Focení s mrtvými. Úlet? Více ve fotogalerii
Oblečen do svého svátečního obleku, pěkně učesán, obklopen svými blízkými.
Má to jen jeden háček. Tento gentleman je již po smrti. Rodinné portréty s nebožtíky nebyly na konci 19. století, ve viktoriánské éře, ničím neobvyklým.
Fotili se samotní zemřelí, jak sedí v křesle, uloženi v rakvi nebo v obklopení svých blízkých. Jako před smrtí. Tyti snímky se vyráběly na „památku“, aby na nebožtíka nebylo zapomenuto. Na fotografiích měl vypadat jako živý.
Nebožtíci proto někdy měli otevřené oči, jindy byli nastaveni do polohy spánku. Nebylo výjimkou přidávat na obličej trochu růžové barvy.
V té době malé děti často umíraly, proto nebylo neobvyklé jejich fotografování se zemřelým sourozencem. Ten většinou ležel na pohovce, jako když „spí“. Všichni pěkně nazdobeni ve svátečních šatech. Pohled na jednoho z nich, který už nebyl mezi živými, je však z dnešního pohledu poměrně morbidní záležitost.
Viktoriánské období je historická etapa vývoje Spojeného království v době vlády královny Viktorie od června 1837 do ledna 1901. Bylo to období prosperity Britského impéria, průmyslových inovací a rozvoje vzdělané střední třídy britské společnosti.
Vynález daguerrotypie, nejstaršího fotografického procesu v roce 1839, umožnil pořizovat si snímky i střední třídě. Bylo levnější a rychlejší než zadat malování portrétu.
Lidé střední třídy tak mohli mít cenově dostupné a cenné památky svých zemřelých rodinných příslušníků.
Postmortální fotografování bylo v Evropě poměrně běžnou záležitostí, ve Spojených státech již méně.
Počátkem 20. století vyšel tento typ fotografování z módy.
