Mladá žena žije neustále na pokraji orgasmu. Proč? Tomu neuvěříte!
Dar z nebe nebo spíš prokletí? Mlasá žena má občas takové stavy, že se jí rozklepou kolena a nemůže ani vyjít z domu. Cítí takové sexuální pnutí, že je na neustále pokraji orgasmu.
Kdo by chtěl Amandě McLaughlin závidět, toho je třeba vyvést z omylu. Tato vzácná a bolestivá porucha (PGAD) vyřazuje mladou ženu z běžného života.
Třiadvacetiletá Amanda není schopna chodit do práce ani jezdit autem. Vyzkoušela už několik terapií, ale zatím bez úspěchu. V současné době užívá 30 léků denně a svou bolest se snaží mírnit střídavým posezením na studeném a vyhřívaném polštáři.
„Být neustále vzrušená není ani příjemné ani legrační. Hodně to bolí,“ vysvětluje Amanda.
„Pořád cítím, jako bych se blížila orgasmu. Toho ale nikdy nedosáhnu. Ten pocit ale neodeznívá, je tu stále. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu,“ dodává. Některé dny jsou horší, jiné lepší.
Problémy začala pociťovat již ve 13 letech. Ani matka, natož mladá dívka, neměly tušení, co se děje. Od 15 letech Amanda začala své napětí uvolňovat masturbací. „Ovšem ve větší míře, než je u teenagerů obvyklá,“ říká.
Zastání a pochopení u nejbližší rodiny Amanda tehdy nenašla. „Matka si myslela, že jsem závislá na sexu a že jsem hypochondr,“ vysvětluje.
Když lékaři Amandě diagnostikovali poruchu PGAD, nastala částečná úleva. Amanda i její rodina konečně věděli, co a proč se děje.
„Kdybych mohla žít do konce života bez orgasmu, neváhala bych. Bylo by to fajn,“ dodává.
Před rokem se Amanda před rokem se seznámila se Jojem, svým současným snoubencem. Byla o prý láska na první pohled.
Ani po sexu se partnerem se ale nedostavuje žádoucí úleva. „Partnera do sexu nenutím, připadala bych si hloupě. Jojo chce, aby byl sex něčím spíše výjimečným než rutinou,“ vysvětluje.
Lékařská věda je zatím na tuto poruchu krátká. Není jasné, co je nemoc spouští, ani jak nemocným pomoci.
Neuroložka Priyanka Gupta z Univerzity v Michiganu říká, že porucha je častější u žen než u mužů. Zpravidla se projeví až v menopauze, ale v případě Amandy to bylo již v pubertě.
Lidé trpící touto poruchou se svěří většinu jen svým nejbližším. Mluvit o tomto choulostivém tématu veřejně se neodvažují.
Amanda však seznámit co nejvíce lidí s existenci této vzácné poruchy. Tvrdí, že je zapotřebí provést více lékařských výzkumů, aby byla objevena účinná léčba a pomohla podobně trpícím lidem žít důstojnější život.
