá balení deodorantů. Bez valného účinku.
Bez účinku jsou také lékařská vyšetření. Doktoři jí až v jejích 33 letech sice diagnostikovali onemocnění zvané trimetylaminurie. Při této poruše není organismus schopný zpracovat určité látky, které se běžně nacházejí v jídle. Ty se pak vylučují potem, močí i dechem a doprovází je silný zápach. Nejčastěji je přirovnáván k rybině, ale také zkaženým vejcích či fekáliím. A nejsmutnější zpráva je, že neexistuje léčba.
Kelly si však paradoxně oddychla. Zjistila, že za její potíže může nemoc a ne to, že je špinavá, jak jí často okolí dávalo najevo. Nemoc se nejčastěji poprvé projeví již v dětství. Někdy může člověka potrápit jen dočasně, obvykle je ale na celý život. Kelly tak nezbylo nic jiného, než se neustále vymlouvat: „Rybina je cítit, protože jsem zrovna dojedla rybí sendvič.“ Jenže škodolibí spolužáci se dívce smáli o to více.
Snaží se ze všech sil
I přes tento nepříjemný hendikep má dnes Kelly manžela i svou práci. Pracuje v nemocnici, a ačkoliv si na ni nejprve kolegové stěžovali a zakrývali si nos, kdykoliv se ocitli v její blízkosti, situaci se podařilo alespoň částečně vyřešit. Kelly začala pracovat na nočních směnách. „Je těžké poslouchat stížnosti na Kellyin zápach, když je to má kamarádka. Na její odér jsem si již zvykl a v práci mi určitě nebrání,“ popisuje její kolega z nemocnice.
Zvyknul si i její manžel. Nejprve mu sice Kellyin zápach příjemný nebyl, ale po letech soužití už jej příliš nevnímá. „Kdybych byl na jejím místě, snažil bych se s nemocí vyrovnat stejně jako Kelly,“ dodává.
Ačkoliv Kelly s jejími problémy podporovala rodina i blízcí, zlomovým momentem bylo až stanovení diagnózy. Pak se teprve mohla postavit nemoci čelem, přestat se stydět a dnes se naopak snaží o nemoci informovat a sdílet s podobně nemocnými své zkušenosti.
