Nejdůležitější bitvy jsou ty vlastní

Nejdůležitější bitvy jsou ty vlastní
Důležité je myslet pozitivně. • Autor: istockphoto.com
20. října 2016 • 10:52

Sledujeme maximální soustředění hokejového brankáře, běžce v okamžiku startu medailového závodu, tenisty při konci pátého setu. Oni snad nemají nervy, říkáme si v těchto chvílích. A napadne nás, že bychom to chtěli v důležitých situacích svého života také umět. Jak velká je síla psychiky? Jak mobilizovat vnitřní síly organismu? Na toto téma si povídáme se sportovním psychologem a koučem PhDr. Marianem Jelínkem. 

„Sportovec není jen horda svalů, kterou máme naprogramovat na sobotní zápas, ale lidský jedinec, osobnost se svou psychikou, duší a emocemi. Všechno začíná v hlavě a motorem je srdce. Jen jejich spojením lze výkon – jakýkoli – zvýšit. Je to ale složité. Forma a stav mysli spolu souvisí.

Forma je to, o čem hovoří už staří filozofové. Je to jakési ‚rozpuštění se‘ do přítomného okamžiku, mobilizace vnitřních rezerv, stav TADY A TEĎ, žití a konání právě v této chvíli, přítomnost. Učíme se, používáme rozum, ale mnohdy to nepomáhá. Člověk, který absolvoval tři vysoké školy, nemusí být ten nejlepší v daném oboru. Teorie je důležitá, ovšem racionální mysl se musí propojit s ‚druhým mozkem‘ – se srdcem. Akci vykoná až emoce a ta vznikne, pouze pokud máme k dané činnosti, věci nebo i člověku vztah či – chcete-li – emoční vazbu,“ vysvětluje kouč na úvod. 

Jak můžeme eliminovat pocit, že se stane něco negativního? 
Jinak se pracuje se strachem o život svůj či svých dětí, jinak v případě, kdy mi nevyjde obchod. Strach je věc, která často souvisí s minulostí a budoucností – buď si něco nesete s sebou, nebo se bojíte, že někdy v budoucnu něco nevyjde. Pokud se podaří žít teď, v přítomném okamžiku, strachy mizí. Soustředění se na činnost – na to existují propracované metody, ovšem pravidlo platící pro všechny prostě není. Každý máme svou pyramidu důležitosti okamžiku, potřeb, konání… Každý ji má jinak postavenou. Někdo bere uklidňující pilulky už v případě, kdy ho zlobí dítě. Nabízí se otázka, zda by tento člověk neměl navštívit odborníka. Těmito slovy nechci bagatelizovat vážné lidské problémy, ale ‚shodit‘ pseudoproblémy těch, kteří dělají z komára velblouda. V podobných případech je nutné ukázat, že cesta vede špatným směrem. 

Když onemocníme vážnou chorobou, platí stejné postupy? 
V podstatě ano, jen je to mnohem těžší. Rozlišujeme dva druhy strachu – intuitivní a racionální – a s každým z nich se pracuje jinak. Intuitivní je strach o život, o destrukci našeho těla. U dětí ho lze v jistém smyslu podporovat – když leze po stromě, může spadnout. Je dobře, že se bojí a včas sleze. Pokud se ovšem dítě poblinká už večer z obavy ze zítřejšího diktátu, potom je se strachem tohoto typu, tedy strachem racionálním, potřeba něco dělat za pomoci odborníka. Pracovat se s tím dá, způsoby jsou různé. V této souvislosti je dobré zdůraznit fakt, že pokud člověk pevně věří v uzdravení, mechanismy uzdravujících pochodů skutečně nastávají. 

„Nemohu bránit myšlenkám, aby mě napadaly, ale mohu ovlivnit ty, které mi mají zůstat v hlavě,“ to je napsáno ve vaší knize. Jak na to? 
Musíme se skamarádit s myšlenkou nebo se situací, kterou nemůžeme ovlivnit. Pokud tato situace vyvolává negativní emoce, zkusíme polaritu strachu a obav změnit do plusu, to znamená z hrozby na výzvu. Energie emoce doprovázející myšlenky strachu se následně mění z negativní na pozitivní – co kdyby to vyšlo? Jinými slovy – jsme to my, kdo vytváří polaritu emoce, a jsme to také my, kdo ovlivňuje, jaké myšlenky nám v hlavě zůstanou. Prvním krokem k úspěchu je, když si začneme myšlenky uvědomovat, třídit a sami se rozhodovat, kterými z nich se budeme zaobírat. Těmto tématům se bohatě věnují tisíce let staré texty, které nabádají k nesčetným cvičením jak se těmto dovednostem učit. Můžeme si například vyzkoušet hledat pauzy mezi myšlenkami, jejich začátek či konec a podobně. 

Pracujete se sportovci – je jejich současná generace jinak motivovaná než dřív? 
Je třeba říci, že vrcholový sport je jakýsi sportovní průmysl a je něčím jiným než rekreační či výkonnostní sport. Tlak na výkon je ve vrcholovém sportu enormní – buď jedinec těmto tlakům podlehne, nebo ne. Osobnost a její role má v tomto smyslu dva aspekty – buď výsledek, kariéra a peníze, nebo ‚jen‘ to, že onoho dotyčného sport baví. Pro zlatou medaili někdo vezme i doping, druhý řekne: „Člověče, mě by to takhle netěšilo, kdybych podvedl a vyhrál.“ U lásky k činnosti zůstávají jen ti nejlepší. Žijeme ve zrychlené, dalo by se říci klipové době, charakteristické svou konzumností. Instant & easy. Chceme všechno za co nejméně práce a peněz. Všechno je ale svobodná vůle každého z nás. Etické a morální zásady přece existují v každém povolání, proto neodsuzujme jen sportovce. Jsou i ve vztazích mezi mužem a ženou – víme přece, že některé ženy milují více kreditku svého přítele, někteří muži zase ne ženu jako takovou, ale její roli modelky. 

Co vás přivedlo k psychologii? 
Cesta hledání. Když jsem byl malý, táta se mě večer obvykle zeptal: „Co ses dnes naučil? Co jsi poznal nového?“ Často se stávalo, že jsem nevěděl co odpovědět. A on mi na to řekl: „Tak to jsi dnešek zahodil, přehlížíš důležité okamžiky.“ Táta mě naučil, že každý den má člověk něco nového poznat a prožít. A to nelze, pokud nežijeme přítomností. Toto byl první impulz. Druhý byl ten, že jsem se nedokázal ztotožnit s jednotlivými směry filozoe a náboženství. Zdálo se mi, že mluví stejně, jen jiným jazykem. A to lidi rozděluje. Já mám rád, když je něco spojuje, i když si každý musí najít svou cestu. 

Prozraďte, co děláte, když je vám smutno? 
Mám rád sport, třeba kolo, fyzickou práci, knihy. Obložím se jimi v pracovně, čtu najednou třeba sedm deset knih. A pak mám taky bezvadného kamaráda – ochočeného papouška. 

V posledních letech se tvrdí, že v okamžiku vrcholného výkonu – ať už jde o sportovce, lékaře, umělce – pracuje náš mozek nikoli ve frekvenci beta, ale na vlnách alfa. Je to složité vysvětlit, ale zdá se, že v těchto stavech si nevytváříme negativní hypotézy typu „co by kdyby“… Člověk je pevně zakotven pouze v přítomnosti. Je třeba to poznat, pak pochopíme, o čem je řeč. Druhým krokem je naučit se dostat do tohoto stavu. A třetím krokem je umět v něm zůstat po celou dobu výkonu. Každý člověk má klíč k tomuto stavu jinde a jinak, souvisí to pravděpodobně i s typologií osobnosti. 

Autor: Jana Hrabáková
 

Nejhledanější nemoci

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.