Sendvičová generace narůstá: Řekněte si včas o pomoc, říká ředitel seniorcentra Lukáš Stárek
V poslední době se mluví o takzvané sendvičové generaci, která se stará o své děti a zároveň o stárnoucí rodiče. Ačkoliv se ochota zaměstnavatelů poskytovat zkrácené pracovní úvazky zvyšuje, nemusí být pak takový příjem dostatečný pro rodinný rozpočet. Díky moderní a rozvíjející se péči existuje řada možností, jak pečujícím osobám ulevit. A co je důležité, pomoc od instituce už se nebere jako selhání. "Je ale potřeba stále dělat osvětu," říká ředitel SeniorCentra Senecura Slivenec Lukáš Stárek. "Většina z těch, kteří pečují o svého blízkého, neumí určit hranice, za kterými si mohou ublížit oni sami. Proto je potřebné, aby sociální poradenství umělo citlivě nasměrovat seniora i pečujícího tak, aby oba byli spokojeni."
Proč myslíte, že slovní spojení „domov pro seniory“ vyvolává v někom úlek a v někom výčitky svědomí?
Pojem domov pro seniory by v dnešní době určitě neměl vyvolávat úlek. Jedná se o novodobý odborný termín, který je adekvátní. Osobně jsem spíše v šoku, když i na odborných setkáních slyším termíny „důchoďák, starobinec, lágr, útulek“ a podobně. Slovní spojení „domov pro seniory“ poukazuje na podstatu slova domov, kterým bychom pro naše klienty opravdu chtěli být. Říkáme to i rodinám, že tento domov musí společně s námi tvořit i oni samotní.
Jestliže rodina vnímá dané zařízení negativně, tak to podprahově přenáší na samotného klienta. My se snažíme vytvářet taková sociální centra, kde k budování domova přispívají klienti, jejich blízcí, zaměstnanci například i se svými dětmi, ale také široká veřejnost.
Stává se i to, že po úmrtí klienta se rodina u nás zastaví občas na návštěvu nebo člen rodiny pokračuje v dobrovolnické činnosti. To jsou ty okamžiky, kdy mám radost, že jsme součástí životů rodin, které nás nadále podporují. Bezpochyby jsou i takové rodiny, které nezpracovaly úmrtí blízkého, a seniorcentrum tak pro ně může být emočně náročnější. V těchto případech můžeme nabídnout pomoc formou rozprav či duchovní služby nebo i psychoterapii.
Jak vypadá současná moderní péče v domovech pro seniory?
Moderní péče s sebou přináší změny a pokroky. Vnímám ji především v systematickém propojování nejen zdravotní a sociální péče, ale též v úzké návaznosti na další disciplíny – např. psychologii, pedagogiku či sociologii. A týká se nejen klienta, ale i rodinných příslušníků a blízkých. Systém sociálních služeb je velice otevřený a záleží na nápaditosti každého z nás, jak můžeme přinést něco ojedinělého nebo jak neotřele využít třeba pedagogické myšlenky – např. Montesorri metoda v péči o osoby s demencí.
Standardem by měla být odborná péče vykonávaná kvalifikovanými a empatickými pracovníky. V některých centrech funguje podpora sociálních vayeb nejen mezi klienty, ale i s lidmi „venku“. Spolupracují s mateřskými či základními školami nebo třeba i s lokální farností. Domov by měl být zkrátka součástí dění dané oblasti. Standard též shledávám ve smysluplném trávení volného času.
Je taková péče dostupná všem, kdo by o ni měli zájem?
Záleží na třech faktorech. Prvním faktorem je určitě lokalita, kde člověk žije a kde chce trávit podzim svého života. Spousta seniorů jsou rodáci srdcem i duší a nechtějí svou lokalitu opustit, jelikož zde prožili celý život a mají na dané místo spousty vzpomínek. Jsou kraje, v kterých je několik domovů, ať už státních či soukromých, ale stejně tak existují kraje, kde jsou pouze státní zařízení, která mívají dlouhý pořadník. Na to navazuje druhý faktor – samotná dostupnost lůžek. S ohledem na stárnutí populace je patrné, že lůžek je stále nedostatek. To se týká primárně domovů se zvláštním režimem, které jsou určeny osobám s demencí. A nesmíme také opomenout finance, které tvoří třetí faktor. V dnešní době je důchod nedostačující na pokrytí nákladů, které jsou vázány na péči o seniory, což se netýká výhradně jen soukromých poskytovatelů sociálních služeb.
Výše jmenované faktory jsou logicky spojeny v jednu nádobu a záleží na zdravé úvaze a pomoci rodiny. Krásným příkladem může být rodina, která se odstěhovala do velkého města. Žije tam, studuje, pracuje. Prarodič, který není schopen se postarat sám, a potřebuje tedy péči, která je ale v jeho lokalitě nedostatečná, se s ohledem na důležitost osobních a rodinných vztahů přestěhuje a využije služeb domova pro seniory ve velkém městě, kde sice nežil, ale jeho rodina je mu nablízku a tráví společně volné chvíle.
Jaké důvody vedou nejčastěji seniory k tomu, že se rozhodnou pro bydlení v domově pro seniory?
Z dlouholetých zkušeností je rozhodnutí vždy na „rodinné radě“. Probírají různé varianty, změny, které nastanou, jak to ovlivní život rodiny a samotného seniora. Pro spousty seniorů je důležitým ukazatelem určité zjištění blízkosti personálu v okamžiku, kdyby se něco stalo – vědět, že mi někdo pomůže. Je to pro ně důležité a působí to pozitivně na jejich psychiku. Domov pro seniory může být pro někoho i cestou, že nechce zatěžovat rodinu svou přítomností ve společné domácnosti. Každý má ten svůj důvod. Lidé se často domnívají, že domov pro seniory je pro některé klienty zábavou, aby zkrátka neseděli sami doma. Dle mého jsou pro takové klienty příhodnější spíše sociální služby, jako je třeba denní stacionář. Samotné navazování kontaktů či podpora v sociální interakci je jeden ze stěžejních úkolů, abychom zabránili sociálnímu vyloučení.
Jak byl měl člověk postupovat při výběru domova pro seniory pro svého blízkého?
Pro nás, poskytovatele sociálních služeb, je nejlepší reklamou spokojený klient a jeho rodina. Při výběru domova bych tedy doporučil vycházet z informací, zda je v mém okolí někdo, kdo má blízkého v domově pro seniory a je zde spokojen. Dalším krokem je prvotní schůzka a zjištění základních informací – lokalita, prostředí, dostupnost péče, spolupráce se specialisty, cena, vlídnost personálu, ochota atd. Často se to děje tak, že nejdříve přijde do domova pouze rodina a až následně se domluví druhá schůzka, na které je již přítomen samotný klient. Někdy se setkávám s tím, že se rodiny ani moc neptají a spíše vnímají prostředí, koloběh domova a jeho energii. Někdo se zase ptá na všechny možné detaily. Ať už člověk patří do první nebo druhé skupiny, rozhodnutí by mělo být vždy na samotné osobě, která v domově bude žít.
Jak lze pomoci svému rodiči, aby pro něj byl přechod do domova pro seniory co nejjednodušší?
To je jednoduché – být mu oporou a být nablízku. Každý klient prochází tzv. adaptačním procesem, který je individuální. Velice se nám osvědčilo, že ještě před příchodem klienta jeho rodina předem zabydlí pokoj tak, jak byl klient zvyklý u sebe doma – stejné obrazy, seniorova televize s křeslem a lampou, kde si rád četl. Tento prvek je opravdu silný, senior se dokáže rychleji aklimatizovat na nové prostředí. Další drobností, která také pomůže, je informovanost rodin o tom, jaké aktivity se v domově dělají, co bylo k obědu atd.
Zkrátka vše, o čem si se svým blízkým mohou povídat, ať při osobní návštěvě či při telefonickém rozhovoru. Zároveň s klientem a jeho rodinou vytváříme tzv. životní příběh, tedy zjišťujeme, co a jak byl zvyklý dělat, jaké měl koníčky, jaké jídlo nemá rád a podobně. Také používáme dohodnutá oslovení. Potom je možné vytvořit skutečně individuální plán péče v souladu s lidskou integritou a historií daného člověka. Do některých seniorcenter si klient může vzít i zvířecího mazlíčka, na kterého je zvyklý.
